Č. 5231.


Jazykové právo: žaloba podaná u soudu na Slovensku před převratem a odmítnutá po převratu podle § 141 uh. civ. řádu soudního, která je »reprodukována« již za platnosti jazykového zákona, podléhá předpisům zák. toho.
(Nález ze dne 18. prosince 1925 č. 24496.). Věc: Markéta Š. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: U sedrie v Prešově podána byla Drem Mořicem G., advokátem v Nitře, v zastoupení Markéty Š. a spol. r. 1916 žaloba proti Dru. Gejzovi P. a spol. v jazyku maďarském. Usnesením sedrie v Prešově ze 7. listopadu 1921 byla tato žaloba podle § 141 zák. čl. 1/1911 odmítnuta. Stížnostem, jež proti tomuto výroku strana podala, nebylo vyhověno. Když pak strana v r. 1923 žalobu znovu podala (reprodukovala) v jazyku maďarském, vrátila ji sedrie v Prešově usnesením z 2. května 1923 na základě § 140 zák. čl. 1/1911 k odstranění formálních vad do 6 měsíců. Kromě jiných vad bylo důvodem vrácení, že žaloba a přílohy její měly býti podány ve státním jazyku, resp. opatřeny překladem do státního jazyka, neboť na území sedrie v Prešově není podmínek pro použití § 2 jaz. zákona. Proti této části usnesení z 2. května 1923 podala strana stížnost, kterou předsednictvo sedrie v Prešově, jakožto úřad dohlédací, podle § 7 jaz. zák. zamítlo rozhodnutím z 10. listopadu 1923, poukázavši k tomu, že žádný z okresních soudů v obvodu sedrie prešovské nemá 20% menšiny maďarské a že tudíž tento jazyk jest u jmenované sedrie nepřípustný. K další stížnosti potvrdilo předsednictvo soudní tabule v Košicích rozhodnutím ze 6. prosince 1923 stanovisko předsednictva sedrie v Prešově a v konečné stolici rozhodlo žal. ministerstvo, že postup soudů odpovídal zákonu, a poukázalo k tomu, že u sedrie v Prešově jazyk maďarský vůbec není přípustný a že při podání, jež se stalo v roce 1923, netřeba se zabývati otázkou, zda se jazykový zákon vztahuje i na podání přede dnem 6. března 1920 učiněná.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost nebere v odpor tvrzení správních stolic souhlasné s výrokem sedrie prešovské, že na území této sedrie není podmínek pro použití § 2 jaz. zák., nepopírá tedy, že u sedrie lze za platnosti jaz. zák. podávati žaloby jen jazykem státním, nýbrž tvrdí toliko, že právo zmíněného soudu žádati podání v jazyku státním datuje se teprve od počáktu působnosti jaz. zák. č. 122 Sb. z r. 1920, že se tudíž nevztahuje na žalobu podanou už v roce 1916, protože zákon ten nemá zpětné působnosti. — —
Ale byla-li, jak výše řečeno, žaloba roku 1916 podaná v roce 1921 odmítnuta podle § 141 zák. čl. I ex 1911, nelze právem tvrditi, že by reprodukce žaloby té teprve potom provedená podléhala co do stránky jazykové týmž zásadám, které platily při původním podání žaloby té v roce 1916. Neboť pravoplatným odmítnutím podle cit. § 141 bylo vysloveno, že nejsou dány předpoklady pro její projednání dovolaným soudem, žaloba ona v této své podobě byla definitivně odbyta, takže došlo-li později třebas u téhož soudu k opětnému podání žaloby pro touž věc, nutno pokládati žalobu tu za žalobu novou, jejíž přípustnost i po stránce jazykové se musila zkoumati opět zcela samostatně. Neboť jedinou výhodu žalobci, jehož žaloba byla takto a limine odmítnuta, přiznal posl. odst. § 141 ve spojení s §em 184 cit. zák. čl. pro případ, že podá řádně novou žalobu do 30 dnů od té doby, kdy usnesení žalobu jeho odmítající nabylo právní moci — zachovávají se mu totiž soukromoprávní účinky způsobené podáním odmítnuté žaloby. O uplatnění takové výhody však v daném sporu nejde.
Ježto pak v době nového podání žaloby po jejím odmítnutí z roku 1921 již byl dávno v platnosti jaz. zákon z roku 1920, který nabyl účinnosti dnem 6. března 1920, bylo podle § 1 zákona toho — když předpoklady výjimečného předpisu § 2, odst. 2 nesporně dány nebyly — povinností žalobců, aby žalobu »reprodukovali« jazykem státním. ——
Citace:
Č. 5231. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 721-723.