Č. 3625.

Státní občanství: I* Z brněnské smlouvy (č. 107 Sb. z roku 1921) nelze vyvozovati, že osoby, které měly do 28. října 1918 domovské právo na území, na němž stát čsl. vykonával po tomto dni právo svrchovanosti a které bylo mírovou smlouvou uznáno za státní území republiky čsl., staly se přede dnem působnosti mírové smlouvy, t. j. před 16. červencem 1920 rakouskými státními příslušníky již tím, že republika rakouská prohlásila svým zákonem v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 dotčené území za své státní území. — II* Pro posouzení otázky, bylo-li nabyto čsl. státního občanství podle § 1 č. 1 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., je nerozhodno, že rakouská republika prohlásila před početím působnosti mírové smlouvy, t. j. před 16. červencem 1920 území, na němž se domovská obec nalézá, za část svého státního území a pokládala osoby, mající domovské právo na tomto území, za svoje státní příslušníky.
(Nález ze dne 17. května 1924 č. 8595).
Prejudikatura: Boh. 3624 adm.
Věc: K. H. v M. (adv. Dr. Rud. Stejskal z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) stran projednání přihlášky o převzetí v hodnosti gážisty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, narozený r. 1870, sloužil v býv. rak.-uh. armádě jako gážista od roku 1890, posléze jako podplukovník a byl výnosem likvidujícího min. války ve Vídni ze 7. ledna 1920 přeložen jako vídeňský příslušník dnem 1. března 1919 do výslužby. Přihláškou ze dne 15. září 1919 žádal o převzetí do svazku čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě.
Rozhodnutím ze 16. června 1920, týkajícím se zastavení st-lovy pense, vyslovilo žal. min.: »Z domovského listu, vystaveného magistrátem města Vídně, vysvítá, že st-l měl 25. července 1919 domovské právo ve Vídni. Poněvadž domovské právo dle dosavadních zákonů jest neodlučitelné od státního příslušenství, byl též rak. státním příslušníkem. Ne- mohl tudíž nabýti po 25. červenci 1919 domovského práva v čsl. republice, aniž se stal dříve čsl. státním příslušníkem. Domovský list, vystavený obcí E., okres T., jest neplatný. Uvedený jest tudíž rak. příslušníkem a budiž tento spis jako bezpředmětný vrácen.« Zároveň bylo st-li zastaveno vyplácení zaopatřovacích požitků a domovský list vídeňský vrácen.
Rozhodnutím ze 13. ledna 1921 vyslovil žal. úřad, že přihláška st-le, příslušného domovsky do Vídně, za přijetí do svazku čsl. armády, jest bezpředmětná, protože st-l jest cizinec.
Podáním z 20. srpna 1921 žádal st-l za znovuprojednání přihlášky, resp. za dodatečné projednání své přihlášky o převzetí z důvodu, že od svého narození do roku 1914 byl příslušným do obce S., okres Slaný, od této doby pak do D., okres Teplice, že svoji žádost o propůjčení domovského práva ve Vídni odvolal, když obec D. prohlásila, že jej ze svého svazku nepropouští a že státního občanství v republice rak. nenabyl, o ně nikdy nežádal, ani žádného prohlášení v tomto smyslu neučinil.
Nař. rozhodnutím vyslovilo žal. min., že st-l nebyl do čsl. armády převzat, poněvadž jest cizincem a že jeho žádosti o znovuprojednání přihlášky vyhověti nelze, jelikož jest podle čl. 1. brněnské smlouvy (č. 107 Sb. z r. 1921) rakouským státním příslušníkem.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí toho podané musil se nss zabývati především výtkou uvedenou žal. úřadem v odvodním spise, že nař. rozhodnutí není prvním rozhodnutím ve věci st-lovy přihlášky o převzetí, jak tvrdí stížnost, nýbrž že st-lova přihláška byla již s konečnou platností odmítnuta rozhodnutím z 13. ledna 1921, že nař. rozhodnutí nebylo vydáno, jak míní stížnost, k urgenci o vyřízení přihlášky, nýbrž k žádosti o její znovuprojednání a že stížnost jest nepřípustná, poněvadž žal. úřad použil pro odůvodnění nař. rozhodnutí důvodu, vysloveného v jeho rovněž pravoplatném a před nss-em více nenaříkatelném rozhodnutí ze 16. června 1920, totiž důvodu, že st-l jest rakouským státním příslušníkem, poněvadž má domovské právo ve Vídni.
