NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 7122

Pojištění invalidní a starobní: * Podle § 158 zák. č. 221/1924 jest výše pojistného pro invalidní a starobní pojištění stanovena nedělitelnou pevnou sazbou týdenní. Není rozhodno, kolik dní v týdnu se pracuje.
(Nález ze dne 5. března 1928 č. 4979.)
Prejudikatura: Boh. A 6480/27.
Věc: Ústřední sociální pojišťovna v P. a Okresní nemocenská pojišťovna v M. proti zemské správě politické v Brně o invalidní a starobní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nemoc, pojišťovna v M. předepsala Ferd. H., staviteli v M., za příspěvkové období od 1. července — 31. července 1926 invalidní a starobní pojistné za jeho zaměstnance ve výši týden, příspěvku, nehledíc na to, zda zaměstnanci ti vykonávají práce šest neb sedm dní v týdnu. Na stížnost Ferd. H., ve které bylo vytýkáno, že pojistné bylo vyměřeno proti ustanovení § 159 zák. o soc. poj., ježto bylo vyměřeno za sedm dnů v týdnu, takže přesahuje 5% průměrné denní mzdy, vyslovila osp v M., že starobní a invalidní pojistné mělo býti počítáno pouze šesti sedminami, ježto dotčení zaměstnanci pracovali pouze 6 dní v týdnu, nikoli 7 a poněvadž podle § 160 a) zák. č. 221/24 dlužno platiti pojistné za dobu, po kterou pojištěnec vykonával práce, povinně pojistné. Podle toho byl předpis invalidního a starobního pojistného upraven.
V odvolání, jež z výměru toho podala okr. nemoc, pojišťovna v M., poukazovala na původní text § 160 vlád. návrhu zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, podle něhož pojistné jest platiti za dobu, po kterou trvá zaměstnání povinně pojištěné, z čehož dovozovala, že nelze pokládati neděli, která jest jen jednodenní pracovní přestávkou, za přerušení zaměstnání povinně pojištěného podle 3. odst. § 7 cit. zák. a že předpisem pojistného za 7 dnů neni porušeno ustanovení § 160 lit. a) tohoto zák. Zsp v Brně, vyžádavši si vyjádření Ústř. soc. pojišťovny v Praze nevyhověla nař. rozhodnutím odvolání okr. nemoc, pojišťovny v M. a potvrdila v odpor vzatý výměr z jeho důvodů.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad v souhlase s první stolicí, dovolávaje se ustanovení § 160, odst. 1, lit. a) zák. č. 221/1924, vyslovil, že pojistné platiti jest po dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby, a nepřiznal pojišťovně nároku na pojistné za dny nedělní, pokud pojištěnec nevykonával v tyto dny prací neb služeb povinně pojištěných. Naproti tomu stížnost dovozuje, že pro předpis a placení pojistného při pojištění invalidním a starobním jest rozhodným činitelem týden jako nedělitelná časová jednotka. Poukazuje na rozdíl mezi pojistným invalidním a starobním se strany jedné a nemoc, se strany druhé a zdůrazňuje, že pro finanční část nemoc, pojistného rozhodným činitelem jest den, jako časová jednotka, kterou řídí se zařazení do mzdové třídy (§ 12), vypočítává se nemocenské (§ 95-1-č. 2) a určuje pojistné (§ 159). Při pojištění invalidním a starobním jest však pro určení výše pojistného rozhodným ten týden, podle něhož určuje se jeho sazba podle § 158, výše týdenního pojistného není závislou na výkonu práce ve dnech nedělních nebo jim na roven postavených.
Stížnosti dlužno dáti za pravdu.
