NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 7887.

Školství. — Řízení správní: l. Mohou ošv a zšr zasahovati meritorně do otázky, zda dítě něm. národnosti může býti v Čechách přijato do české školy menšinové? — 2. Ani předpis § 1, odst. 2 zák. č. 189/19, ani ustanovení § 130 a 131 úst. listiny, ani § 5 zákona jazykového nepřekáží tomu, aby dítě něm. národnosti mohlo býti v Čechách přijato do české školy menšinové.
(Nález ze dne 18. dubna 1929 č. 7549.)
Prejudikatura: Boh. A. 6652/27.
Věc: Místní školní rada v Ch. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyloučení dítěte z české školy menšinové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Mšr ve Ch. požádala ošv v Č. K. za opatření, aby žákyně Anna P., která byla počátkem škol. roku 1926/27 přijata do české menšinové školy ve Ch., byla vzhledem k své něm. národnosti a vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 189/19 přikázána docházkou do něm. školy obecné ve Ch. Ošv v Č. K. výnosem z 30. září 1926 uvědomil mšr-u, že žačka Anna P. byla podle sdělení inspektorátu stát. škol menšinových svým otcem v době zápisu přihlášena k docházce do české státní školy menšinové ve Ch. chodí od té doby do této školy a proto sluší ji vyškrtnouti z úředních knih něm. školy obecné ve Ch.
Mšr ve Ch. vznesla do tohoto výměru rekurs, v němž namítala, že výměr vzatý v odpor se nezabýval vůbec vlastním předmětem její žádosti, t. j. otázkou přípustnosti přijetí jmenované žákyně do české školy menšinové, a v němž se domáhala zrušení příkazu, aby žákyna ta byla z úředních knih něm. školy obecné vyškrtnuta, jakožto příkazu právně mylného. — Zšr v Praze výnosem z 26. listopadu 1926 uvedený rekurs zamítla, jakožto v obou směrech neodůvodněný, a to z těchto důvodů: Vzhledem k ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 292/20 není mšr vůbec zákonným zájemníkem ve věcech školní docházky do škol menšinových a podle ustanovení § 2 odst. 1 al. 3 téhož zák. nepřísluší vůbec ošv-u, zkoumati zákonnou přípustnost docházky do těchto škol, jelikož veškerá působnost ve věcech těchto škol jest vyhrazena přímo min-u škol. Jestliže tedy ošv při vyřizování žádosti mšr-y se touto otázkou vůbec nezabýval a omezil se na konstatování, že dotčená žákyně dochází do české školy menšinové na základě řádného zápisu do ní, jednal zcela správně a ve smyslu cit. ustanovení zákonných, i je rekurs v tomto směru zřejmě bezdůvodným. Výrok ošv-u, že dotčená žákyně má býti vymazána z úředních knih něm. školy obecné ve Ch., je plně odůvodněn již tím, že podle provedeného šetření nebyla žákyně ta ve škol. roce 1926/1927 do řečené něm. školy zapsána a je tedy lhostejno, že nemá a nemůže býti vedena v úředních knihách této školy jakožto její žačka; jest tedy rekurs neodůvodněným i v tomto směru.
V rekursu do tohoto rozhodnutí dovozovala mšr, že jest zájemníkem na věci s hlediska, že se brání, aby dítě neopouštělo školu německou, neboť jest podle § 25 bodu 6 zák. 292/20 povolána, aby dohlížela na docházku do škol jí podřízených a tuto návštěvu podporovala. Aby docílila mšr docházku dítěte do školy, do níž náleželo, musila i mohla se obrátiti jen na úřad škol. dozoru, jemuž tato něm. škola podléhala, tudíž na ošv v Č. K. Rekurs dále ve věcí dovolávali se předpisu § 1 odst. 2 zák. 189/19, z něhož prý plyne, že do školy menšinové mohou docházeti jen děti, jejichž národnost odpovídá vyučovacímu jazyku této školy, takže tedy přijetí něm. dítěte českou školou menšinovou stalo se bezprávně.
