Č. 960.

Zvěrolékařská policie: K praxi zákona ze dne 6. srpna 1909 č. 177 ř. z. o zamezení a potlačení nakažlivých nemocí zvířecích, zejm. §53 a).
(Nález ze dne 29. září 1921 č. 11798.)
Věc: Firma M. S. (i. synové v N. D. (adv. Dr. E. Rindler z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (zast. vrch. fin. radou Drem A. Friedem) stran odškodnění za koně z úředního rozkazu zabité.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská správa politická v Praze nepřiznala stěžovatelce odškodnění za její tři ozhřivé koně, z nichž jeden byl dne 11. prosince 1919 a ostatní dva dne 19. ledna 1920 zabiti, poněvadž stěžovatelka, nedbajíc ustanovení § 8, odst. 1, lit. b) zákona ze dne 6. srpna 1909 č. 177 ř. z. o zamezení a potlačení nakažlivých nemocí zvířecích, dala dva ze zabitých koní, jimiž byla nákaza zavlečena, převésti z Tábora do N. D. bez průvodních listu dobytčích, čímž se dopustila přestupku veterinářsko-policejních předpisu, jenž jest ve věcné spojitosti se zjištěnými případy nákazy. Současně bylo vysloveno, že odpadá také náhrada dle § 53 cit. zákona, poněvadž za ozhřivé koně, kteří musí býti neškodně odstraněni, nebylo docíleno žádného výtěžku.
Odvolání stěžovatelkou proti tomu podanému ministerstvo zemědělství nevyhovělo, poněvadž odvolatelka převzala koně bez průvodních listu dobytčích přivedené, umístila je ve své stáji s jinými svými dvěma koňmi a opomenula ohlásiti podezření ozhřivky, čímž se dopustila přestupků platných zvěrolékařsko-policejních předpisu, které jsou s dotčeným případem nákazy ve věcné spojitosti.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost a vadné řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Není důvodnou především námitka, že žalovaný úřad nebyl oprávněn opříti svoje rozhodnutí i o jiné důvody než stolice I. Rozhodnutí I. stolice nebylo pravoplatné, následkem podaného odvolání přešlo rozhodování o sporné otázce, má-li stěžovatelka nárok na odškodnění za koně z úředního rozkazu zabité, plně na žalovaný úřad, jenž otázku tu na podkladě skutkového děje správně zjištěného zodpověděti si musil samostatně.
Stížnost namítá dále, že předpokladem pro použití ustanovení § 53 lit. a) cit. zákona jest zavedení trestního řízení pro nějaký přestupek zvěrolékařsko-policejních předpisů a vydání trestního nálezu; předpoklad ten že v tomto případě splněn není, neboť proti stěžující si firmě trestní řízení zavedeno nebylo ani nebyl vydán trestní nález.
Námitka tato nemá však v zákoně opory.
Zákon nestanoví v § 53 lit. a) za podmínku pro odepření náhrady, aby držitel, jeho zástupce neb zřízenec byl pro nějaký přestupek odsouzen, nýbrž toliko aby mu přestupek takový bylo lze přičísti. Je-li tomu tak, zjišťuje příslušný úřad (§ 58), zodpovídaje tím otázku předběžnou, v konkrétním případě sám na podkladě skutkového materiálu ve správním řízení o nároku na odškodnění sebraného. Správnost tohoto názoru vysvítá zejména z úvahy, že by jinak nebylo možno použíti ustanovení § 53 a odškodnění odepříti, kdyby vydání trestního nálezu bylo znemožněno promlčením trestního skutku, byť i trestní povaha jeho po stránce subjektivní i věcné byla prokázána. Přiznání odškodnění v tomto případě bylo by zajisté v přímém odporu s intencí zákona.
Stěžovatelka má dále za to, že odmítnutí nároku na odškodnění dle § 53 lit. a) cit. zákona jest po zákonu jen tehdy přípustno, jestliže řečený přestupek zvěrolékařsko-policejních předpisu s dotyčným případem nákazy jest v příčinné souvislosti, kterýžto předpoklad v tomto případě splněn není.
