NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10176.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní (Slovensko): * I. Po dobu účinnosti § 3 zák. č. 243/22 (stanovené v odst. 2 §31 tohoto zák.) neplatí pro města Bratislavu a Košice předpis § 5 volebního řádu do obcí (zákon č. 75/19) o tom, že v obcích, majících 5000 nebo více obyvatelů, nemohou býti voleni za starostu obecní zaměstnanci, nad nimiž přísluší obecnímu zastupitelstvu neb obecní radě moc disciplinární. — II. Za platnosti zák. č. 125/27 rozhoduje o odvolání měst. úředníka města Košic ve sporu o nárocích jeho ze služebního poměru zemský úřad s platností konečnou. — III. Rozhoduje v takovémto sporu o služební požitky, může zem. úřad také určití termín na vyplácení přiznaných požitků obcí. — IV. Okolnost, že úředník města Košic přijal ustanovení starostou tohoto města vládou, nezahrnuje v sobě vzdání se místa úřednického. — V. Pravoplatným zrušením určitého úřednického místa ve službě obecní nepomine služební poměr úředníka, na zrušené místo dříve ustanoveného.
(Nález ze dne 26. listopadu 1932 č. 13712.)
Věc: Město Košice (adv. Dr. Štěpán Rédeky z Košic) proti zemskému úřadu v Bratislavě o doplatek služebních požitků a přiznání výslužného Dru Pavlu N.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem min. pro Slov. z 29. září 1919 byl Dr. Pavel N., tehdy sedriální soudce, jmenován hlavním právním zástupcem města Košic, kteréžto služební místo nastoupil dne 1. listopadu 1919. Výnosem téhož ministra z 18. ledna 1923 byl Dr. Pavel N. pověřen úřadem starosty města Košic, načež usnesením z 24. března 1923 městská rada nařídila městské pokladně, aby dnem 31. března 1923 zastavila Dru N. vyplácení platu městského hlavního právního zástupce. Po provedení voleb do obecního zastupitelstva města Košic byl Dr. N. jako zvolený člen zastupitelstva na základě zák. ze 13. července 1922 č. 243 usnesením vlády z 8. listopadu 1923 určen za starostu města Košic, kterýžto úřad zastával po celé volební období až do převzetí úřadu nově zvoleným starostou dne 16. března 1928.
Mezi tím usneslo se městské zastupitelstvo košické ve schůzi z 25. listopadu 1926, aby městský hlavní právní zástupce Dr. N. byl ve smyslu ustanovení § 14 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb. ponechán na dále ve službách města Košic v dosavadním svém služebním postavení. Dalším usnesením městského zastupitelstva z 9. února 1927 bylo jmenování Dra Pavla N. hlavním právním zástupcem města, provedené dekretem ministra pro Slov. z 29. září 1919, schváleno ve smyslu §§ 173 a násl. městského organisačního statutu č. 9975/197—1909 »s právním účinkem vyvolení«, a zároveň byly upraveny Dru N. služební příjmy. Usnesení to bylo schváleno výnosem župana župy košické ze 6. května 1927.
Usnesením ze 14. února 1928 vyzvala městská rada Dra N., aby po odevzdání úřadu starostenského nově zvolenému starostovi zaujal opět svůj předešlý úřad jako hlavní právní zástupce, a poukázala mu ode dne 1. března 1928 zálohu na služební požitky až do provedení platové úpravy podle zák. č. 103/26. K podnětu návrhu na potvrzení Dra N. v úřadu městského hlavního právního zástupce podle § 14 vl. nař. č. 335/22 min. vnitra výnosem z 28. července 1926, žádajíc o některá vysvětlení stran právního postavení Dra N. vůči městu, upozornilo město Košice, že by Dra N. nemohlo potvrditi pro úřední místo hlavního právního zástupce, poněvadž přeměnou města Košic v město s regulovaným magistrátem přešla působnost fiskála na městský úřad notářský. Dalším výnosem ze 4. června 1928 prohlásilo min. vnitra, že podle daného skutkového a právního stavu neshledává, že by tu byl právní podklad pro nějaké opatření podle § 14 vl. nař. č. 335/22, a dalo sděliti skutkový a právní stav Dru N. s tím, aby ve věci se vyslovil, po případě předložil další průvody. Se zřetelem k tomu usneslo se městské zastupitelstvo ve schůzi konané dne 22. června 1928, že se místo hlavního městského právního zástupce zrušuje.
