Č. 2534.

Mimořádná opatření: Výměna bankovek v Podkarpatské
Rusi.
(Nález ze dne 23. června 1923 č. 2567).
Věc: Gabriela K-ová ve V. S. proti zem. finanční správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě stran srážek z pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem zem. správy finanční v Užhorodě z 23. července 1921 poukázány byly Gabriele K-ové, vdově po župním
oficiantu ve V. Sevljuši, k další výplatě tyto služební požitky: vdovská pense, přiznaná municipálním výborem župy ugočanské z 9. dubna 1918 1600 Kč ročně na dobu vdovství, počínajíc ode dne převzetí berního úřadu ve Velké Sevljuši v čsl. správu, t. j. ode dne 1. července 1920, dále příspěvky na výchovu dětí 900 Kč ročně a válečná podpora 420 Kč ročně.
Výměrem ze dne 5. listopadu 1921 oznámil G. K-ové účetní odbor zemské fin. správy P. R. v Užhorodě, že za doby vlády Karolyiho byly jí neprávem přiznány a vyplacenv vyšší požitky, jež čsl. stát neuznává, čímž vznikly přeplatky a to na drahotním přídavku pro vdovu 1133 Kč 30 h, na drahotním přídavku pro děti 613 Kč 24 h a na výchovném 771 Kč 59 h, úhrnem 2518 Kč 13 h; že k úhradě této částky sraženo bylo v měsíci říjnu 1921 2054 K z poukázaných 2258 K 33 h, takže hotově bylo vyplaceno 213 K 33h, že tudíž zbývá přeplatek 473 K 13 h, který má Gabriela K. nahraditi při eventuelním zvýšení pensijních požitků.
V podání na zem. fin. správu v Užhorodě vzneseném de praes. 24. prosince 1921 vytýkala Gabriela K., že jí byly přeplatky, částkou 2518 K 13 h zjištěné, sraženy z pense v poměru 1:1 a žádala o přepočítání těchto přeplatků dle nařízení o výměně peněž č. 337/20 ze dne 12. října 1920 a poukázání rozdílu přepočítáním tímto zjištěného.
Rozhodnutím zem. fin. správy v Užhorodě z 31. prosince 1921 byla žádost tato jako neodůvodněná zamítnuta.
Rozhoduje o stížnosti Gabriely K. do tohoto rozhodnutí řídil se nss následujícími úvahami:
Stížnost namítá, že byly Gabriele K. neprávem sraženy pensijní požitky vyplacené v době Karolyiho, poněvadž republika čsl. převzala impérium v Sevljušském okresu dne 27. května 1920 a proto požitky
již před převzetím vyplacené nemohou se v pozdější době srážeti.
Žal. úřad vyřídil napadeným rozhodnutím shora uvedenou žádost, ve které vznesla st-lka pouze zmíněný návrh, ve které nebrojila proti srážkám z pensijních požitků a úředního rozhodnutí v tom směru se nedomáhala. Proto žal. úřad, jehož rozhodnutí zní, že se žádost zamítá, nerozhodoval vůbec o přípustnosti nebo nepřípustnosti srážek,
i také nebyl povinen rozhodnutí takové vydati.
Následkem toho jest námitka tato dle §u 5 zákona o ss nepřípustná.
Stížnost vytýká dále, že srážka se stala v poměru 1:1, ač měla provedena býti dle zákona o výměně peněz z 15. dubna 1920 č. 327 Sb. (§7).
O měně v Podkarpatské Rusi jedná nařízení vlády z 12. října 1920 č. 576 Sb. Jest tedy patrno, že st-lka, dovolávajíc se zákona o výměně peněz, měla úmysl výtku svou opříti o § 7 posléz cit. nařízení a nikoli o zákon č. 327/20, jen omylem citovaný.
Zmíněným nařízením zavádí se na území P. R. a na Slov. jako zákonná měna koruna československá.
Uvedené nařízení obsahuje v § 7 předpisy o přepočítání pohledávek
a závazků soukromoprávních v korunách rak.-uh. (nekolkovaných) nebo rumunsky okolkovaných, jež jsou splatny na území P. R. a na Slov. a jež nebyly uhrazeny do dne účinnosti nařízení, t. j. do 23. října 1920 (§ 12).
Předpisů § 7 cit. nař. mohla by se st-lka dovolávati za účelem přepočítání svého závazku, vzniklého t. zv. Karolyioskými přeplatky, kdyby jí byly tyto přeplatky vypláceny pokladnou státu čsl. v korunách rakouských neokolkovaných aneb rumusky okolkovaných. Jelikož st-lka netvrdí, že se tak stalo a poněvadž dle předpisu § 2 zák. z 25. února
1919 č. 84 Sb. a §u 8 nař. min. fin. z 25. února 1919 č. 86 Sb. měly v území čsl. státu, počínajíc 10. březnem 1919, nucený oběh jen bankovky kolkované kolkem čsl. republiky, není dán předpoklad, že výše uvedené přeplatky vyplaceny byly pokladnou státu čsl. v jiné než zákonné měně čsl. a jest proto použití předpisů §u 7 nař. 576/20 při zpětném placení zmíněných Karolyiovských přeplatků vyloučeno. Námitka posléz zmíněná jest proto nedůvodná.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2534. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 349-351.