Třeba že má odvodní spis pravdu v tom, že nař. rozhodnutí není prvním rozhodnutím o st-lově přihlášce a že bylo vydáno nikoliv k urgenci, nýbrž k žádosti o znovuprojednání přihlášky, nemůže nss sdíleti názor žal. úřadu o nepřípustnosti stížnosti. Zamítnuv st-lovu žádost o znovuprojednání přihlášky o převzetí z důvodu, že st-l jest rak. státním příslušníkem podle ustanovení čl. 1. smlouvy, uzavřené dne 7. června 1920 mezi republikou čsl. a republikou rakouskou (č. 107 Sb. z r. 1921), použil žal. úřad důvodu nového, nepoužitého v žádném z cit. svých rozhodnutí dřívějších. Svůj úsudek, že st-l jest rak. státním příslušníkem, opřel totiž žal. úřad dříve o právní názor, že domovské právo jest dle dosavadních zákonů neodlučitelno od státního příslušenství, takže by st-l nebyl mohl domovského práva ve Vídni nabýti bez nabytí státního občanství v republice rak., kdežto v nař. rozhodnutí jej opírá o čl. 1. brněnské smlouvy — publikované dne 26. března 1921, tedy po vydání dřívějších obou rozhodnutí, — dle něhož oba jmenované státy uznávají jako podklad pro posouzení státního občanství ve smyslu mírových smluv domovská práva, nabytá ve druhém státě v době od 28. října 1918 do 16. července 1920, podle ustanovení zákonů o právu domovském býv. státu rak., vycházeje při tom z názoru v odvodním spise blíže rozvedeného, že podmínky tohoto čl. 1. jsou u st-le s hlediska zákonů republiky rak. splněny, poněvadž jeho dřívější domovská obec D. leží v území, Které podle rak. zák. z 22. listopadu 1918 č. 40 St.-G.-Bl. tvořilo součást republiky rak., takže st-l byl roku 1919, kdy mu bylo domovské právo ve Vídni propůjčeno, s hlediska rakouských zákonů rakouským státním příslušníkem a nepotřeboval, aby mu státní občanství tamní bylo zvláště uděleno.
Z obsahu tohoto důvodu jde však nejen, že tento důvod nař. rozhodnutí jest důvodem novým, nýbrž i že jest věcným důvodem jen pro odmítnutí přihlášky samé, — vždyť převzetí do čsl. armády předpokládá dle § 8 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. čsl. státní občanství přihlášeného gážisty, — a nikoliv důvodem pro zamítnutí žádosti o znovuprojednání přihlášky. Důvodem takovým bylo by ovšem prosté odvolání na právní moc rozhodnutí dřívějšího nebo popření právního nároku strany na znovuprojednávání přihlášky, — ale tyto důvody obsahuje pouze odvodní spis a nikoliv také nař. rozhodnutí.
Je-li však nař. rozhodnutí ve své podstatě novým odmítnutím st-lovy přihlášky, jest stížnost, která v tomto právě smyslu nař. rozhodnutí pojímá a proti němu ve věci samé brojí, přípustná, i bylo se jí zabývati ve věci samé. — — — —
Nss uznal stížnost důvodnou.
Žal. úřad vycházel při řešení prejudicielní otázky po státním občanství st-lově z právního názoru, že v daném případě jest rozhodnou okolnost, že st-lova domovská obec D. okresu teplického patřila podle zákona republiky rak. v době, kdy st-l nabyl domovského práva ve Vídni, k území republiky rak.