Usnesením městského zastupitelstva z 20. března 1929 byl Dr. Pavel N. dnem 31. března 1929 zproštěn aktivní služby, týmž dnem byl přeložen do trvalé výslužby a »vzhledem na to, že nároku na trvalé pensijní požitky nemá«, bylo mu poukázáno odbytné jednou pro vždy ve výši dvojnásobných dne 1. ledna 1923 skutečně užívaných služebních požitků, upravených podle platového zákona, t. j. ve výši 50400 Kč; zároveň byla zamítnuta žádost Dra N. za poukázání aktivních požitků městského hlavního právního zástupce po dobu vykonávání funkce starosty. Výrok o pensionování a výměře pense byl odůvodněn v podstatě tím, že místo hlavního právního zástupce bylo zrušeno a zrušení to bylo vzato zemským úřadem v Bratislavě na vědomí; následkem toho nastala potřeba přikročiti k pensionování Dra N. Jmenovaný nemá nároku na trvalé výslužné, protože nevykazuje ke dni pensionování 31. března 1929 10leté vpočítatelné nepřetržité služby městské, nýbrž pouze 5 roků 16 dní, neboť vojenská služba presenční je započítatelná jen pro výměru pense, nikoli pro nabytí nároku na pensi, a dobu starostenství Dra N., za níž pensijních příspěvků neplatil, nelze rovněž vzíti v úvahu jednak se zřetelem k ustanovení § 44 služeb. pragmatiky, jednak i proto, že podle ustanovení § 5 zák. č. 243/22 starosta nemůže se považovati za městského úředníka a že podle § 5 odst. 1 zák. č. 75/19 obecní zaměstnanec nemůže býti zvolen za starostu, pročež přijetím starostenství Dr. N. přestal býti obecním úředníkem. Nárok na aktivní požitky úřednické za dobu vykonávání funkce starostenské byl zamítnut z toho důvodu, že předpisu § 71 služeb. pragmatiky nelze použíti, poněvadž se netýká úředníků, zvolených za členy městských zastupitelstev, a dále proto, že Dr. N. jako městský právní zástupce si nevyžádal a také od městského zastupitelstva neobdržel dovolené na dobu vykonávání funkce starostenské a že kromě toho o zastavení výplaty aktivních požitků úřednických dnem 31. března 1923 měl vědomost, ale přes to proti opatření tomu opravného prostředku nepoužil.
Z tohoto usnesení podal odvolání Dr. Pavel N. Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad tomuto odvolání a usnesení městského zastupitelstva z 20. března 1929 změnil v tom smyslu, že Dr. Pavel N. má právní nárok na pensi na základě 14leté a 7denní služební a započítatelné doby ve smyslu § 25 měst. pensijního statutu a jeho platných doplňků, že má i nárok na služební požitky jemu podle platných městských statutů a zákonů ode dne 1. dubna 1923 až do dne 28. února 1928 příslušející a že město je povinno tyto požitky v plné míře dodatečně z městské pokladny vyplatiti »za« 15 dní, počítajíc od doručení tohoto »výměru« pod zákonitými následky; městskému zastupitelstvu bylo zároveň uloženo, aby Dru Pavlu N. pensijní požitky podle výše stanovené služební doby vyměřilo, je z městské pokladny poukázalo a jej o tom zpravilo.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané městem Košicemi uvážil nss:
1. Stížnost vznáší na prvém místě námitku, že k rozhodnutí o odvolání Dra Pavla N. byl příslušný zemský výbor, nikoli zemský úřad, který vydal nař. rozhodnutí. Námitku tuto neuznal nss důvodnou.
