NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 443.

Nemocenské pojišťování dělnictva: K otázce pojistné povinnosti domáckých dělníků.
(Nález ze dne 10. června 1920 č. 5427.)
Prejudikatura: nález ze dne 31. prosince 1919 č. 6998, sbírky č. 288.
Věc: Gustav Schur v Náchodě proti ministerstvu sociální péče v Praze stran povinného nemocenského pojištění Františka Mikšíčka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím uznán byl stěžovatel v pořadí instancí povinným nahraditi okresní nemocenské pokladně v Náchodě dle §§ 32 a 33 zákona ze dne 30. března 1888 č. 33 ř. z. veškeren podpůrný náklad částkou 56 K, který učinila pokladna za Františka, Mikšíčka jejž zaměstnávala jmenovaná firma v r. 1913 jako domácího tkalce a jejž nepřihlásila u pokladny k pojištění, a doplatiti ušlé pojistné příspěvky.
Stížnost popírá pojistnou povinnost Františka Mikšíčka a tím i povinnost stěžovatelovu hraditi řečený náklad a doplatiti pojistné příspěvky za něho, dovozujíc, že jde o samostatného dělníka domáckého, který nepodléhá dle § 3, odst. 3 cit. zákona povinnému pojištění pro případ nemoci, což vysvítá z toho, že nepracoval výhradně pro stěžovatele, že výdělek plynoucí ze zaměstnání u stěžovatele byl nepatrný, že pracoval ve vlastním bytě, vlastními nástroji a že zaměstnání, o něž jde, bylo jen zaměstnáním vedlejším, poněvadž po značnou část roku zaměstnával se pracemi zemědělskými a že mimo to byl zaměstnán jako dělník na dráze.
Vadnost řízení spatřuje pak stížnost v tom, že tyto okolnosti nebyly zjištěny a vzaty v úvahu.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Spor jde jedině o to, sluší-li považovati Františka Mikšíčka podle způsobu jeho zaměstnání v rozhodné době, nežli byl převzat do nemocničního ošetřování t. j. před 6. říjnem 1913, za živnostenského dělníka stěžující si firmy, podléhajícího pojistné povinnosti dle § 1 cit. zákona, či za samostatného dělníka domáckého, jenž dle § 3, odst. 3 cit. zákona od nemocenského pojištění jest osvobozen.
§ 3, odst. 3 cit. zákona, jenž stanoví, že dělníci zaměstnaní domácím průmyslem jen fakultativně mohou býti pojištěni, označuje za kriterium takového dělníka jeho samostatnost. Samostatnost předpokládá podnik byť i ve skrovné míře provozovaný s vlastní hospodářskou existencí. Nelze tedy mluviti o samostatnosti tam, kde dělník pracovní sílu svoji dává k disposici podniku osoby jiné jen jako síla pomocná. Samostatným nelze nazvati dělníka, který trvale, stále a pravidelně pro jednoho podnikatele pracuje tím způsobem, že suroviny podnikatelem jemu dodané ve svém obydlí zpracuje a podnikateli pak za mzdu zase odvádí. Tímto způsobem staví dělník svoji činnost úplně do služeb osoby jiné, nerozhoduje o zboží svojí prací vyrobeném, odkázán jest tudíž po stránce výdělečné této své činnosti na zaměstnavatele a na něm závisí.
Nesamostatnost takového dělníka zůstává nedotčena tím, že práce domácká jest mu jen zaměstnáním vedlejším a výdělkem nepatrným, poněvadž okolnosti tyto nijak se nedotýkají podstaty pracovního poměru mezi ním a zaměstnavatelem. Rovněž jest lhostejno, že domácký dělník při práci používá vlastních pomůcek (vlastního tkalcovského stavu), poněvadž z tohoto momentu nedá se nikterak souditi na samostatnost dělníka, moment ten jest pouze vedlejším zjevem toho, že pracuje doma.
V daném případě jest podle spisů zjištěno, že František Mikšíček. nežli onemocněl, pracoval pro stěžovatele po mnoho roků (výslech Anny Mikšíčkové ze dne 30. prosince 1918 a údaje stěžovatele v odvolání v II. stolici), tedy trvale a pravidelně tím způsobem, že stěžovatelka svěřovala mu přízi domů k zpracování a za tuto práci byl odměňován od kusu. Zaměstnání jeho bylo tudíž takové, jež podle hořejších úvah sluší označiti jako práci nesamostatnou, odlišující se od práce pomocného dělníka živnostenského jen tím, že práci tu vykonával doma na vlastním stavu a nikoliv v dílně zaměstnavatelově. Pracovní poměr mezi ním a stěžovatelem nebyl nikterak dotčen tím, že František Mikšíček roku 1913 mimo pro stěžovatele pracoval i pro Leopolda Kafku v Náchodě, nehledě ani k tomu, že stěžovatel sám nepopřel, že Mikšíček u Leopolda Kafky stále zaměstnán nebyl, tomuto r. 1913 pouze 7 kusů zboží odvedl, za něž obdržel mzdy celkem 52 K, stěžovatel pak v řízení sám udal, že mzda, již on platil Mikšíčkovi, činila r. 1911 63 h, 1912 72 h a r. 1913 62,5 h denně.
Pokud stížnost tvrdí, že Mikšíček byl zaměstnán i na dráze po delší dobu a trvale, tedy v zaměstnání dokonce pojištění povinném, jest k tomu připomenouti, že zaměstnání toto spadá dle vlastní výpovědi stěžovatelovy do doby od 1. června 1914 do 4. listopadu 1914, tedy do období, jež pro řešení sporné povinnosti pojistné, pojící se k nemocničnímu ošetřování z r. 1913, jest bez právního významu.
Vycházel-li žalovaný úřad za tohoto stavu věci z předpokladu, že František Mikšíček v rozhodné době byl nesamostatným dělníkem, povinným pojištěním pro případ nemoci, a na tomto podkladě stěžujícího si zaměstnavatele uznal povinným nahraditi okresní nemocenské pokladně v Náchodě ošetřovací útraty částkou 56 K a doplatiti za něho ušlé příspěvky pojistné, neshledal nejvyšší správní soud ani, že by naříkané rozhodnutí spočívalo na vadném řízení, ani že by se příčilo zákonu.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 443. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 382-384.