NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 1932.

Zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. o povinnosti státu nahraditi škodu za bezprávné poškození civilních osob za nynější války.
V době popřevratové byla Československá republika ve válečném stavu s Rakouskem, za něž tehdy bylo považovati i nově utvořenou »Sudetenland«, jejíž obyvatelé sice byli příslušníky tuzemskými, bylo však s nimi jednati jako se zevnějším nepřítelem.
Rozhoduje o žalobním nároku dle zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., není soud obmezen na přezkoumání důvodu, z něhož byl správním úřadem nárok zamítnut.
(Rozh. ze dne 19. října 1922, Bc II 1/22.)
V listopadu 1918 byla vyslána setnina československého vojska do zněmčeného města M. na severní Moravě, by chránila před vypleněním uprchlický tábor, vystavěný poblíž města, a aby zamezila zasílání státních peněz do státní pokladny t. zv. »Sudetenlandu« v Opavě. Setnině, setrvavší v uprchlickém táboře, bylo snášeti mnoho příkoří od německého obyvatelstva, jež jí zejména provokovalo nosením velkoněmeckých barev a vývěsem babenberských praporů na radnici a budově, kde se shromažďoval t. zv. »Soldatenrat«. Velitel setniny nařídil snětí praporů a, ježto se tak nestalo, dal prapory sejmouti vojskem, při čemž došlo k velkým demonstracím německého obyvatelstva, svolaného na náměstí hukotem továrních sirén. Obyvatelstvo útočilo na vojsko, snažíc se mu odejmouti zbraně, a, když pak jeden z poddůstojníků byl výstřelem z obecenstva zraněn, použilo vojsko zbraně, při čemž několik občanských osob bylo usmrceno neb těžce zraněno. Mezi těžce zraněnými byl též žalobce, jemuž následkem poranění musela býti odňata noha. I domáhal se na čsl. eráru žalobou, zadanou na vrchním zemském soudě, náhrady škody dle zákona z 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok co do důvodu po právu mimo jiné z těchto důvodů: Jest zjištěno, že ku střelbě čsl. vojska, při níž byl žalobce poraněn, došlo až tehdy, když byl oddíl vojska posměchem a urážkami zasypán a davem tísněn a když byl desátník H. výstřelem z davu poraněn a vojáci se mimo to domnívali, že se na ně střílí také z domů v okolí budovy »Soldatenratu«. Dále nelze přehlédnouti, že veliké rozčilení musily v čsl. vojsku vyvolati poplašné signály továrními sirénami, které svolávaly úmyslné německé obyvatelstvo na náměstí ve množství počet vojska mnohokrát přesahujícím, to tím více, když se mezi shlukem obyvatelstva nacházelo též mnoho bývalých rakouských důstojníků a vojáku, kteří se právě vrátili z války a když byla vojsku známa předcházející střelba z hmoždířů sekaným olovem na vojenský tábor, která za daných poměru prokazovala zřejmě nepřátelské smýšlení obyvatelstva M-ského proti čsl. vojsku. Dle toho bylo dne 29. listopadu 1918 obyvatelstvo M-ské proti čsl. vojsku v poměru válečném, považujíc je za nepřátelské vojsko na svém německo-rakouském území. Jest proto i čsl. vojsku přiznati postavení a oprávnění vojska zakročujícího v nepřátelském území a uznati, že za vylíčených okolností mělo dostatečnou příčinu použíti dle válečných předpisu proti nepřátelskému obyvatelstvu střelné zbraně, jak se stalo. Tento názor jest opřen též o výpovědi vyslechnutých důstojníku, kteří uznali střelbu svého vojska na shluklé obyvatelstvo M-ské dle vojenských předpisů za zcela odůvodněnou, jakož i o skutečnost, z trestních spisů patrnou, že ani příslušný vojenský soud neshledal ve střelbě čsl. vojska trestného činu ani provinění proti předpisům vojenským. Nelze také příčiny střelby shledávati v nedostatku ukázněnosti čsl. vojska, jak tvrdí strana žalující, neboť zjištěná situace sama odůvodňuje střelbu takovou měrou, že jest za to míti, že by i vojsko tuhé kázně, jaké ovšem na konci světové války v žádném vojsku nebylo, bylo v tomto případě použilo střelné zbraně. To potvrzují i výpovědi důstojníků, že by byli dali povel ke střelbě, kdyby nebyli jejich vojáci již sami zahájili palbu. Naprosto nesprávným jest dle toho názor strany žalující, že tehdy čsl. vojsko jen asistovalo v M. při sejmutí babenberskýeh praporu a že dle předpisů, platných pro vojsko, asistenci poskytující, nemělo stříleti do lidu, nýbrž použíti jiných zbraní ku zjednání pořádku. Čsl. vojsko zakročilo zcela samostatně k vykonání rozkazu svého posádkového velitelství, by babenberské prapory, jež byly veřejným důkazem, že se město hlásí k t. zv. Sudetenlandu, byly odstraněny a by odznaky a barvy jiného státu než československého nebyly obyvatelstvem veřejně nošeny, a předsebralo tudíž na nepřátelském území a proti vůli obyvatelstva jeho akt státoprávního, významu, totiž akt směřující k uznání státní svrchovanosti čsl. republiky nad městem M. Nebylo tudíž vojsko povinno, zachovávati při tomto podniku předpisy platné pro poskytování vojenské asistence, nýbrž bylo oprávněno použíti předpisů platných pro vojsko válčící (§ 1, odstavec druhý lit. b) zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák.). Poranění žalobcovo přivoděno bylo tehdy také výkonem vojska patřícím k vedení války (§ 1 odstavec druhý lit. a) cit. zákona). Následkem toho není žalobní nárok co do důvodu po právu.