Podle právního stavu, převzatého na Slov. s právním řádem uherským, rozhodovaly o odvoláních z usnesení velkých a malých obcí i měst s regulovaným magistrátem ve sporech o nároky proti těmto obcím, resp. městům, plynoucí ze služebních poměrů zaměstnanců obecních, resp. městských, podle ustanovení § 25 odst. 1 zák. čl. XXII: 1886 — ve spojitosti s § 27 č. 1 zák. čl. XXVI: 1896 — jako jediná stolice správní municipální výbory. Na místo municipálních výborů nastoupily pak na základě § 1 zák. č. 64/18 adm. výbory. Dnem 1. ledna 1923 přešla podle § 6 zák. č. 126/20 pravomoc, kterou vykonávaly v těchto sporech adm. výbory — jakožto nástupci municipálních výborů — na nové župní úřady. Podle §§ 1 a 10 vl. nař. z 21. září 1922 č. 275 Sb. (vydaného na základě § 1 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb.), resp. podle § 1 zák. ze 13. července 1922 č. 243 Sb. v souvislosti s ustanovením §§ 1 a 20 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb. stalo se dosavadní municipální město Košice městem se zřízeným magistrátem, a tím nabyly pro ně působnosti předpisy § 25 odst. 1 zák. čl. XXII: 1886 a § 27 č. 1 zák. čl. XXVI: 1896 o instančním pořadu ve věcech zmíněného druhu, neboť zákon č. 243/22 neobsahuje v tomto směru předpisů specielních. Zákonem o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb., který — podle ustanovení odst. I hlavy druhé — byl na Slov. v účinnosti již v době, kdy bylo vydáno usnesení měst. zastupitelstva košického z 20. března 1929, jež žal. úřad nař. rozhodnutím v pořadí stolic správních přezkoumával, bylo v § 5 stanoveno, že zemské úřady vykonávají ve svém oboru vnitřní správu a práva, jež podle předpisů dosud platných příslušela na Slov. župním úřadům. Vl. nař. z 28. června 1928 č. 96 Sb. o některých přesunech působnosti zemských úřadů na úřady okresní nepřichází v daném případě v úvahu; podle § 2 tohoto nař. a podle přílohy k němu připojené byla sice přenesena na okresní úřady také působnost příslušející zemskému úřadu v Bratislavě a Užhorodě ve věcech obecních podle zák. čl. XXII: 1886 — avšak právě s výjimkou »pokud nejde o města se zřízeným magistrátem«.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že k rozhodnutí o odvolání Dra Pavla N. z usnesení městského zastupitelstva košického ze dne 20. března 1929 byl povolán zemský úřad v Bratislavě, který také v daném případě rozhodl; naproti tomu není pro instanční kompetenci zemského výboru stížností tvrzenou opory v žádném zákonném ustanovení, a stížnost se ani žádného konkrétního předpisu kompetenčního nedovolává. Má-li snad stížnost na mysli předpis § 99 zák. č. 125/27, jak by bylo možno souditi z toho, že mluví o »adm. dohlédací vrchnosti«, jest k tomu podotknouti, že v předpisu § 99 cit. zák. se sice stanoví, že dohlédací moc nad městy se zřízeným magistrátem, kterou vykonávají župní výbory, přechází na zemské výbory, ale dále se tam výslovně podotýká, že výkonem dohlédací moci se nevyrozumívá rozhodování pořadem stolic. V daném případě šlo právě o rozhodnutí pořadem stolic a nelze proto kompetenční předpis § 99 cit. zák. vůbec na daný případ aplikovati. Taktéž nepřichází tu v úvahu příslušnost zem. výboru k instančnímu rozhodování o odvoláních z usnesení týkajících se rozpočtu měst s regulovaným magistrátem podle předpisu § 3 odst. 1 zák. z 15. června 1927 č. 77 Sb., neboť usnesení měst. zastupitelstva košického z 20. března 1929 nebylo vůbec usnesením o rozpočtu.
II. Dále namítá stížnost, že, i kdyby byl zemský úřad býval kompetentní k rozhodnutí, mohl jen stanoviti nároky Dra Pavla N., nebyl však oprávněn určití termín na »vyplacení« těchto nároků, tím méně pod sankcí zákonných následků; výměry zemského úřadu mohou býti podle názoru stížnosti rázu jen »enuntiativního a statutárniho«, ne však »obligatorního a exekutivního«. — Ani v tom nelze dáti stížnosti za pravdu.
Podle ustanovení § 69 odst. 3 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. má rozhodující úřad, vyslovuje-li povinnost něco plniti, stanoviti ve výroku přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti. Předpis ten platí podle ustanovení § 82 cit. nař. obdobně i pro řízení odvolací. Že by pak to, že plnění, k němuž stěžující si město Košice bylo žal. úřadem uznáno povinným, bylo uloženo pod sankcí zákonných následků, involvovalo překročení hranic příslušnosti žal. úřadu, nemohl nss shledati, neboť nejde tu v tomto směru o samostatný právní moci schopný výrok úřadu, nýbrž o pouhé upozornění na právní následky, jež podle zákonných předpisů by mohly obec stihnouti, kdyby uloženou jí povinnost v předepsané lhůtě nesplnila; upozornění takové sice není podle § 68 cit. nař. obligatorním obsahem rozhodnutí; nss nemohl však uznati, že by pouhé připojení takovéhoto upozornění činilo samo o sobě nař. rozhodnutí nezákonným neb vadným, kdyžtě připojení řečené doložky ani procesní posici strany nikterak nezhoršilo. Chce-li stížnost onou námitkou snad vytýkati, že zemský úřad si zmíněnou doložkou osoboval kompetenci úřadu exekučního, nemá tento předpoklad v obsahu nař. rozhodnutí žádné opory. III. V meritu zabývá se stížnost především otázkou, zda Dr. Pavel N. byl platně ustanoven hlavním právním zástupcem města Košic, dospívá k odpovědi negativní a z toho pak dochází k závěru, že pro nárok Dra N. na pensijní požitky neb odbytné není pro nedostatek platného služebního poměru vůbec právního podkladu.