Ohledně výše pojistného při pojištění invalidním a starobním ustanovuje § 158 zák. č. 221/1924, že pro pojištění toto činí týdenní pojistné ve 4 třídách, do kterých jsou pojištěnci podle § 12 odst. 6 cit. zák. zařaděni, částky v § 158 číselně uvedené. Z ustanovení toho vyplývá, že pojistné při těchto druzích pojištění předpisuje se podle týdne, ve kterém pojištěnec práce vykonává. Tento časový úsek jest základní časovou, nedělenou a nedělitelnou jednotkou, rozhodnou pro předpis pojistného, které v § 158 stanoveno je pro toto časové období pevnými částkami, odstupňovanými jen podle 4 tříd. Okolnost, zda pojištěnec v týdnu, za který týdenní pojistné se platí, vykonává práce po všech 7 dnů, či po kratší čas, nemá podle cit. zák. ustanovení na pevně stanovenou sazbu pojistného žádného vlivu, a není proto pro předpis jeho výše rozhodnou. Rozhodujícími činiteli jsou tu jen týden jako jednotka časová a číselně stanovená pevná částka jako nedělitelná jednotka peněžitá, která se za týden platí (týdenní pojistné).
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje ustanovení § 107 o době čekací k nabytí nároků na dávky pojištění invalidního a starobního. V něm podmíněny jsou nároky ty uplynutím určitého počtu časových jednotek, totiž příspěvkových týdnů. V § 108 definují se příspěvkové týdny jako týdny, za které se stalo splatným pojistné na základě pojistné povinnosti, byl-li pojištěnec k pojištění přihlášen dříve, nežli nastal pojistný případ. V odst. 2. téhož § se pak ustanovuje, že za příspěvkové týdny dobrovolného pojištění se počítají jen týdny, za které bylo zaplaceno pojistné.
Z předpisů těchto jest zřejmo, že zákon počítá tu také jen s týdnem jako s časovou jednotkou.
Pokud jde o ustanovení § 160, odst. 1. lit. a), o které se žal. úřad ve svém rozhodnutí opírá, ustanovuje zde zákon, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, neurčuje však blíže, která doba to jest. Předpis ten platí ovšem jak pro pojistné nemocenské tak i starobní a invalidní. Výraz tam použitý »vykonává práce neb služby« vyložil nss již v nál. Boh. A 6480/27 v ten smysl, že znamená faktické vykonávání prací neb služeb stejně jako výraz »nevykonává prací neb služeb ....«, použitý v § 160 pod písmenou c), vyznačuje stejně stav faktický. Při tom bylo také poukázáno na obrat použitý v stejném smyslu v § 12 odst. 2 a v § 95 bodu 2 cit. zák. V cit. nál. bylo dále dovoženo, ale toliko pro obor pojištění nemoc., že podle § 160 odst. 1 lit. a) a c) neplatí se za trvání pojistného poměru nemocenské pojistné za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá mzdy a tedy ani za neděle, pokud se v nich nevykonávají práce neb služby povinně pojištěné a nebere mzda.
Pro obor pojištění invalidního a starobního, pro které, pokud jde o předpis výše pojistného, dáno jest zvláštní ustanovení v § 158 cit. zák., nemá však významu, zda pojištěnec pracuje všech sedm dnů v týdnu, tedy i v neděli, nýbrž rozhodným jest, jak shora bylo dovoženo, jen, že v týdnu pracoval a dostal mzdu, a že na počtu pracovních dnů nesejde.
Podle toho v otázce výše pojistného mezi oběma druhy pojištění jest podstatný rozdíl, spočívající v tom, že při pojištění nemocenském »dobou, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné« ve smyslu § 160 odst. 1 a) zák. č. 221/1924 rozuměti jest jako jednotku den, kdežto při pojištění invalidním a starobním týden, takže pojistné pro pojištění nemoc, platí se za dny, kdy pojištěnec pracuje a má mzdu, kdežto pojistné pro pojištění invalidní a starobní platí se za týdny, ve kterých pojištěnec pracuje a dostává mzdu, nehledíc na to, pracuje-li všech 7 dnů v dotčeném týdnu či méně. Pro výklad tento poskytuje již doslov zákona samého a vůle zákonodárcova, jím projevená, tak pevnou oporu, že na dotvrzení jeho správnosti materiálu zákona ani dovolávati se netřeba.
Právní názor, z něhož žal. úřad v nař. rozhodnutí vycházel, není tedy ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 7122. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 369-371.