Č. 9554.

Církevní věci (Slovensko): O právní povaze t. zv. kanonických visitací.
(Nález ze dne 15. prosince 1931 č. 17908.)
Prejudikatura: Boh. A 753/21.
Věc: Dr. Pavel J. v Trnavě proti zemskému úřadu v Bratislavě (vrch. kom. Dr. jos. Munka, za zúč. obec J. adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) o deputát dříví pro římsko-katolického faráře a kantora v L
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Římskokatolický farní úřad v 1. obrátil se dne 10. prosince 1926 na obec 1. se žádostí, aby počínajíc dnem 1. ledna 1927 byl faráři a kantorovi vydáván na základě kanonické visitace z 11. května 1780 deputát dříví. Usnesením obecního zastupitelstva v 1. z 11. prosince 1926 byla tato žádost zamítnuta. Okresní úřad ve St. Ďale výměrem z 9. ledna 1929 zrušil zmíněné usnesení obecního zastupitelstva v 1. a uložil jmenované obci, aby splnila svoje povinnosti uvedené v kanonické visitaci z r. 1780 stran poskytování dřeva římsko-katolickému faráři a kantorovi. Na odvolání zúčastněné obce byl výměr ten nař. rozhodnutím zrušen.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí jest založeno na právním názoru, že kanonická visitace z 11. května 1780, z níž st-1 dovozuje právní nárok na deputát dříví pro řím.-kat. faráře a kantora v 1., nevznikla následkem jednání a dohody zúčastněných stran, není smlouvou a že nelze proto spatřovati v ní právní titul, na jehož základě by st-1 mohl požadovati na zúčastněné obci deputát dříví, nýbrž že její význam záleží v tom, že zjišťuje skutečný stav, jaký tu byl v době biskupské pochůzky. Pohlížeje takto na kanonickou visitaci z 11. května 1780, dovozuje žal. úřad v nař. rozhodnutí dále, že práva na požadování výkonu povinností označeného v kanonické visitaci mohla by církev nabýti vydržením tohoto práva,, jestliže by se vykonávání povinnosti uvedené v kanonické visitaci dálo až do vydržení takovým způsobem, jakým se vykonávalo při vzniku kanonické visitace, a to po 32 roky, a jestliže by právní titul získaný vydržením nezanikl promlčením. Povinnost dokazování nepřetržité držby, případně že nenastalo promlčení, stihá podle názoru úřadu st-le, poněvadž kanonická visitace není oboustrannou smlouvou. — Naproti tomu jest stížnost vybudována na právním názoru, že kanonické visitace jsou vždy oboustrannými smlouvami, které jednostranně zrušeny býti nemohou. S názorem tím souhlasiti nelze.
Jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 753/21, mohl býti ovšem při příležitosti kanonické visitace nějaký sporný právní poměr, pokud jde o hmotné záležitosti náboženské obce, prostřednictvím církevní vrchnosti, podle právního stavu oné doby pravomocí tohoto druhu nadané, za součinnosti všech účastníků upraven a nesporným učiněn tak, že tato visitace měla býti pro příští dobu základem pro posouzení poměru toho, chovajíc v sobě v tomto směru prvek právotvorný; avšak tomu tak nebylo tehdy, když o nějakém sporu mezi účastníky nebylo řeči a když běželo o pouhé zjištění skutečného stavu. Podle toho není správným názor stížnosti, že kanonická visitace, vlastně protokol o ní sepsaný, směřovala vždy a za všech okolností k úpravě poměru, o nějž šlo, a je proto nutno v každém jednotlivém případě zkoumati zvláště, je-li protokol o kanonické visitaci sepsaný dokumentem o úmluvě, jejž by se snad při příležitosti visitace byla stala, či běží-li jen o průvodní prostředek sloužící ke zjištění, v jaké skutečné úpravě církevní vrchnost poměr ten v době kanonické visitace shledala.
Správnost tohoto názoru nemůže zvrátiti poukaz stížnosti na rozhodnutí býv. uher. min. vyuč. č. 20642/1884 a na rozhodnutí býv. král. uher. kurie č. 1864/1890 (viz Bušek, Hendrych, Laštovka a Múller, Českosl. církěvní zákony, díl 1. str. 729 a 730). Přes to, že právní názory těchto stolic nemají povahu všeobecně závazných právních norem a proto nejsou pro nss právně závazný, sluší uvésti, že — jak z obsahu stížností dovolaného rozhodnutí býv. uh. min. vyuč., tak i dovolaného kuriálního rozhodnutí je zřejmo, — i podle názoru těchto stolic církevní visitace nelze posuzovati podle obecných zásad, nýbrž že každý případ vyžaduje posouzení zvláštního; jsou tedy i výroky stolic dovolaných stížností založeny na právním názoru zaujatém nss-em již v nálezu shora citovaném a hájeném i v tomto případě.
Dlužno-li však — jak bylo uvedeno — zkoumati v každém jednotlivém případě zvláště, je-li protokol sepsaný při kanonické visitaci dokumentem o uzavření smlouvy nebo jen protokolem o zjištění skutečného stavu v době visitace, bylo na stížnosti, aby proti stanovisku zaujatému žal. úřadem v nař. rozhodnutí, že kanonická visitace z 11. května 1780, o kterou jde v konkrétním případě, není smlouvou, nýbrž jen protokolem o zjištění stavu, jaký tu byl v době biskupské visitace, a že práva na požadování výkonu povinností uvedených ve zmíněné kanonické visitaci by církev mohla nabýti jen vydržením tohoto práva, což však prokázáno nebylo, formulovala řádné body stižní. Neučinila-li tak, nýbrž omezila-li se jen na povšechné tvrzení, které — jak shora bylo prokázáno — jest nesprávné, nemůže nss vzhledem na ustanovení § 18 zák o ss přezkoumati správnost stanoviska zaujatého žal. úřadem v rozhodnutí v odpor vzatém, že v konkrétním případě kanonická visitace nevznikla následkem jednání a dohody zúčastněných stran, není smlouvou a nelze proto spatřovati v ní právní titul, na jehož základě by st-1 mohl na zúčastněné straně požadovati deputát dříví, a že vydržení práva toho prokázáno nebylo.
Jestliže však stížnost v tomto směru nemá vůbec námitek, nelze nss-u vejíti ani na přezkoumání námitky, kterou stížnost vytýká, že právo církve na dávku v kanonické visitaci, o kterou jde, nazaniklo promlčením, neboť o námitce té bylo by možno uvažovati teprve tenkráte, když by bylo shledáno nesprávným stanovisko úřadu, že v konkrétním případě právní nárok církve na deputát dříví, o kterém se zmiňuje kanonická visitace z r. 1780, vůbec prokázán nebyl. Nelze-li však pro nedostatek stižních bodů výrok žal. úřadu v tomto směru přezkoumati, není možno ani řešiti otázku stížností nadhozenou, že právo církve promlčením nezaniklo.

Citace:

Č. 9554. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 476-478.