Č. 938.

Vojenské záležitosti: * Stížnostní komise, zřízená dle cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z., jest úřadem správním dle § 2 zák. o správ. soudě. Komise ty zastupuje před nejv. správ. soudem ministerstvo národní obrany.
(Nález ze dne 16. září 1921 č. 11221.)
Věc: Fa Vilém B. a synové ve V. M. a Tomáš N. a spol. v B. (adv. Dr. Art Kronbauer z Prahy) proti stížnostní komisi pro průmyslové podniky v Brně (zast min. místotaj. Dr. Albr. Rankem — za zúčastněné dělnictvo adv. Dr. Lev Winiter z Prahy) stran výplaty vánočního nákupního přídavku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: K žádosti svazu textilního dělnictva v Brně rozhodla stížnostní komise pro průmyslové závody v Brně naříkaným rozhodnutím, že jsou stěžující si firmy povinny vyplatiti svému dělnictvu vánoční nákupní přídavek dle smlouvy uzavřené v Jihlavě dne 26. ledna 1921 mezi zaměstnavatelskou ústřednou a svazem textilního dělnictva.
Při rozhodování o stížnosti podané do toho rozhodnutí veden byl nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Námitku nepříslušnosti zástupcem zúčastněné strany při veřejném ústním líčení vznesenou neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Z ohledů válečných, tudíž z ohledů celostátních, veřejných pokládá cís. nařízení z 18. března 1917 č. 122 ř. z. výkonnost podniků válečným účelům sloužících za tak důležitou, že jednak zbraňuje dělníkům v podnicích takových zaměstnaným opustiti práci, jednak se stará o to, aby osoby v podnicích těch zaměstnané obdržely mzdu přiměřenou jejich odbornému vzdělání, výkonnosti a dočasným poměrům životním a pracovním (§ 1). Stanovení přiměřené mzdy a podmínek pracovních neponechává nařízení to smlouvě námezdní, nýbrž pokládá záležitosti ty v zájmu veřejném za tak důležité, že ustanovuje zvláštní komise stížnostní, které nejen na návrh zaměstnanců, nýbrž také z moci úřední (§ 4, odst. 2) mají stanoviti podmínky pracovní a mzdy platně a závazně pro zaměstnavatele i zaměstnance, nepřipouštějíc další stížnosti.
Z těchto předpisů, zejména z okolnosti, že komise ty nejen na návrh zaměstnanců, nýbrž i z moci úřední neb na pouhé oznámení mohou činiti opatření, nejsouce vázány ani smlouvou námezdní ani předpisy občanského zákona, že neposuzují jen poměry minulé, nýbrž povolány jsou upraviti poměry pracovní pro budoucnost, odůvodněn úsudek, že činnost těchto komisí není pouze soudní — deklaratorní, jak za to má zástupce zúčastněné strany, nýbrž že přikázány jim z ohledů veřejných úkony správní, že tudíž jsou úřady správními veřejného práva ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě. Že komise ty nelze pokládati za soudy rozhodčí nebo smírčí, tomu vedle širší působnosti jejich nasvědčuje též okolnost, že císařské nařízení samo je za soudy smírčí ani neustanovuje, ani za ně neoznačuje, jak se děje v jiných případech, kde rozhodování sporných případů přikázáno soudům smírčím — jako při sporech o nárocích z úrazového pojištění dělnického (§ 38 zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z roku 1888), z pojištění pensijního (§ 75 zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. ex 1907), o ceně elektrické energie (nařízení z 23. září 1919 č. 524 sb. z. a n.), o úhradách ze smluv o zařízení a provozu drah a vleček (nařízení z 23. září 1920 č. 546 sb. z. a n.) a jiných. Úsudku tomu nevadí také okolnost, že nařízením Národního výboru ze dne 29. října 1918 č. 12 sb. z. a n. militarisace a vojenský dozor závodů byly zrušeny, poněvadž současně veškeré závody do té doby podřízené zákonu o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. povolaný byly do služeb československého státu, znovu podřízeny vojenskému dozoru a stížnostní komise zřízené nařízením z 16. března 1917 pro urovnání pracovních a mzdových poměrů v těchto závodech ponechány v dosavadní působnosti.
Stížnost namítá ..., že stížnostní komise nebyla vůbec příslušnou rozhodovati o výplatě vánočního nákupního přídavku, poněvadž šlo o dar, na který dělnictvo nemá právního nároku. Též tuto námitku nelze uznati důvodnou.