Tento názor nemohl nss uznati správným. Věcí žal. úřadu bylo, aby s hlediska zákonů čsl. státu posoudil otázku, stal-li se st-l dnem 28. října 1918 ipso jure státním občanem čsl. Teprve v druhé řadě mohla po případě přijíti v úvahu otázka, stal-li se st-l státním občanem státu jiného, neboť, nestal-li se čsl. státním občanem, bylo by nerozhodno, kterého státu občanem se stal. Stal-li se však čsl. státním občanem, pak mohl tohoto státního občanství pozbýti sice dodatečným nabytím občanství státu jiného, nikoliv však nabytím pouhého práva domovského ve státu tom, jak i žal. úřad ve svém odvodním spise uznává.
Vzhledem k tomu, jak žal. úřad řečený svůj názor odůvodnil, jest uvésti toto:
Dle ustanovení § 2 zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. mohou jen státní občané nabýti práva domovského v některé obci, každý státní občan má však také býti v některé obci příslušen. Tato souvislost mezi právem domovským a občanstvím státním v § 2 dom. zák. stanovená vedla již před převratem k právnímu názoru, že v případě odstoupení některého dílu rakouského území státního ztrácejí všichni občané, kteří mají domovskou příslušnost v území odstoupeném státní občanství rakouské a naopak, když toto území se zvětšilo, že ti, kdož v přírůstku území měli právo domovské, nabyli státní občanství rakouské.
Zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. bylo nynější území republiky čsl. (až na malé pro tuto věc bezvýznamné výjimky) odloučeno od území monarchie rakousko-uherské.
Tím okamžikem přestaly platiti pro území této republiky veškeré zákony dřívějšího mocnářství, starý právní řád skončil. Aby však nenastala povážlivá mezera v životě veřejném i soukromém, bylo třeba zvláštního ústavodárného aktu k zavedení nového právního řádu, což se stalo zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. Zákonem tímto zavedl nový stát svůj vlastní nový piávní řád a to prozatím recepci do té doby plativšího právního řádu rakouského (čl. II. zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb.).
Tato recepce má za následek, že všechna ustanovení dřívějších zákonů, pokud mluví o rakouských občanech státních a tuzemských, byla změněna tímto ustanovením cit. zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. v ten smysl, že ustanovení ta platí jen o občanech státu čsl., čili — vzhledem na onu souvislost § 2 dom. zák.">§ 2 dom. zák. mezi státním občanstvím a právem domovským — jen o těch občanech, kteří v době té právem měli právo domovské v některé obci, náležející k území státu čsl.
Ustanovení tato doznala pak ústavním zákonem z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. modifikace potud, že podle jeho § 1 č. 1 jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 jen ty osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní k čsl. republice, kdežto osoby, které tohoto domovského práva nabyly až po 1. lednu 1910, potřebují dle § 9 výslovného přiznání čsl. státního občanství úřadem k tomu povolaným.
Popsaný stav nastalý obnovením čsl. státu dne 28. října 1918, byl pak mírovými smlouvami právně uznán. Čl. 70 mírové smlouvy, uzavřené mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Rakouskem v St. Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (č. 507 Sb. z r. 1921), stanovil jako zásadu, že všechny osoby, mající domovské právo na území býv. mocnářství rak.-uh., stávají se ipso facto příslušníky onoho státu, který na dotyčném území vykonává práva svrchovanosti, pozbývajíce zároveň státního občanství rak.
V čl. 3 smlouvy uzavřené tamtéž a téhož dne s Československem (č. 508 Sb. z r. 1921) pak jest vysloveno, že rozhodujícím jest domovské právo na území, které jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv.
Čl. 64 cit. smlouvy s Rakouskem v oddílu, který mluví o ochraně menšin, mluví ovšem všeobecně o rakouském území, avšak není žádné pochybnosti o tom, že mírová smlouva má tu na zřeteli jen to území, které bylo rakouské republice mírovou smlouvou přiznáno.
Již z těchto základních ustanovení jde, že pro posouzení státního občanství nemůže býti rozhodno, zdali ten či onen stát prohlašoval určité území za své, nýbrž že rozhodným bylo a jest, zdali některý stát na určitém území vykonává práva svrchovanosti, pokud se týče, zda dotyčné území bylo jakožto území jeho také mírovými smlouvami uznáno.