Jak je patrno z textace nař. rozhodnutí, pokládal žal. úřad existenci služebního poměru Dra Pavla N. ke stěžujícímu si městu za skutečnost, o které nebylo ve správním řízení, ukončeném vydáním nař. rozhodnutí, sporu, když ani městské zastupitelstvo košické svým usnesením z 20. března 1929 nepopřelo právní existenci služebního poměru Dra N., ani odvoláním Dra N. nebyla tato otázka vznesena před žal. úřad na spor, a když naopak předmětem rozhodování žal. úřadu byly pouze dvě otázky, totiž: zda Dr. N. má ke dni svého pensionování započítatelnou služební dobu, zakládající právní nárok na přiznání výslužného, a zda mu přísluší právní nárok na doplatek požitků činné služby jako hlavního právního zástupce za dobu, po kterou zastával úřad starosty města.
Za tohoto stavu věci nelze v nař. rozhodnutí přes to, že se zmiňuje o určitých skutečnostech, týkajících se existence služebního poměru Dra Pavla N. ke stěžujícímu si městu, spatřovati judikátní autoritativní, právní moci schopný výrok žal. úřadu, kterým by byla ex»professo v nař. rozhodnutí řešena otázka právní existence zmíněného služebního poměru.
Nejde-li však o judikátní výrok žal. úřadu o právní existenci služebního poměru Dra Pavla N., pak jsou námitky stížnosti, dovozující, že Dr. Pavel N. nebyl vůbec v právně platném služebním poměru vůči městu Košicům, nepřípustnými podle § 2 zák. o ss, neboť v tom směru není tu rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 téhož zák. To se týká zejména i námitky, poukazující na to, že Dr. N. nebyl ve smyslu ustanovení zák. č. 233/20 a vl. nař. č. 335/22 jako úředník města Košic potvrzen min. vnitra, pokud stížnost z uvedené skutečnosti vyvozuje, že Dr. N. úředníkem města Košic se vůbec nestal a že proto nemá nároku ani na výslužné, ani na odbytné.
K vývodům stížnosti, v nichž se uplatňuje, že služební poměr Dra Pavla N. ke stěžujícímu si městu postrádá proto zákonného podkladu, že akt, kterým byl tento poměr založen, totiž dekret ministra pro Slov. z 29. září 1919 byl aktem zmatečným, neboť zmíněný ministr prý nebyl, zejména ani podle § 14 zák. č. 64/18, kompetentní jmenovati Dra Pavla N. hlavním právním zástupcem města Košic, když hlavní právní zástupce mohl býti ustanoven pouze volbou, slušelo uvésti:
I když by bylo lze uznati tuto výtku zmatečnosti zmíněného aktu, uplatněnou teprve ve stížnosti k nss, za přípustnou s hlediska § 5 zák. o ss a když by byl správným právní názor, hájený ve stížnosti, že onen akt je vskutku aktem zmatečným, nemohlo by stěžující si město z této zmatečnosti nic dovozovati pro otázku právní existence služebního poměru Dra Pavla N. ke stěžujícímu si městu, kdyžtě — jak ze správních spisů je patrno — stěžující si město samo usnesením městského zastupitelstva z 9. února 1927 — jehož obsah byl svrchu v ději uveden a jež bylo schváleno výnosem župana košického ze 6. května 1927 — postavilo a to zřejmě s účinkem ex tunc služební poměr Dra Pavla N. jako voleného hlavního právního zástupce na podklad odpovídající předpisům §§ 173 a násl. městského organisačního statutu z r. 1909. Je tedy tato výtka zmatečnosti bezdůvodná. —
Pokud pok stěžující si město háji v písemné stížnosti stanovisko, že zmíněné usnesení městského zastupitelstva je »zmatečné« vzhledem k ustanovení § 6 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb., přehlíží, že toto ustanovení dosud na Slovensku neplatí, neboť nařízení, kterým — podle § 26 tohoto zák. — má býti stanoveno, od kdy mají ustanovení tohoto zákona platiti na Slov., nebylo dosud vydáno.
IV. V další části namítá stížnost, že, i kdyby tu byl platný služební poměr, neměl by Dr. N. právního nároku na přiznání výslužného, poněvadž celková jeho služební doba nedosahuje deseti let služebních, potřebných ke vzniku nároku na výslužné podle předpisů platných pro úředníky státní, které usnesením městského zastupitelstva košického č. 7096/53/1923 vztaženy byly také na úřednictvo města Košic.