Min. škol. zamítlo rekurs nař. výnosem z důvodů rozhodnutí, vzatého v odpor rekursem, dodávajíc, že nelze uznati za důvodnou námitku rekursu, pokud se opírá o ustanovenu § 1 zák. č. 189/19, poněvadž druhá věta cit. paragrafu obsahuje toliko ustanovení o určení vyučovacího jazyka.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Ve sporné záležitosti rozhodovaly instance tři. Jakožto instance prvá rozhodoval ošv, jenž podle obsahu svého výroku nezabýval se uvažováním o věcné důvodnosti návrhu mšr-y, aby žákyně Anna P. byla z české školy menšinové podle druhého odstavce § 1 zák. č. 189/19 přikázána k docházce do něm. školy obecné. Zšr, jakožto druhá instance nevyslovila nic jiného, než že schválila uvedené negativní stanovisko prvé instance, vycházejíc z právního názoru, že ošv-u nedostává se kompetence, aby zkoumal zákonnou přípustnost docházky dítěte do státní školy menšinové. Min. škol., pokud vystupovalo jakožto třetí instance, přirozeně k rekursu mšr-y mohlo judikovati a judikovalo jen ve příčině zmíněné otázky kompetence a po této stránce, poněvadž schválilo odmítavý výrok nižších instancí, lze na jeho zásah do otázky merita, pokud totiž vyslovilo, že nelze předpisem § 1 zák. č. 189/19 zdůvodniti právní názor, jakoby školní dítě něm. národnosti nesmělo po právu choditi do státní školy menšinové s českým jazykem vyučovacím), pohlížeti jakožto na emanaci instance prvé a jediné, kompetentní k tomuto rozhodování po rozumu zák. č. 292/20. (§ 2 al. 3).
Žal. úřad tedy v souhlasu se zákonem schválil stanovisko nižších instancí, že nezasáhly do merita otázky, je-li zákonně přípustno, že žačka německé národnosti Anna P. dochází do státní školy menšinové s českým jazykem vyučovacím a sám se podjal rozhodování o tom, jakožto instance jediná.
Pokud jde o meritorní rozhodnutí, obsažené jedině ve výroku min. škol., spatřuje stížnost nezákonnost v tom, že úřad odepřel vyhověti návrhů mšr-y a vyloučiti Annu P. ze státní školy menšinové s českým jazykem vyučovacími i přikázati ji do obecné školy s něm. jazykem vyučovacím, neboť prý po právu do školy menšinové mohou býti přijaty jen děti, jejichž národnost odpovídá vyučovacímu jazyku školy. Stížnost svůj názor odůvodňuje s hledisek několika, avšak nss ani po jediné stránce nemohl jí dáti za pravdu.
Především jest stížnost bezdůvodnou, pokud se dovolává pro svůj názor předpisu druhého odstavce § 1 zák. č. 189/19, neboť nss tu trvá při právním názoru, jejž vyslovil v nál. Boh. A. 6652/1927, že předpis druhého odstavce § 1 zák. 189/19 v Čechách není na překážku tomu, aby do menšinové školy mohlo docházeti také dítě, jehož mateřský jazyk není totožným s vyučovací řečí školy.
Stížnost dovolává se pro svůj názor nálezu Boh. A. 1397/22, jenž prý všeobecně — nejen pro Moravu — vyslovil právní zásadu, že dítě náleží do povinné školy, jejíž vyučovací jazyk odpovídá jeho národnosti. I kdyby znění tohoto nálezu aneb dalšího nál. Boh. A. 1721/22 dávalo podklad pro výklad ve smyslu stížnosti, nemůže nss vývodům těm přiznati význam pro posouzení této věci se zřetelem na stanovisko, zaujaté ve výše cit. nálezu pozdějším.
Stížnost dovozuje dále nezákonnost nař. výroku ze zásad vytčených v §§ech 130 až 132 úst. listiny, že státní občané mohou ve školních ústavech svého jazyka volně používati tohoto svého jazyka, že jim za určitých okolností musí býti poskytnuta přiměřená příležitost, aby se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, a že mají za určitých okolností nárok na zabezpečení školské výchovy ve svém jazyku z prostředků státních, mimo to ze zásady § 134, obsahující zákaz násilného odnárodňování. Jest bezdůvodnou i v tomto bodu, neboť zcela zřejmě v žádné z těchto zásad nelze spatřovati všeobecné omezení vyučovací správy v přijímání dětí národnosti menšinové do škol, v nichž jest vyučovacím jazykem jazyk státní. Posléze stejně neprávem stížnost snaží se důvodu ost svého stanoviska opříti o předpis § 5 zákona jazykového č. 122/20, neboť tento předpis týká se jen škol zřízených pro občany národnosti menšinové a stanoví, že na těchto školách má býti vyučovacím jazykem příslušná řeč menšinová.

Citace:

č. 7887. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 626-629.