Č. 5317.

Poplatky vývozní a dovozní. — Administrativní řízení: I. * Ministerstvo obchodu nemůže předepisovati dodatečně poplatky za vývozní (dovozní) povolení z důvodu, že při vydání povolení bylo pro vyměření poplatku použito nesprávné sazby. — II. Poplatky dovozní a vývozní se vybírají za povolení k dovozu neb vývozu, nikoliv za skutečný vývoz nebo dovoz. — III. Všeobecně závazná norma musí býti náležitě publikována.
(Nález ze dne 26. ledna 1926 č. 1980/25.)
Prejudikatura: Boh. 1054 adm. a j.
Věc: Firma Bratia R. ve S. (adv. Dr. Viktor Schiller z Prahy) proti ministerstvu obchodu o vývozní poplatky. Výrok: Nař. platební rozkazy se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Býv. úřad pro zahr. obchod udělil st-lce povolení č. ... na vývoz měkkého řeziva ze stanice P. do Maďarska. Za toto povolení zaplatila st-lka na poplatcích 5200 K. Platebními rozkazy z 20. srpna 1923 a z 11. září 1923 bylo st-lce uloženo, aby na poplatcích za cit. povolení doplatila částky 2800 K a 2400 K, poněvadž bylo při revisi poplatků shledáno, že při vyměření jich bylo užito nesprávné sazby. Vývozní stanice P. je v II. pásmu sazby vývozu směrem na jih. Dle sazby z 1. března 1921 mělo býti čítáno za 10000 kg 400 K, chybně bylo čítáno dle sazby III. pásma za 10000 kg 200 K.
Proti oběma těmto rozhodnutím směřuje stížnost, v níž se předem vytýká, že zákon z 24. června 1920 č. 418 Sb. sám o sobě nemůže býti základem ani pro vyměření původního poplatku, tím méně pak pro dodatečné předepsání doplatků. Sazba, o které se nař. rozhodnutí zmiňuje, stanovena byla interně, nebyla publikována způsobem v zákoně ze 13. března 1919 č. 139 Sb. uvedeným a nemůže býti proto pokládána za obecné závazné pravidlo právní.
Žal. úřad proti tomu v odvodním spise namítá, že sazba poplatků, o kterou se opírají jeho rozhodnutí, byla stanovena vyhláškou úřadu pro zahr. obchod z 30. září 1921 s platností od 1. března 1921; vyhláška ta uveřejněna byla jednak v úředním listě a v četných denních listech, jednak ve »Zprávě úřadu pro zahr. obchod« z 22. dubna 1921, což odpovídá předpisu vyhlášky min. obch. z 28. února č. 1922 č. 411 Sb. Ježto pak vývozní povolení, o něž tu jde, byla udělena po 1. březnu 1921 (t. j. 23. května a 20. dubna 1921), byla ona sazba pro vyměření poplatků za ně závaznou.
V tomto směru uvážil nss na základě usnesení svého odborného plena ze 14. prosince 1925 takto:
Námitku stížnosti, že zákon z 24. června 1920 č. 418 Sb. sám o sobě nemůže býti základem ani pro vyměření původního poplatku, tím méně pak pro dodatečné předepsání doplatků, lze chápati vzhledem k tomu, že st-lka proti původnímu vyměření poplatků celkovou částkou 5200 K ničeho nenamítala a je zaplatila, jen v ten smysl, že zákon sám nestanoví nějakého pevného měřítka pro určení výše poplatků za vývozní povolení v jednotlivých případech udělená. O tom ovšem také není pochyb vzhledem k ustanovení § 3 cit. zák., v němž se ponechává úřadu pro zahraniční obchod resp. nyní min. obch. (§ 2 zák. z 19. ledna 1922 č. 25 Sb.), aby výši poplatků stanovilo po slyšení odborných sborů. Žal. úřad se také opírá o specielní sazby pro vývozní poplatky, stanovené vyhláškou z 30. března 1921. Těchto sazeb nebylo při vydání vývozních povolení použito, nýbrž poplatky vyměřeny byly částkou nižší a jde jen o to, zda mohou býti podstatně zvýšeny na částky odpovídající sazbě v cit. vyhlášce stanovené.
Nss má za to. že nikoli.
Především jest konstatovati, že poplatky vybírané podle cit. § 3 jsou — jak tímto soudem již opětovně bylo vysloveno (srov. ku př. nál. Boh. 1054 adm.) poplatky za udělení povolení a nikoli poplatky za uskutečnění vývozu neb dovozu. Z toho plyne, že právo úřadu povolení udílejícího předepsati poplatek, je konsumováno oním předpisem, který se stal při udělení povolení. Žal. úřad má za to, že tomu tak není, poněvadž výše poplatků stanovena byla všeobecně závaznou normou, t. j. svrchu uvedenou vyhláškou z 20. března 1921, a tato norma musí býti přivedena k platnosti i dodatně, když původní předpis omylem se jí neřídil. Leč nss nemohl uznati, že by vyhláška ona měla skutečně povahu, kterou jí úřad přikládá. Pro normy tohoto druhu vyžaduje § 2 zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. zařadění do sbírky z. a n. Nestala-li se publikace jich tímto způsobem, nelze jim obecně závaznou moc přikládati, neboť sbírka jest podle § 1 téhož zák. určena právě k veřejnému vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení, a publikací ve sbírce je podmíněna účinnost vyhlášené normy (srovn. § 4 cit. zák.). Jinaký způsob publikace, o němž se zmiňuje odvodní spis, ovšem tento zákonem předepsaný způsob vyhlášení nenahrazuje. Při tom jest podotknouti, že pro posouzení daných případů je zcela bezvýznamné ustanovení vyhlášky min. obch. z 25. prosince 1922 č. 411 Sb., na něž odvodní spis poukazuje, ježto jde o povolení vydaná a co do své platnosti prošlá již před vydáním této vyhlášky.
Není-li tu tedy závazné normy, pak arci není tu předpokladu, z něhož úřad vycházel, že totiž takovéto normy může i dodatně použíti na daný případ.
Vyhláška z 30. března 1921, majíc povahu pouhé směrnice, stanovené úřadem pro udílení vývozních povolení, nemůže býti jako taková podkladem pro to, aby úřad v případě, když se směrnicí tou neřídil a straně při udělení povolení předepsal poplatek nižší, dodatečně poplatek zvyšoval.
Z těchto úvah plyne, že platební rozkazy, jimiž žal. úřad st-lce uložil doplatky k poplatkům za udělení vývozních povolení předepsaným a zaplaceným, jsou nezákonné. I bylo proto obě rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Čís. 5131. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 69-70.