Tuto námitku opírá stížnost o tuto argumentaci: 1. Vojenskou službu od 16. ledna 1915 do 28. října 1918 nelze započítati do celkové služební doby Dra Pavla N. 2. Doba od 1. února 1923 do 16. března 1928, po kterou Dr. Pavel N. zastával úřad starosty města, není započítatelná z těchto příčin: a) Dr. N. přijetím úřadu starostenského přestal býti ex lege úředníkem města, neboť funkce starostenská je s postavením úředníka u téže obce neslučitelná, a neobstojí proto názor žal. úřadu, že Dru N. byla mlčky udělena dovolená, b) Přijal-li Dr. N. starostenství, zřekl se tím úřednického místa, c) Ostatně se Dr. N. místa úřednického též výslovně zřekl před županem Drem Rumanem, za tím účelem, aby mohl dosíci jmenování starostou, d) Úřední místo městského fiskála, na něž byl Dr. N. ustanoven, zaniklo podle ustanovení zákonů č. 243/22 a č. 233/20 dnem 1. února 1923; v této souvislosti vytýká stížnost, že jest prý rozpor v nař. rozhodnutí, konstatuje-li se v něm, že stanice městského fiskála byla zrušena a přestala, ale přes to dále se v nař. rozhodnutí tvrdí, že Dr. N. byl de facfo hlavním městským právním zástupcem i po dni 1. února 1923. e) I kdyby bylo možno předpokládati, že Dru N. byla dovolená mlčky udělena, nebyla by doba starostenství Dra N. započítatelná, neboť podle § 44 služ. pragm. doba dovolené, přesahující 1 rok, není ani pro postup, ani pro výměru pense započítatelná. 3. Dobu po skončení funkce starostenské od 17. března 1928 do dne pensionování 31. března 1929 nelze započísti do celkové služební doby Dra Pavla N. z toho důvodu, že služba v oné době byla konána po více než 5letém přetržení služby; tuto službu započetl městský zastupitelský sbor bez právního základu jen z dobré vůle, doufaje, že tím Dr. Pavel N. bude uspokojen a tím bude záležitost skoncována.
Ad 1. Námitka tato není formulována s přesností požadovanou v § 18 zák. o ss, a bylo ji proto uznati za nepřípustnou.
Ad 2. c) Nejvyšší správní soud musil se zabývati především argumentem stížnosti, uvedeným svrchu sub c), neboť, kdyby bylo tomuto argumentu možno dáti místa a uznati jej důvodným, pak by odpadla nutnost zabývati se ostatními sub 2. uvedenými důvody. Leč nss, jsa vázán ustanovením § 6 odst. 1 zák. o ss, nemohl přihlížeti k tvrzení stížnosti, uvedenému sub c), poněvadž ve správním řízení, jež předcházelo nař. rozhodnutí, nebyla skutečnost, že Dr. N. se svého úřednického místa městského hlavního právního zástupce výslovně vzdal, vůbec relevována, a proto neměl ani žal. úřad v nař. rozhodnutí možnosti zaujati k této skutečnosti stanovisko (§ 5 zák. o ss).
Ad 2. a) Jest ovšem pravda, že podle ustanovení § 5 volebního řádu do obcí (zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb.) nemohou v obcích, majících 5000 nebo i více obyvatelů, býti za starostu, náměstka nebo člena obecní rady voleni obecní zaměstnanci, nad nimiž přísluší obecnímu zastupitelstvu nebo obecní radě moc disciplinární. Citovaný volební řád do obcí platí podle ustanovení § 2 zák. ze 13. července 1922 č. 243 Sb. také pro města Bratislavu a Košice s odchylkami v tomto zákoně obsaženými. Volba starosty a jeho náměstků v těchto městech je v § 3 zák. posléze cit. upravena zcela samostatně tím způsobem, že městské zastupitelstvo volí ze sebe pětičlenné městské předsednictvo, z něhož vláda »určí« starostu města. Tato právní úprava, obsažená v § 3 cit. zák., která podle odst. 2 § 31 téhož zák. má platiti do 1. ledna 1940, je zcela odlišná od předpisů volebního řádu do obcí o volbě starosty a jeho náměstků. Městské předsednictvo v městech Bratislavě a Košicích je právní institucí sui generis, starosta z tohoto předsednictva se nevolí, nýbrž »určuje« jej vláda, rovněž náměstkové nejsou voleni městským zastupitelstvem přímo na tento úřad, nýbrž jsou určeni faktem, že při volbě předsednictva obdrželi největší počet hlasů. Nelze proto jednotlivé předpisy volebního řádu do obcí, pokud spadají v rámec úpravy volby starosty a jeho náměstků, tudíž ani ustanovení § 5 volebního řádu, aplikovati na volbu předsednictva a na ustanovení starosty a jeho náměstků podle § 3 zák. č. 243/22 — bez výslovného poukazu tohoto zákona na jednotlivé konkrétní předpisy volebního řádu do obcí o volbě starosty a jeho náměstků. V zákoně č. 243/22 není však zmínky o tom, že by městští úředníci nebyli volitelní do pětičlenného předsednictva, ani o tom, že by nemohl býti z tohoto předsednictva platně »určen« starostou městský úředník; rovněž neobsahuje cit. zákon v tom směru odkazu na předpisy volebního řádu do obcí. Z toho plyne, že ustanovení § 5 volebního řádu do obcí (zák. č. 75/19) o nevolitelnosti obecních úředníků za starostu nebo náměstky pro města Bratislavu a Košice — v době účinnosti § 3 zák. č. 243/22, vymezené v odst. 2 § 31 téhož zák. — neplatí. Neobstojí proto argument stížnosti, že úřad starosty města Košic byl neslučitelný s postavením městského úředníka tohoto města, a že tudíž Dr. Pavel N., přijav úřad starostenský ipso jure pozbyl svého dosavadního úřednického postavení u města Košic. Tím však padá i názor stížnosti, založený jedině na předpokladu neslučitelnosti funkce starosty města Košic se služebním poměrem úřednickým vůči tomuto městu, že Dr. N. nemohl dobu starostenství ztráviti v poměru úředníka na dovolené.
