Č. 642.

Mimořádná opatření: I. * Poukazy dané úřadem nadřízeným úřadu politickému ve smyslu § 17, odst. II. min. nař. ze dne 17. srpna 1917 č. 367 ř. z. ve příčině rekvisice dobytka jsou toliko instrukcí danou úřadu a nedotýkají se přímo právní sféry stran. Nemohou proto samostatným opravným prostředkem býti brána v odpor, a to ani tenkráte, když by úřad podřízený, vydávaje rozhodnutí jemu uložené, se na tento poukaz odvolal. Rozhodnutí v základě takovéhoto poukazu vydané zůstává vždy rozhodnutím úřadu, který je vydal, třeba by je oděl ve formu intimátu uděleného poukazu. II. * Žádost za vrácení rekvirovaného dobytka opírající se o tvrzení, že při rekvisici bylo se strany obce nezákonné postupováno, je žádostí za rozhodnutí o přípustnosti rekvisice ve smyslu min. nař. ze dne 17. srpna 1917 č. 367 ř. z. — III. * Třebas i min. nařízení ze dne 17. srpna 1917 č. 367 ř. z. pozbylo účinnosti 1. únorem 1920, přesto nutno předpisu § 17 upravujícího postup instanční použíti ve všech těch případech, které in merito podle tohoto nařízení musí býti posuzovány, byť i rozhodnutí bylo vydáváno po 1. únoru 1920. — IV. * Na výkon práva dozorčího nadřízeným úřadem nemá strana subjektivního právního nároku.
(Nález ze dne 29. prosince 1920 č. 12858.)
Prejudikatura: K IV.: nálezy č. 71, 96, 103, 140, 141, 166, 597 a j.
Věc: Václav Č. v Nových Benátkách proti ministerstvu pro zásobování lidu v Praze (za stranu zúčastněnou Františka H. adv. Dr. Rudolf Traub z Čes. Brodu) stran příkazu k vrácení krávy.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Ke konci června 1919 (dle jednoho tvrzení dne 5. července 1919) byla rolníku Františku H. v N. B. nucené odňata (rekvirována) kráva, vážící 370 kg. Rekvisici tu provedla místní hospodářská rada v N. B. Tato rekvirovaná kráva byla řezníkem K. vyměněna za těžší krávu vážící 650 kg, patřící stěžovateli Václavu C. Vyměněná těžší kráva byla poražena a za dozoru místní hospodářské rady vysekána. Výměna stala se dle tvrzení místní hospodářské rady z toho důvodu, že pro potřebu obyvatelstva, zejména dělnictva místní továrny, bylo potřebí většího množství masa. František H. stěžoval si do tohoto postupu u okresní správy politické v Mladé Boleslavi a současně u zemské správy politické v Praze a žádal vrácení své krávy. Zemská správa politická postoupila dle přípisu ze dne 24. října 1919 stížnost okresní politické správě k vhodnému opatření ve vlastním oboru působnosti a připomenula jí, že chovatelé jsou povinni jateční dobytek dodávati toliko pro veřejné zásobování, nikoli však k tomu účelu, aby byl zcizován soukromým stranám. Takové zcizení předpokládá souhlas majitele.
Okresní správa politická vyžádala si na to vyjádření místní rady hospodářské v N. B., jež vylíčila věci, jak svrchu uvedeno, a předložila spisy zemské správě politické.
Tato vrátila je s poukazem na svůj výnos ze dne 24. října 1919 s tím, aby kráva byla H-ovi vrácena (výnos z 19. ledna 1920).
Okresní správa politická vydala rozhodnutí ze dne 3. února 1920 tohoto znění: »Zemská správa politická v Praze rozhodla výnosem ze dne 19. ledna 1920, že kráva přidělená Václavu C. má býti Vám vrácena. Zemská správa politická trvá na tom, že ku každé výměně dobytka je třeba svolení zúčastněných stran.«
Rozhodnutí to doručeno bylo Františku H. a sděleno i starostovi města N. B.
František H. podal pak 18. února podání u zemské správy politické v Praze, v němž uvedl, že ani hospodářská rada v N. B., ani okresní správa politická v Ml. Boleslavi nedonucují Václava C. k vrácení krávy a žádá o rozhodnutí. Výměrem ze dne 22. února 1920 nařídila zemská správa politická okresní správě, aby Václavu Č. vydán byl výměr ve smyslu výnosu ze dne 19. ledna 1920 a neuposlechne-li, aby výměr z moci úřední byl proveden. Okresní správa politická vydala rozhodnutí ze dne 8. března 1920, doručené stěžovateli Václavu Č., Františku li. a starostovi v N. B., v němž nařídila, odvolávajíc se na výnos zemské správy politické z 22. února 1920, Václavu Č., aby vrátil Františku H. krávu, poněvadž výměna nestala se se svolením Františka H. Peníz, který za krávu dal, musí mu býti vrácen. Nevyhoví-li nařízení tomu do 15. března 1920, provede se odnětí na jeho útraty z moci úřední.