Nejvyšší soud po ústním jednání odvolacím rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné
v důvodech :
Dle tvrzení žalující strany nebylo oprávněného důvodu ke střelbě vojska; žádný velitel nedal rozkaz stříleti; válečných předpisů prý zde nelze užíti. Naproti tomuto tvrzení sluší přisvědčiti mínění procesního soudu prvé stolice, že vojsko bylo ke střelbě oprávněno. To vysvítá z této úvahy: Mínění prvého soudu, že město M. po státním převratu připojilo se k tehdejší republice německo-rakouské, že stála k československé republice v poměru nepřátelském a že 29. listopadu 1918 obyvatelstvo města bylo proti československému vojsku v poměru válečném, pokládajíc je za nepřátelské vojsko na německo-rakouském území, jest správné a jest náležitě odůvodněno zjištěnými skutečnostmi. Mínění strany žalující, že by třeba bylo zjistiti nějaké státní prohlášení republiky rakouské neb úřední projev městské obce M. nebo prohlášení tehdejší československé vlády, dle něhož by bylo mělo býti válečnými prostředky postupováno proti městu M. jako městu nepřátelskému, jež má býti dobyto, a proti obyvatelstvu jako proti nepříteli, a další mínění strany žalující, že nestačí seznání svědků, jest mylné; žalující strana nedůvodně tvrdí, že dotyčné seznání svědků jest pochybeno. Onomu mínění soudu prvé stolice sluší přisvědčiti vzhledem na seznání celé řady svědků. Republika německo-rakouská osvojovala si po státním převratu výsostní právo nad oním územím dřívější říše rakouské, jež osídleno jest Němci, prohlásila zemi sudetskou (Sudetenland) za součást republiky německo-rakouské, podrobila všecky osoby tohoto státního území zákonům a úřadům republiky německo-rak. a vykonávala v zemi sudetské také skutečně výsostní práva; vláda republiky německo-rakouské přidělila »provincii Sudetenland« k obvodu nově zřízeného německo-rakouského vrchního zemského soudu v Liberci, zřídila krajský soud v Šumperku, připojila k němu mimo jiné též soudní okres m-ský a ustanovila finanční ředitelství v Opavě zemským finančním ředitelstvím pro »Sudetenland«. To jest u soudu známo, pročež není dle § 271 c. ř. s. důkazů o tom třeba. Že město M. a obyvatelstvo tohoto města skutečně hlásilo se k Sudetenlandu a pokládalo se za součást jeho a tím i republiky německo-rakouské, plyne ze skutkových zjištění prvého soudu. Strana žalující sama v odvolacím spise poukazuje na seznání svědka D-a, že účelem poslání jeho bylo, majetek v táboře uprchlíků chrániti pro český stát a zameziti odesílání státních peněz do Opavy. Dle mírové smlouvy St- Germainské ze dne 10. září 1919 byla československá republika s republikou rakouskou tenkráte v poměru válečném. Mínění žalující strany v odvolacím spisu, že snětí praporů nebylo nařízeno úřady, k tomu oprávněnými, že dotyčný rozkaz nadporučíka D-a nelze pokládati za státoprávní akt, že činnost vojska dne 29. listopadu 1918 byla spontáním výstupem vojáků a jejich důstojníků k ukojení jejich národnostních citů a že oposice obyvatelstva směřovala proti výtržnostem vojínů, nikoli proti státu, nevyplývá ze skutkových zjištění prvého soudu. Dle seznání svědka D-a byl tento v M. odříznut úplně od ostatního světa a odkázán sám na sebe; vzhledem na odbojné a nepřátelské chování obyvatelstva a místních úřadů proti republice Československé, směřující proti vážnosti a neporušitelnosti republiky této, měl jako představitel státní moci československé, jsa odkázán sám na sebe, i bez vyššího rozkazu nejen právo, nýbrž i povinnost zakročiti v zájmu republiky Československé. Že vojsko bylo za okolností, v rozsudku zjištěných, oprávněno 29. listopadu 1918 užíti proti obecenstvu střelné zbraně, vysvítá z cís. rozhodnutí ze dne 14. května 1861, jímž byl změněn § 175 voj. tr. zák. jakož i z bodu 579. prvého dílu služebního řádu pro c. a k. vojsko, podle nichž i vojenská stráž byla při svém zakročení oprávněna užíti střelné