Ad 2. b) Tímto argumentem dovozuje stížnost, že v přijetí starostenského úřadu jest spatřovati konkludentní jednání Dra Pavla N., jímž tento projevil svou vůli vzdáti se svého dosavadního úřednického místa u města Košic. 1 kdyby se připustila možnost, že by se veřejný úředník mohl vzdáti svého úřednického postavení pouhým konkludentním činem, přece by bylo nutno požadovati, aby vůle úředníka byla projevena takovým jednáním, které při uvážení všech okolností nepřipouští pochybnosti o obsahu vůle takto nepřímo projevené. Že by pouhé přijetí starostenského úřadu, který je pouze dočasný, nepřipouštělo jiného výkladu než toho, že Dr. Pavel N. tím projevil vůli vzdáti se svého trvalého úřednického postavení u města Košic, nemohl nss uznati, kdyžtě jest zcela možný i ten výklad, že Dr. N. chtěl své dosavadní úřednické postavení podržeti i po dobu vykonávání funkce starostenské, aby si je zachoval i pro pozdější dobu, až starostou již nebude.
Ad 2. d) Ani tento argument neshledal nss přesvědčujícím. Je ovšem pravda, že podle ustanovení § 10 odst. 4 zák. č. 243/22 v souvislosti s ustanovením § 63 posl. odst. zák. čl. XXII: 1886 přešla pravomoc hlavního fiskála na městský notářský úřad; z toho však neplyne, že již proto, že úřední místo hlavního fiskála zaniklo, nemohl úředník, který toto úřední místo dosud zastával, dále setrvati ve službách městských; stanovit’ se v § 24 zák. č. 243/22 a v § 14 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb., že u městských úředníků, kteří nebyli převzati do služby státní, nenastupuje pensionování, budou-li podrženi ve službách městských se schválením ministra vnitra. K úředníkům, jež má tu na mysli § 24 zák. č. 243/22 a § 14 vl. nař. č. 335/22, patří — jak patrno z těchto ustanovení ve spojení s §§ 10 až 12 vl. nař. č. 335/22 a §§ 1 a 5 zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb., také hlavní fiskál. Ve smyslu cit. předpisů § 24 zák. č. 243/22 a § 14 vl. nař. č. 335/22 projevilo městské zastupitelstvo košické usnesením z 25. listopadu 1926 vůli ponechati Dra Pavla N. až na další ve službách města Košic v dosavadním jeho služebním postavení. Zda tomuto ponechání Dra Pavla N. ve službách městských dostalo se také schválení min. vnitra, není sice ze správních spisů patrno; ze správních spisů vysvítá však aspoň tolik, že podle výnosu min. vnitra ze 4. června 1928 v této věci v první polovině roku 1928 definitivně rozhodnuto ještě nebylo, ale pak pro dobu, kdy byl Dr. N. starostou (t. j. podle údajů stížnosti od 1. února 1923 do 16. března 1928), nemá otázka, zda Dr. N. byl podle § 14 vl. nař. č. 335/22 v městských službách ministerstvem vnitra potvrzen čili nic, důležitosti, kdyžtě se v příčině městských úředníků do státní služby nepřevzatých, ani v § 24 zák. č. 243/22 ani v § 14 vl. nař. č. 335/22 — na rozdíl od § 13 posl. odst. zák. č. 233/20 — nestanoví, že úředníci ti, dokud nebylo ministerstvem potvrzeno další ponechání jich ve službách městských, nemohou úřadů svých nastoupiti nebo vykonávati.
