NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 568.

Všeobecná ustanovení trestního zákoníka platí i pro obor zákonů, trestní zákoník doplňujících.
(Rozh. ze dne 14. října 1921, Kr I 600/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 18. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 2 čís. 1 lit. c) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska zmatečního důvodu § 281 čís. 9 b) správně 9 písm. a) tr. ř. vytýká stížnost nalézacímu soudu, že se nezabýval otázkou, není-li trestnost činu obžalovaného vyloučena ve smyslu § 2 lit. c) tr. zák. tím, že obžalovaný byl toho mínění, že nedovolený vývoz jest činem, jejž trestají finanční úřady, nikoliv činem soudně trestným; vždyť prý omyl obžalovaného, byť by byl omylem právním, vylučuje trestnost, ježto se ustanovení § 3 tr. zák. dotýká pouze všeobecného trestního zákoníka. Stížnost jest na omylu. Trestní zákoník z roku 1852 upravuje v prvních pěti hlavách prvního dílu (§§ 1—55), pokud se týče v korespondující první hlavě druhého dílu (§§ 233—268) otázky všeobecné; tato ustanovení platí i pro obor zákonů, jimiž napotom trestní zákoník byl doplněn. To plyne jasně z úvahy, že tyto pozdější zákony neobsahují obdobných všeobecných ustanovení, ač úprava dotyčných všeobecných otázek jest nepostrádatelnou i pro obor těchto zákonů, dále že tyto pozdější zákony operují s týmiž druhy trestu jako trestní zákoník a že se některé novější zákony, zejména též zákon o podloudném vývozu viděly nucenými, zvláštními výslovnými předpisy ustanoviti, že práva mimořádného zmírnění a práva záměny trestu, jinak soudům zaručeného předpisy §§ 54, 55 tr. z., se nesmí použíti v oboru těchto zákonů, což by tyto zákony nebyly učinily, kdyby vycházely se stanoviska, že by jinak i pro jejich obor platila všeobecná ustanovení trestního zákoníka. Tomuto závěru nebrání, že § 3 tr. zák. mluví o »neznalosti tohoto zákona«; vždyť v době, kdy trestní zákoník nabyl účinnosti, nebylo jiných vedlejších zákonů, upravujících trestné činy, k právomoci soudů příslušející, mimo tiskový řád ze dne 27. května 1852 (současně s trestním zákoníkem v účinnost vstoupivší) a zákony proti lichvě, o nichž bylo, čeho zapotřebí, nařízeno čl. II., pokud se týče VI. uvozovacího zákona k trestnímu zákoníku. Nelze tedy pochybovati o tom, že všeobecná ustanovení trestního zákoníka, zejména též ustanovení § 3 mají platnost i pro obor zákonů, trestní zákoník doplňujících, tedy zejména též pro obor zákona o podloudném vývozu ze dne 18. března 1920 čís. 188 sb. z. a n., takže neznalostí těchto zákonů nemůže se nikdo omlouvati. Kdyžtě tedy ve stížnosti uplatňovaný omyl obžalovaného nemohl ho trestní zodpovědnosti sprostiti a zlý jeho úmysl vyloučiti, nelze spatřovati porušení ani nesprávné použití zákona v tom, že nalézací soud v rozhodovacích důvodech nejedná o omylu, jímž se obžalovaný hájil.

Citace:

č. 568. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 383-384.