Vánoční nákupní přídavek jest jednou z rozmanitých forem zvyšování mezd, jež stalo se všeobecným zjevem v posledních letech války. Působil tu nátlak bývalého státu rakouského, zejména na válečné dodavatele, vznikaly stávky, nepokoje a povšechné zdražování potřeb životních vynucovalo zvyšování mezd. Vedle zvyšování mezd stalo se obvyklým poskytování přídavků rozmanitě označovaných a vyměřovaných, jako přídavků neb výpomocí nákupních, ošacovacích, zvyšovány příjmy zřízenců státních a dle toho vzoru i zřízenců soukromých a dělnictva, nelze proto vánoční nákupní přídavek považovati za pouhý dar, nýbrž nutno jej považovati za přídavek, jímž mzda zaměstnancova za vykonanou práci má býti zvýšena, tedy za přídavek ke mzdě. Poněvadž tedy šlo o mzdu, byla komise pro stížnosti příslušnou uznati o tom, zdali a jakým penízem vánoční přídavek nákupní dělnictvu stěžujících si závodů má býti vyplacen.
Stížnost brojí dále proti naříkanému rozhodnutí věcně, vytýkajíc, že nebylo důvodu dělnictvu stěžujících si závodů přiznati nákupní vánoční přídavek, tvrdíc, že po 16. listopadu 1920, kdy firmy s dělnictvem uzavřely smlouvy, ceny předmětů denní spotřeby vůbec nestouply. Otázka, zda v té které době v určitém podniku mzda dělnictva ve smyslu citovaného cís. nařízení a prováděcího nařízení byla úměrná odbornému vzdělání a výkonnosti, životním a pracovním poměrům a zdali nebyla menší než mzda v podnicích stejného druhu za stejných poměrů pracovních a životních vyplácená, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, tvoříc část skutkového zjištění naříkaného rozhodnutí. Může proto nejvyšší správní soud otázku tu podrobiti přezkoumání pouze po stránce formální s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.
Stížnost i ve směru formálním činí řízení různé výtky, z nichž bezdůvodnou shledána výtka, že stížnostní komise nebyla řádně obsazena a nepokusila se o smírné narovnání sporu. Stran obsazení komise není předpisu, že při každém usnášení komise účasten musí býti člen z oboru průmyslu, jehož usnesení se týče. Stanovit nařízení, že zástupce zaměstnavatelstva a zaměstnaných povolává ministr dle oboru příslušný. Z ustanovení toho nelze odvoditi, že pro obor textilní musí býti povoláni zástupci továrníků a dělníků textilních, nýbrž jedině, jak činí prováděcí nařízení ze dne 19. března 1917 č. 123 ř. z., že zástupce v příčině podniků horních povolává ministr veřejných prací, zástupce jiných podniků ministr obchodu, neboť slovné znění »ministr dle oboru příslušný« vylučuje výklad, že pro každý jednotlivý obor průmyslový jest žádána účast člena tohoto oboru. Ohledně pokusu o smír jde ze spisů, že oběma podnikům před ústním jednáním byla žádost za vánoční nákupní příspěvek sdělena k vyjádření, byl tedy již tím učiněn pokus o smír. Obě stěžovatelky ve vyjádření svém odepřely žádosti vyhověti a nebyl-li proto pokus o smír při jednání učiněn — nelze v tom shledati podstatné vady řízení na úkor stěžovatelů.
Stížnost namítá konečně, že stav věcí nebyl přesně a důkladně vyšetřen. Nelze pochybovati o tom, že stížnostní komise vycházela ze skutkového předpokladu, že mzdy dělnictva u stěžujících si závodů nevyhovují zásadě vyslovené v § 1 cit. nař. a že — nebude-li žádaný přídavek dělnictvu přiznán — budou mzdy ty nižší než v jiných podnicích stejného druhu (k § 1, odst. 1 prov. nař. ze dne 19. března 1917 č. 123 ř. z.).
Stěžující si firmy již v administrativním řízení tvrdily, že poměry v jejich továrnách nerovnají se poměrům v textilních továrnách v Brně a na Moravě, které uzavřely smlouvu v Jihlavě, nýbrž poměrům sousedních továren v Čechách.
Za tohoto stavu věci bylo nutno za účasti stran vyšetřiti a zjistiti, a) které určité podniky dlužno pokládati za podniky stejného druhu jako podniky stěžovatelů, zejména byly-li to podniky uzavřevší smlouvu Jihlavskou nebo podniky, které stěžovatelé označili, b) jaké poměry pracovní a životní byly v době rozhodné 1. v podnicích si stěžujících, 2. v podnicích, které jsou stejného druhu s podniky ad 1.
Třeba lze připustiti, že stížnostní komise sama mohla míti určitou znalost poměrů těch, bylo přece její povinností, aby se stěžovateli již v řízení administrativním sdělila, z jakého skutkového zjištění co do poměrů shora uvedených vychází, a takto jim poskytnula příležitost, aby k tomuto skutkovému podkladu zaujali stanovisko a případně důkazy jej vyvrátili.
Poněvadž se tak nestalo, shledal nejvyšší správní soud řízení podstatně vadným a zrušil proto naříkané rozhodnutí dle § 6 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 938. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 741-744.