Stížností vytýkaného rozporu v nař. rozhodnutí nss neshledal, neboť, uvádí-li se v nař. rozhodnutí, že městské zastupitelstvo košické právem prohlásilo úřad městského fiskála za zrušený, neplyne z toho ještě nutně závěr, že zrušením tohoto úředního mista ipso facto zanikl nebo byl změněn také služební poměr Dra Pavla N., který úřad městského fiskála dosud zastával; tento služební poměr mezi městem Košicemi a Drem Pavlem N. mohl doznati změny teprve zvláštním aktem úředním k tomu směřujícím, tímto úředním aktem bylo pak v daném případě teprve usnesení městského zastupitelstva z 20. března 1929, jímž ve smyslu ustanovení § 24 zák. č. 243/22 a §§ 5, 6 a 7 zák. č. 233/20 byl Dr. Pavel N. pensionován. Není tedy v tom logického rozporu, mluví-li nař. rozhodnutí o Dru Pavlu N. jako městském hlavním právním zástupci přes to, že uznává, že jím zastávané úřední místo hlavního fiskála již dne 30. listopadu 1922 přestalo existovati.
Ad 2 e) Z ustanovení § 44 služ. pragm. nemůže stížnost pro své stanovisko nic dovozovati. V § 44 se totiž v odst. 1. stanoví, že udělení dovolené delší než tříměsíční může býti omezeno podmínkou, že za dobu přesahující zákonnou dovolenou odpadají služební požitky a že se tato doba nezapočte pro postup do vyšších požitků a pro výměru výslužného. V odst. 2. § 44 služ. pragm. se pak praví, že, trvá-li dovolená již jeden rok, lze další dovolenou poskytnouti jen za všech v předchozím odstavci uvedených podmínek; od těchto podmínek lze zcela nebo z části upustiti, je-li udělení delší dovolené žádoucno z důvodů veřejných. Ze znění těchto předpisů § 44 služ. pragm. plyne, že ztráta nároku na služební požitky a na zápočet doby ztrávené na dovolené, pokud přesahuje jeden rok, pro platový postup a výměru výslužného nenastává ipso jure, nýbrž předpokládá příslušný výrok úřadu k udělení dovolené povolaného. Že by však v daném případě tu takový výrok byl, stížnost netvrdí a také ze správních spisů nic takového neplyne. Pokud stížnost poukazuje na to, že předpisů §§71 a 72 služ. pragm. nelze na daný případ aplikovati, poněvadž se týkají jen poslanců Národního shromáždění, jest k tomu poznamenati, že žal. úřad nedovolává se těchto předpisů přímo, nýbrž jen per analogiam; že by se pak žal. úřad nemohl oněch předpisů dovolati per analogiam, stížnost nenamítá.
Ad 3. Ani tuto námitku nemohl nss uznati důvodnou, neboť městské zastupitelstvo košické svým usnesením z 20. března 1929 započítatelnost doby ztrávené Drem N. ve služebním poměru po skončení funkce starostenské až do jeho pensionování v rozsahu 1 r. 14 dní samo uznalo.
Z dosavadních vývodů plyne, že nelze uznati důvodnou stížnost, pokud vytýká, že žal. úřad nezákonně porušil práva stěžujícího si města Košic, uznal-li, že celková započítatelná služební doba Dra Pavla N. činí 14 roků 7 dní, a že proto je město povinno podle této služební doby vyměřiti Dru Pavlu N. pensijní požitky.
Tím odpadá nutnost zabývati se ještě námitkou stížnosti, v níž se relevuje otázka, zda vznik nároku městského úředníka košického na výslužné předpokládá započitatelnou službu pěti- nebo desetiletou, neboť i kdyby bylo správné stanovisko stížnosti, že úředník města Košic má právní nárok na přiznání výslužného teprve po celkové započítatelné služební době desetileté, nemohlo by to míti vlivu na právní posouzení nař. rozhodnutí, kdyžtě žal. úřad zjistil celkovou služební dobu pro výměru pense započítatelnou v rozsahu přes 10 let, a stížnosti se nepodařilo správnost tohoto zjištění podvrátiti.