V daném případě není sporno, že obec D. leží na území, na kterém stát čsl. vykonával práva svrchovanosti již od svého obnovení dne 28. října 1918 a také není sporno, že území to bylo dle mírové smlouvy uznáno za část čsl. republiky. Rovněž není sporu o tom, že st-l měl v této obci dne 28. října 1918 domovské právo a že domovské právo na území čsl. státu měl již od svého narození, čili již před 1. lednem 1910.
Jest tedy již s hlediska mezinárodních smluv nesprávným stanovisko žal. úřadu, že se stal st-l na základě svého domovského práva v D. státním občanem rak. a že z toho důvodu mohl platně nabýti domovského práva ve Vídni na území rak. republiky. Pak zbývá jen otázka, zdali nastala v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 změna nejen v domovské, nýbrž i ve státní příslušnosti st-lově.
Smlouva brněnská, ačkoli byla uzavřena před ratifikací smluv těchto, spočívá právě na těchto principech, vyjádřených smlouvami mírovými a uznává faktické i právní trvání obou smluvních států již ode dne 28. října 1918 ve hranicích určených mírovou smlouvou s Rakouskem.
V čl. 6, odst. 3 smlouvy brněnské stanoví se, že státní občanství osob, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky rak. (II. část smlouvy s Rakouskem), řídí se dle tohoto domovského práva.
Ustanovením tím uznávají se za podklad pro určení státního občanství v republice rak. domovská práva do 28. října 1918 nabytá jediné, když nabyta byla na území, jež bylo mírovou smlouvou v části II. čl. 27—35 uznáno za státní území republiky rak., nikoliv ta, jichž nabyto bylo v území, které sice republika rak. svým zákonem prohlásila za část svého státního území, které však jí mírovou smlouvou nebylo přiznáno.
Z brněnské smlouvy nelze tedy vyvozovati, že osoby, které měly do 28. října 1918 domovské právo na území, na němž stát čsl. vykonával po tomto dni právo svrchovanosti a které jako jeho státní území bylo uznáno mírovou smlouvou, staly se přede dnem působnosti mírové smlouvy, t. j. před 16. červencem 1920 rakouskými státními příslušníky již tím, že republika rakouská prohlásila svým zákonem dotčené území v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 za své státní území.
Smlouvou brněnskou dohodly se stát čsl. a rak. na bližším provedení zásadních ustanovení mírové smlouvy s Rakouskem a smlouvy s Československem k cíli upravení otázek státního občanství osob, které nabyly v tom neb onom státě domovské právo v době od 28. října 1918 do dne počátku působnosti smluv těch, t. j. do 16. července 1920 a uznaly v čl. 1 jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s Československem domovská práva, kterých bylo v druhém státě nabyto mezi 28. říjnem 1918 a 16. červencem 1920 podle ustanovení zákonů o právu domovském bývalého státu rakouského.
Se zřetelem na ustanovení zák. o domovském právu z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., dle jehož § 2 mohou práva domovského v obci nabýti jedině státní občané, vyžaduje se podle čl. 1 brněnské smlouvy k platnému nabytí domovského práva v době od 28. října 1918 do 16. července 1920, aby osoba, nabývající domovského práva ve státě smluvním, byla příslušníkem toho státu.
Tento názor vyslovil nss již v nál Boh. 1318 adm., trvá na něm a poukazuje se dle § 44 jedn. ř. na jeho bližší odůvodnění.
Že by však byl st-l nabyl státního občanství v republice rak. po 28. říjnu 1918, dříve než nabyl domovského práva ve Vídni nebo současně s ním, není spisy doloženo. Žal. úřad sice vycházel z předpokladu, že st-l v době nabytí domovského práva ve Vídni byl již po zák. státním občanem republiky rak. a o v základě svého domovského práva v D. Předpoklad ten jest však, jak shora dovozeno, nesprávný. Z toho jde, že úsudek žal. úřadu, že domovské právo st-lovo ve Vídni r. 1919 nabyté jest položiti za základ pro posouzení jeho státního občanství podle čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s Československem, jest mylný, že odporuje čl. 1 brněnské smlouvy a že otázku státního občanství st-lova jest posouditi jen dle předpisu § 1 č. 1 ústav, zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Z úvah těch bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1305-1310.