Zločin puklin a podvodu dle §§ů 8., 197., 200. tr. z., spáchaný reklamováním náhradního obnosu skutečnou škodu převyšujícího. (Rozh. c. k. nejv. kass. soudu ze dne 17. října 1910, Kr III. 121/10/4.) C. k. nejvyšší kasační soud zavrhl zmatečnou stížnost obžalovaného F. B. do rozsudku c. k. krajského soudu v U. H. ze dne 6. července 1910 Vr XI. 474/10/20, kterým týž vinným uznán byl zločinem pokusu podvodu ve smyslu §§ 8., 197., 200. tr. z. Důvody: Zmatečná stížnost obžalovaného, opírající se toliko o § 281. č. 9. lit. a) tr. ř., béře v odpor výrok o vině pro zločin pokusu podvodu jako právně mylný, ježto prý jest tu co činiti s pouhým poměrem civilně-právním. Reklamování náhradního obnosu, skutečnou škodu převyšujícího, rovná se prý vymáhání obnosu dluh převyšujícího od dlužníka, jež, i kdyby věřitel na podporu svého žádání učinil nějaká opatření ve svých knihách, nikdy prý nemůže založiti pokus podvodu, ježto jest ponecháno zcela svobodné vůli dlužníkově, chce-li obnos, o jaký byl upomínán, zaplatiti, či nikoliv. Proto prý jest také taková reklamace prostředkem naprosto nezpůsobilým k provedení trestného jednání. Jestliže by strana nepodléhala trestu ani v případě zažalování, když by, jsouc soudcem vyslýchána, učinila o výši své pohledávky udání nepravdivá, oč méně že může býti trestnou, stala-li se tato nepravdivá udání ještě před vznesením žaloby. Těmto vývodům stížnosti nelze přisvědčiti. Z ustanovení civilního řádu soudního, jenž obmezuje trestněprávní ručení strany procesní ve smyslu § 199. lit. a) tr. z. na její výpověď přísežnou, nelze čerpati závěr, jak se stanoviska trestně-právního naložiti jest s jednáním mimoprocesním, neboť pro řízení procesní platné obmezení nevyplývá z trestně-právního pojmu podvodu, nýbrž má svůj důvod v ohledech procesně-politických. Ostatně nelze však při oceňování daného případu přehlédnouti, že se jednání obžalovaného neobmezovalo na pouhé vymáhání náhradního obnosu, co do výše druhé straně neznámého a skutečnou škodu několikráte převyšujícího, nýbrž že obžalovaný, aby svoji pohledávku na náhradu učinil hodnověrnou, při šetření ředitelstvím dráhy zavedeném učinil vůči orgánu dráhy také ještě jiná udání nepravdivá a že mu konečně dokonce předložil přímo za tímto účelem fingovaný zápis ve svých knihách obchodních. Jestliže již v zažalování fingované pohledávky, ve tvrzení nepravdivých skutečností v procesu civilním se spatřuje podvod, když tvrzení to jest podporováno také paděláním prostředků průvodních, oč spíše musí tomu tak býti při stejném počínání naproti straně soukromé, jakou jest v případě takovém dráha, ježto tato dle ustanovení dopravního řádu (t. č. § 73. dopr. ř. ze dne 10./12. 1892 č. 207. ř. z.) jest v prvé řadě poukázána na cestu vlastního šetření a na dohodnutí se po dobrém ohledně výše náhrady a nemá po ruce stejně účinných prostředků k vyšetření pravdy, jako soud. Je-li zmíněným ustanovením dopravního řádu zjevně vyvráceno tvrzení o nedostatku způsobilosti použitého prostředku k podvodu, ježto správa dráhy při menší pozornosti vyšetřujícího orgánu nade vší pochybnost na základě reklamace, podporované fingovaným zápisem do knih a ostatními nepravdivými tvrzeními reklamantovými snadno by se byla mohla dáti pohnouti k zaplacení požadovaného obnosu po dobrém, trestnosti nepodléhající pokus však spatřovati možno toliko při prostředcích naprosto a bezpodmínečně (in abstracto) nezpůsobilých, nelze mimo to důvodně také pochybovati o lstivém rázu jednání obžalovaného, jenž v reklamaci obsažené nepravdivé tvrzení průběhem pátrání, druhou stranou zavedeného, se pokusil podepříti manipulací, v obchodě nikterak běžnou, na první pohled nezřejmou. Tím vystupuje však jednání obžalovaného z rámce čistého poměru civilně-právního a přechází v obor trestně-právní. Dr. Hugo Minařík.