Odvolací stížnost stěžovatele Františka C, v níž hájil stanovisko, že jde o záležitost soukromoprávní, a v níž uvedl, že v řízení vůbec nebyl slyšen, žádala zrušení tohoto rozhodnutí. Stížnost ía směřovala k zemské správě politické, případně navrhováno předložení příslušnému ministerstvu, kdyby se zemská správa politická postavila na stanovisko, že ve věci již rozhodla, a nechtěla stížnost vyříditi jako rozklad.
Zemská správa politická předložila stížnost tu ministerstvu pro zásobování lidu, poněvadž se v ní strana dovolává dozorčího práva.
Ministerstvo vydalo výnos ze dne 14. dubna 1920, v němž uvedlo, že se mu nevidí rozhodnutí zemské správy politické ze dne 22. února 1920 měniti.
Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí vytýká nepřípustnost, nepříslušnost a zmatečnost řízení před úřady správními vůbec, neúplnost a nedostatečnost provedeného řízení.
O stížnosti té uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Dříve než lze přistoupiti k rozboru jednotlivých uplatněných bodu stižných, nutno zjistiti, jakého právního rázu jsou rozhodnutí správních úřadů ve věci té vydaná, zejména však, na jakém právním podkladě spočívají.
Podnět k zakročení úřadů zavdala stížnost Františka H., jenž žaloval na nesprávný postup při provedené rekvisici jeho krávy, které nebylo použito k výživě lidu, nýbrž k výměně za krávu jinou, a žádal za opatření, kterým by mu jeho kráva byla vrácena.
Ve stížnosti té bylo obsaženo tvrzení, že rekvisice jeho kusu dobytka stala se proti právu, že nezákonnost její má politický úřad uznati a vysloviti a důsledkem toho i odčiniti opatření dotčené tím, že zavede právní stav dřívější. Již tento obsah stížnosti Františka H., jakož i dále fakt, že obracel se s ní na úřad politický, ukazuje na to, že dovolával se rozhodnutí těchto úřadů v základě nařízení ministerstva ze dne 27. srpna 1917 č. 367 ř. z., zejména dle §§ 12 a 13 tohoto nařízení, ve kterých jsou vysloveny nejen podmínky, za nichž dobytek může býti požadován, nýbrž stanoven i postup, v jakém se tak státi má. Vešly-li úřady politické na tuto stížnost Františka H., uznaly tím, že jest dán případ, kdy předpisy právě uvedené mohou býti aplikovány, a vydaly-li své rozhodnutí, jest toto nejen po stránce věcné, nýbrž i po stránce formální posuzovati právě jen dle těchto předpisů. Co se této stránky formální dotýče, stanoví § 17 cit. nařízení, že proti opatřením učiněným dle § 5 a §§ 8—14 politickými úřady neb obcemi, není vůbec žádného odvolání. Politickým úřadům nadřízeným je však vyhrazeno, přezkoumávati všechna taková opatření z povinnosti své úřední, a pokud třeba, vydati příslušné poukazy.
Z toho plyne, že rozhodnutí neb opatření, které politický úřad v základě uvedených předpisů učiní, jest vždycky výrokem v řádném instančním postupu nenaříkatelným, tedy výrokem posledním, jímž pořad instanční jeví se býti pro stranu vyčerpán.
Tento karakter neztrácí ani tenkráte, bylo-li vydáno k poukazu nadřízených úřadů ve smyslu § 17, odst. 2 cit. zákona, poněvadž poukaz takový, sdělený pouze úřadu, má jen ráz instrukce určené pro úřad, ale právní sféry strany se přímo nedotýká a tudíž stížnosti stran nepodléhá. Proti straně jeví se rozhodnutím jen výrok, jejž učiní politický úřad okresní, třebas i k poukazu takovému.
Rozhodnutí neb opatření takové smí a může pak býti bráno v odpor jen dle předpisů zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. a zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876 stížností u nejvyššího správního soudu, kterou podati nutno do 60 dnů po doručení onoho rozhodnutí neb opatření.
Na oficielní zakročení vyšších úřadů politických, o němž se zmiňuje druhý odstavec § 17 cit. nař. a jež jest jen právem úřadů hájících zájmů veřejných, strana soukromá vůči těmto rozhodnutím neb opatřením subjektivních nároků nemá. Nemůže proto také ani dovolávání těchto úřadů založiti nižádných nových práv procesuálních pro stranu, která se na tyto vyšší politické úřady obrátila, zejména nemůže takové odvolání ničeho měniti na běhu a uplynutí zákonné lhůty pro stížnost na nejvyšší správní soud stanovené.
