NPD documents search: České právo, 18 (1936) - Odhady držebností v městech a na venkově

Čís. 4055.

I když byla dána otázka na zločin loupeže, trestné podle § 195 tr. zák., ač obžaloba zněla na zločin nedokonané vraždy loupežné, trestné podle mírnějšího ustanovení § 138 odst. druhý trestního zákona, nejde o porušení předpisu druhého odst. § 320 tr. ř. (§ 344 čís. 6 tr. ř.), prohlásil-li ex offo obhájce bez odporu obžalovaného, že nečiní námitek proti otázkám.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1931, Zm I 830/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Mostě ze dne 30. září 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle § 190 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku prvé stolice zmatečnost podle § 344 čís. 6 tr. ř. z důvodu, že byla beze svolení obžalovaného, tedy s porušením předpisu druhého odstavce § 320 tr. ř. dána porotcům náhradní otázka, kterou byl skutek obžalovanému za vinu kladený podřaděn pod pojem zločinu loupeže, při níž napadený utrpěl těžké uškození na těle, na který je § 195 tr. zák. stanoven trest doživotního těžkého žaláře, ač obžaloba zněla na zločin nedokonané vraždy loupežné a žádala potrestání obžalovaného podle § 138/II. tr. zák., tudíž prý jen trestem těžkého žaláře mezi desíti a dvaceti lety. Zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Obhájce obžalovanému z moci úřední ustanovený prohlásil, byv po doručení opisu otázek, na nichž se předseda hlavního přelíčení po poradě se soudním dvorem usnesl, předsedou výslovně vyzván k případným návrhům, že nečiní námitek proti otázkám. Tím, že obhájce obžalovaného po onom výslovném dotazu prohlásil, že nečiní námitek proti otázkám, tedy ani proti eventuální otázce, o niž jde, projevil i s touto otázkou souhlas. Jak z § 44 tr. ř. vyplývá, jest obhájce oprávněn i bez výslovného svolení obžalovaného činiti za něho veškerá pro- hlášení a návrhy; jen, odporoval-li tomu obžalovaný před soudem neb učinil-li návrhy nebo prohlášení odchylná od prohlášení nebo návrhů obhájcových, rozhoduje vůle jeho, nikoliv obhájcova (Storch I, 332). To se však nestalo a jest tudíž prohlášení obhájcovo považovati i za prohlášení obžalovaného. Výslovného svolení obžalovaného, pokud se týče jeho obhájce, není potřebí, nýbrž stačí i tu jako při všech právních úkonech i svolení konkludentním chováním, jež nedopouští pochybností o tom, že měl jím býti souhlas vyjádřen, jak tomu jest v souzeném případě.

Citace:

S. Japanische Civilprozeßordnung und Gerichtsverfassungsgesetz. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 9, s. 291-291.