V. Konečně jest se nss-u zabývati onou částí stížnosti, v níž se brojí proti meritu výroku žal. úřadu, že Dr. Pavel N. má vůči městu Košicům právní nárok na služební požitky za dobu »od 1. dubna 1923 do 28. února 1928«, t. j. za dobu, kdy — podle předpokladu žal. úřadu — zastával Dr. N. úřad starosty města. Stížnost dovozuje, že Dru N. nárok ten nepřísluší, z těchto okolností: a) nastoupením úřadu starosty přestal býti Dr. N. městským úředníkem; b) za dobu dovolené, přesahující jeden rok, nepřísluší podle § 44 služ. pragm. zaměstnanci služební plat; c) Dr. N. po dobu starostenství službu městského úředníka vůbec nevykonával; d) Dr. N. byl svého času o usnesení městské rady z 24. března 1923 stran zastavení služebních požitků hlavního právního zástupce »pravidelným způsobem« vyrozuměn; e) ale, i kdyby toho nebylo, musel míti o tom Dr. N. jako tehdejší starosta vědomost a měl možnost proti zastavení služebních požitků činiti námitky nebo použiti opravných prostředků; f) Dr. N. to neučinil, poněvadž se před jmenováním starostou výslovně vzdal svého úřadu i s ním spojených služebních požitků; g) na usnesení městské rady a městského zastupitelstva, kterými byl Dru N. zabezpečen i v oné době postup platový v hodnostních třídách atd., nelze hleděti, neboť usnesení ta odporují zákonu a jsou »zmatečná a neplatná« a nemohou proto z nich plynouti Dru N. žádná práva.
Nesprávnost argumentů sub a) a b) dovodil nss již shora sub IV. ad 2 a), b), e); v příčině argumentu sub f) platí totéž, co bylo shora sub IV. řečeno ad 2 c).
Ad c) Pokud jde o tvrzení sub c), jest poukázati na to, že při službě obecní, jakou bylo i služba Dra N., jde o služební poměr veřejnoprávní, jehož podstata není — jako při soukromoprávním poměru námezdním — charakterisována pouhým »do, ut facias«. Služební požitky nejsou tu toliko úplatou za konané práce, nýbrž také ekvivalentem, jejž veřejnoprávní zaměstnavatel dává svému zaměstnanci za to, že mu celou svou osobnost dal k disposici. Nelze proto bez positivního ustanovení z toho, že zaměstnanec takový nekoná efektivně službu, již o sobě dovozovati, že zaniká jeho nárok na systemisované požitky (srov. Boh. A 3206/24). Že by pak tu byl nějaký positivní předpis — použitelný na služební poměr Dra Pavla N. — toho obsahu, že za dobu, po kterou služba není efektivně konána, zaniká nárok na služební plat, stížnost ani netvrdí.
Ad d) a e) Proti konstatování žal. úřadu, že Dr. Pavel N. o usnesení městské rady z 24. března 1923 stran zastaveni výplaty služebních požitků uvědoměn nebyl, staví stížnost pouhé tvrzení opačné, aniž uvádí nějaké konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo zřejmo, že Dr. Pavel N. byl o zastavení platu řádným způsobem vyrozuměn a ve správních spisech není také dokladu o doručení takového vyrozumění. Z pouhé skutečnosti pak, že Dr. N. v době vydání řečeného usnesení městské rady byl starostou města, neplyne ještě nezbytně nutný závěr, že vskutku obsah řečeného usnesení seznal, neboť, jak ze správních spisů patrno, příslušný poukaz na městskou pokladnu nepodepsal on, nýbrž náměstek starosty Dr. St. Ostatně řečené usnesení městské rady podle svého obsahu není ani právní moci schopným rozhodnutím o určitých platových nárocích Dra N., nýbrž pouhým pokladničním opatřením, které nemohlo prejudikovati oprávnění Dra N. k pozdějšímu uplatnění nároku na dodatečné vyplacení služebních požitků. Otázkou, jaký právní význam by pro nárok Dra Pavla N. mohla míti okolnost, uvedená v protokolu (— jehož opis je založen ve správních spisech —), sepsaném o 8. řádném zasedání městské rady ze dne 27. března 1923, že starosta Dr. Pavel N. »hlásí«, že »zastavil si svůj plat ode dne 31. března 1923 jako hlavní právní zástupce«, nemohl se nss vůbec zabývati, poněvadž se stížnost oné okolnosti nedovolává (§ 18 zák. o ss).
Ad g) Námitka tato jest bezdůvodná již proto, že žal. úřad v nař. rozhodnutí nevyslovil, že přiznává Dru N. nárok na doplatek služebních požitků určených co do výše dřívějšími individuelními usneseními městské rady nebo městského zastupitelstva, nýbrž, že v tomto směru vyslovil jen, že Dr. N. má právní nárok na doplatek služebních požitků, jemu podle platných městských statutů a zákonů ode dne 1. dubna 1923 až do dne 28. února 1928 příslušejících.

Citace:

č. 10176. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 664-674.