zbraně — vyjma klidné poměry —, když byla poraněna nebo nebezpečně ohrožena, nebo hrubě a přes danou výstrahu opětovně uražena. Důkaz znalecký, nabídnutý stranou žalovanou v první stolici o tom, že vojsko bylo 29. listopadu 1918 za tehdejších okolností oprávněno, užíti střelné zbraně, jest vzhledem na tuto, úvahu zbytečným. Že nelze zde užíti předpisu o vojenské asistenci, procesní soud prvé stolice správně a náležitě odůvodnil. Vojsko při odstraňování praporů neasistovalo, nýbrž jednalo samostatně na rozkaz svého velitelství, vykonávajíc akt státoprávní, směřující k uznání státní svrchovanosti československé republiky. Vývody, jimiž strana žalující snaží se dokázati, že na straně vojska nešlo o spravedlivou nutnou obranu ve smyslu § 1 c) zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., jsou bezpředmětny, poněvadž v mezitimním rozsudku opak toho není vůbec tvrzen. Ministerstvo Národní Obrany usnesením ze dne 10. října 1919 oznámilo žalující straně, že československý stát nemá právního závazku k náhradě škody, poněvadž není tu předpokladů § 1 c) zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. Žalující strana poukazuje na to že v tomto usnesení není uvedena válka jako důvod odepření náhrady: žalující strana tvrdí, že ani v odpovědi strany žalované na její žalobu není prý válka uvedena jako důvod pro zamítnutí žalobní žádosti a že prý mezi republikou Československou a městem M. nebylo ani války ani stavu válečného. Žalující strana vzhledem na to projevuje mínění, že procesní soud měl se omeziti pouze na rozhodnutí, zdali je zde případ § 1 c) uvedeného zákona z roku 1918 čili nic, a že neprávem vzal za základ svého mezitimního rozsudku předpisy § 1 a), b) zákona. Tomuto mínění nelze přisvědčiti. Žalovaná strana uplatňovala při ústním přelíčení v první stolici podle protokolu ze dne 31. srpna 1921 výslovně všecky čtyři důvody v § 1 a) až d) zákona z roku 1918 a okolnost, že ministerstvo v usnesení podle § 4 zákona, uvedlo pro odepření náhrady důvod § 1 c) a pouze tento důvod c), nikoli však důvody a), b), nemohla tomu brániti, aby soud procesní v rozsudku nevzal zřetele na tyto důvody a), b), žalovanou stranou ve sporu uplatňované, nýbrž naopak soud byl povinen, vzíti na tyto důvody náležitý zřetel na základě výsledků ústního přelíčení; nikde v zákoně a zvláště ani v § 1 ani v § 4 zákona z roku 1918 není nařízeno, že procesní soud má v rozsudku vzíti zřetel toliko na onen důvod odepření náhrady, jenž uveden jest v odpírajícím usnesení ministerském. Procesní soud prvé stolice byl — zkoumaje otázku důvodnosti žalobního nároku a námitek, přednesených stranou žalovanou — podle § 272 c. ř. s. oprávněn i povinen, přihlížeti ke všem výsledkům ústního přelíčení a předsevzíti na základě výsledků těchto potřebná skutková zjištění; pokud šlo o užití předpisů práva hmotného, nebyl vázán tím, co snad strany při ústním jednání přednesly, nýbrž náleželo mu, aby vzal zřetel na rozhodující zákonné předpisy. Těmto zásadám vyhovuje mezitimní rozsudek prvého soudu, opíraje se o skutková zjištění, náležitě předsevzatá, a užívaje správně předpisů hmotného práva. Při tom se podotýká, že ono území, jež s německé strany bylo nazváno po, převratu »Sudetenland« od jakživa bylo a jest nedílnou součástí historického státu dříve českého, nyní československého, a že tedy příslušníci území toho vždy byli a jsou příslušníky tohoto státu a byli tudíž také i v kritický den 29. listopadu 1918 jeho občany a poddanými, že však nicméně, když věc tak se má, že tehdáž, pozvedše odboj, se zevnějším nepřítelem vlasti se spolčovali, není příčiny, aby se s nimi tehdáž nebylo naložilo obdobně jako se zevnějším nepřítelem a důsledně není proto závady proti použití předpisů § 1 lit. a), b), zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák.

Citace:

č. 1245. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 699-702.