Posuzuje-li se případ předložený s těchto hledisek, dospívá se k následujícímu závěru:
O stížnosti Františka H., jejíž obsah i cíl byl shora vyložen, vydala okresní správa politická v Mladé Boleslavi rozhodnutí dne 3. února 1920, jímž vyslovila, že Františku H. má býti rekvirovaná kráva vrácena a doručila toto rohodnutí výměrem ze dne 8. března 1920 i Václavu Č.
Rozhodnutí toto, které bylo Václavu Č. dodáno před 12. březnem 1920 — kteréhož dne proti němu vznesl u okresní správy politické stížnost — bylo rozhodnutím konečným.
Odvolací stížnost do něho podaná, nemohla býti pokládána za přípustný, řádný prostředek opravný a bylo proto právem s ní naloženo jako s pouhou dohledací stížností domáhající se u nadřízených politických úřadů uplatnění jejich dozorčího práva.
Nelze proto spatřovati žádnou nezákonnost v tom, že výrokem ministerstva pro zásobování lidu, nyní v odpor braným, odvolací stížnost ona byla pokládána za pouhou stížnost dozorčí.
A ježto, jak již výše podotčeno, strana nemá subjektivních nároků na to, aby dohlédací právo úřadů v její prospěch bylo vykonáno, nelze v odmítnutí úředního zásahu, vysloveném v naříkaném ministerském výnosu, shledati nějaké porušení subjektivních práv strany, které by připouštělo dovolání se nejvyššího správního soudu a zakládalo kompetenci tohoto tribunálu (viz § 2 zák. o správ. soudě). Jeví se tudíž stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí ministerstva pro zásobování lidu ze dne 14. dubna 1920 čís. 31130, nepřípustnou.
Zbývá jen uvážiti, zda nebylo by lze stížnost tuto pojímati také jako řízenou proti rozhodnutí okresní správy politické ze dne 8. března 1920, které jsouc rozhodnutím konečným, mohlo by stížností u nejvyššího správního soudu býti potíráno.
Třebas i bylo lze přehlédnouti, že stížnost formálně není proti tomuto rozhodnuti namířena, nýbrž žádá toliko o přezkoumání a zrušení výnosu ministerstva, nemohl by nejvyšší správní soud vejíti na meritum rozhodnutí okresní správy politické ze dne 8. března 1920, ježto rozhodnutí toto — jak ukázáno — bylo stěžovateli doručeno již před 12. březnem, stížnost však na nejvyšší správní soud řízená byla teprve 29. května 1920, tedy po uplynutí propadné 60tidenní lhůty § 14 zák. o správ. soudě dána na poštu a jeví se tudíž opožděnou.
Na tomto výsledku nemůže ničeho změniti ani okolnost, že výměr okresní správy politické v Mladé Boleslavi ze dne 8. března 1920 není opatřen poučením o opravných prostředcích, jaké předpisuje zákon ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z., poněvadž vadu tuto musí dle posl. odst. § 3 cit. zákona strana vytýkati zvláštním rekursem a nejvyšší správní soud mohl by dle analogie tohoto předpisu k vadě této přihlédnouti jen tenkráte, kdyby stížnost u něho byla včas podána, čemuž však v případě daném není.
Nemožnost zabývati se meritem stížnosti Václava Č. brání nejvyššímu správnímu soudu podrobiti své úvaze i otázku ve stížnosti přetřásanou, zda a pokud jde tu také o úpravu soukromoprávních vztahů, jež by se kompetenci správních úřadů vymykaly, poněvadž tato úvaha spadala by již ve věcné posuzování sporného případu.
Nemohl se proto nejvyšší správní soud zabývati v nižádném směru obsahem podané stížnosti a musil ji jako nepřípustnou odmítnouti i přes to, že nařízení ministerstva ze dne 27. srpna 1917 č. 367 ř. z. pozbylo dnem 1. února 1920 platnosti, jak stanoveno to §em 11 nařízení ze dne 2. ledna 1920 č. 22 sb. z. a n.
Neboť ta okolnost, že nařízení ze dne 27. srpna 1917 č. 367 ř. z., v době vydání rozhodnutí ze dne 8. března 1920 již neplatilo, na právním stavu ničeho nemění. Děj, který byl podnětem pro vydání tohoto rozhodnutí, sběhl se za platnosti tohoto ministerského nařízení, všechny skutkové okolnosti pro posouzení věci na váhu padající vzešly již tehdy. Je tedy všechna práva a všechny povinnosti stran posuzovati dle tohoto nařízení, zahrnujíc v to i ustanovení § 17 cit. nař. Neboť tento § není rázu čistě formálního — neupravuje pouze řízení — nýbrž ustanovení to působí i na materielní obsah povinností upravených cit. nařízením potud, že bére osobám rekvisici postiženým právo jakéhokoli odvolání.
Proto bylo toto ustanovení v případě předloženém vzíti v úvahu, byť i nařízení ono 1. únorem 1920 bylo pozbylo platnosti.

Citace:

č. 642. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 815-819.