Námitka tato odporuje zřejmě slovnému znění zákona, jenž užívá slov »ve věcné souvislosti« nikoli slov »v příčinné souvislosti«, a nesrovnává se s intencí zákona, jenž chce nutiti držitele dobytka, aby sám se uvaroval přestupků platných veterinářsko-policejních předpisů, a také o to péči měl, aby předpisy ty i jeho zástupci neb zřízenci byly zachovávány.
Pokud jde o přestupek § 8 lit. b) cit. zákona stěžující si firmě přičtený, namítá stížnost, že trestní povaha jeho není dána ani po stránce subjektivní, ani po stránce objektivní.
Stížnost nepopírá, že stěžovatelka dala dva ze zabitých koní převésti z Tábora do N. D. bez průvodních listů dobytčích, tvrdí toliko, že dala kočímu pro koně vyslanému příkaz, aby si vyžádal od dosavadního držitele koní průvodní listy dobytčí, jakož že po této stránce i později činila vše, co vůbec bylo jen možno.
Okolnosti tyto nejsou však s to, aby stěžovatelku exkulpovaly; § 8 lit. b) cit. zákona výslovně předpisuje řádné průvodní listy dobytčí pro případ, že se koně převádějí z místa stálého pobytu do obce jiné; v daném případě koně převáděni byli z Tábora do N. D., aby zde trvale zůstali, bylo tedy zapotřebí průvodních listů a jestliže je stěžovatelka převzala bez těchto listů, jest skutková povaha přestupku § 8 lit. b) již tím dána i po stránce subjektivní, neboť neučinila to, co za daných okolností učiniti měla: neodepřela koně převzíti. Stalo-li se tak bez zlého úmyslu čili nic, jest pro trestnost přestupku toho jako přestupku policejního bez právního významu. Když jest rozhodnou pouhá skutečnost, že koně byli převedeni bez průvodních listů dobytčích, nemá významu, domáhala-li se stěžovatelka toho, aby tyto dobytčí pasy alespoň dodatečně od dřívějšího držitele koní obdržela, a nelze tudíž spatřovati vadu řízení v tom, že svědci, jichž výslech o této okolnosti byl navržen, vyslechnuti nebyli.
Ani po stránce objektivní neshledal nejvyšší správní soud, že by tu nebylo předpokladů § 8 lit. b) cit. zákona, zejména neshledal oprávněnou námitku stížnosti, že schází kriterium převedení koní »z místa stálého pobytu« (§ 8 lit. b), protože město Tábor, odkud koně byli převedeni, takovým místem nebyl.
Stálé místo pobytu koní řídí se dle sídla majitele jejich. Když tedy obchodník s koňmi koně na Slovensku koupil a převedl je odtud do stanoviště svého podniku, byla obec, v níž jest stanoviště jeho podniku, po případě jeho živnostenská provozovna, stálým místem pobytu koní až do té doby, kdy byli koně převedeni do nového místa pobytu.
Z toho jde, že skutkové předpoklady pro odepření odškodnění dle zákona o potlačení nakažlivých nemocí byly dány již tím, že koně byli převedeni z Tábora do N. D. bez průvodních listů dobytčích a že tento přestupek veterinářsko-policejních předpisů jest s dotčeným případem nákazy ve věcné souvislosti.
Potom však neměl nejvyšší správní soud již příčiny zabývati se dalšími vývody stížnosti po té stránce, zdali i ostatní důvody, uvedené v naříkaném rozhodnutí pro odepření odškodnění (porušení povinnosti oznámiti podezřelé onemocnění koní — § 17 cit. zákona — a okolnost, že stěžovatelka uvedla z nákazy podezřelé koně ve styk s jinými svými koňmi) jsou ve shodě se zákonem.
Bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 960. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 797-799.