Čís. 4363.

Rozhodnutí rozhodčí komise dle zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. a n. nelze přezkoumati pořadem práva.
Rozhodčí soud není »úřadem správním« ve smyslu §u 105 ústavní listiny.
Jest § 105 ústavní listiny účinným bez prováděcího zákona?
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, R I 938/24.) Firma Mathias O. propustila dne 22. února 1924 dělnice Antonii K-ovou a Marii R-ovou. Závodní výbor firmy předložil záležitost propuštění dělnic ve smyslu §u 3 písm. g) zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. a n. rozhodčí komisi v D., jež nálezem ze dne 13. března 1924 rozhodla, že firma jest povinna přijati propuštěné dělnice znovu do práce za dřívějších podmínek. Do tohoto nálezu rozhodčí komise podala firma stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jenž ji odmítl jako nepřípustnou. Na to podala firma u okresního soudu v D. na propuštěné dělnice žalobu s návrhem, by nález rozhodčí komise byl prohlášen zmatečným a právně bezúčinným aneb aby nález ten byl změněn v ten smysl, že firmě bude ponecháno na vůli, aby buď obě dělnice přijala opět do práce neb jim opatřila jiné zaměstnání neb je odškodnila odstupným ve výši v žalobním návrhu označené. Soud prvé stolice k námitce nepřípustnosti pořadu práva žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Pokud jde o posouzení právní, nutno řešiti otázku, zda je přípustným opravný prostředek pořadu práva proti nálezu rozhodčí komise okresního soudu v D., jímž bylo uznáno, že žalobkyně je povinna přijmouti propuštěné dělnice Antonii K-ovou a Marii R-ovou opět do práce. První soud tuto otázku zodpověděl neprávem záporně. Není pochyby, že rozhodčí komise, na niž byly přeneseny četné funkce veřejné správy (§ 26 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 sb. z. a n.) je správním úřadem, jak vyslovil také nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutí (20. listopadu 1922 13921, 4. 11. 1922 12223 atd.). Tomuto úřadu je dle §u 3 písm. g) svěřeno také rozhodování o propouštění jednotlivých zaměstnanců, kteří pracují v podniku déle než 3 roky a to ve směru v zákoně udaném. Nejvyšší správní soud je oprávněn přezkoumati rozhodnutí rozhodčí komise jen tenkráte, jest-li předmětem sporu je poměr veřejnoprávní. Je-li tímto předmětem soukromé právo, je přezkoumání vzhledem na § 105 ústavní listiny vyhraženo soudům, čímž dle §u 3 písm. a) zákona ze dne 22. října 1875, čís. 36 z roku 1876 je příslušnost nejvyššího správního soudu vyloučena. Při zkoumání otázky, zda předmět sporu jest dle §u 3 písm. g) cit. zák. povahy veřejnoprávní či soukromoprávní, nutno předem uvážiti, že spory, jichž předmětem jsou podobné poměry, zahajují se na návrh závodního výboru, jenž představuje celek dělnictva, a že důvodem těchto sporů jest popříti správnost propuštění zaměstnance. Třebaže takové žaloby, uvedené v zákoně, jenž upravuje materii veřejnoprávní, vypadají tak, jakoby šlo při nich o uplatnění veřejnoprávního poměru, nutno je považovati za žaloby soukromoprávní, ježto předmětem jejich je poměr, pokud se týče zrušení poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a poměr takový má nesporně povahu soukromoprávní. Ačkoliv v tomto případě, jak shora uvedeno, jde o žalobu závodního výboru, je přes to stranou sporu pouze zaměstnanec, který domáhá se svého práva, by buď byl ponechán v práci za dřívějších podmínek, nebo by mu dosavadní zaměstnavatel obstaral jiné zaměstnání za stejných podmínek a s týmže výdělkem nebo by mu dal odškodné. Jde zde tudíž o poměr zaměstnavatele a zaměstnance založený na služební smlouvě. Z toho nutno usu- zovati, že uplatňování tohoto nároku zaměstnancem je omezeno jen potud, že takovou žalobu může podati pouze závodní výbor. Tato soukromoprávní povaha tohoto poměru, o němž dle §u 3 písm. g) rozhoduje rozhodčí komise, vylučuje dle §u 105 úst. listiny činnost nejvyššího správního soudu vzhledem k §u 3 písm. a) zákona ze dne 22. října 1875. Otázku zda dotyčný nález rozhodčí komise možno vůbec napadati před civilním soudem, nutno zodpověděti kladně. Dle §u 3 písm. g) zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. a n. rozhoduje rozhodčí komise konečně a proto z důvodů shora uvedených je vyloučeno, aby nejvyšší správní soud na základě stížnosti přezkoumával její nález. Názor vyjádřený v napadeném usnesení, že § 105 ústavní listiny připouští pořad před řádnými soudy jen tam, kde správní úřad rozhodl podle zákonů o tom vydaných, z čehož dlužno usuzovati, že jde zde o zákonodárství pro preterito nikoliv však pro futuro, neodpovídá zákonu, ježto z něho nelze seznati, proč by toto ustanovení nevztahovalo se na zákony, jež budou vydány v budoucnosti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o to, zda rozhodnutí rozhodčí komise, zřízené podle zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. a n., které vyneseno bylo o tom, zda propuštění dělníka jest dle §u 3 písm. g) odůvodněno, může býti napadeno žalobou (nebo vůbec nějakým prostředkem) před řádným soudem. Žalující strana oprávnění toto opírá o § 105 ústavní listiny, který stanoví, že: 1. Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně, tímto rozhodnutím dotčené, po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva. 2. Podrobnosti upravuje zákon, a argumentuje žalující strana, dovolávajíc se odmítnutí své stížnosti, podané do rozhodnutí rozhodčí komise u Nejvyššího správního soudu, kterého se jí dostalo usnesením téhož soudu ze dne 24. června 1924, takto: Jde o nárok povahy soukromoprávní, protože vznikl ze soukromoprávního poměru, založeného pracovní smlouvou, následkem toho však jest stížnost na nejvyšší správní soud nepřípustna, neboť dle §u 105 úst. list. přísluší přezkum takového výroku řádným soudům, což má za následek, že příslušnost nejvyššího správního soudu jest dle § 3 písm. a) zákona o správním soudě (ze dne 22. října 1875, čís. 36 ř. z. pro 1876) vyloučena. Avšak otázku, zda jest příslušným nejvyšší správní soud čili nic, dlužno nechati zcela stranou, protože se jedná jen o to, zda jsou řádné soudy příslušny, a nikoli o to, zda nějaká jiná instance je příslušna. Prvý soudce popřel příslušnost řádných soudů a to ve shodě s žalovanou stranou z těchto dvou důvodů: a) Předpis §u 105 úst. list. jest prý lex imperfecta, chce říci t. zv. blanketní, jenž bez prováděcího zákona v odstavci 2 inaugurovaného jest neproveditelný. b) Rozhodčí komise nejsou úřady správní, jež § 105 úst. list. výslovně předpokládá, neboť nejsou orgánem ani státní ani autonomní správy, nýbrž prý ústavem svého druhu, napodobeným rozhodčímu soudu. Prvý soudce pořadí obou důvodů přesmykl, neboť nejprve dlužno zabývati se otázkou ad b), zda rozhodčí komise je správním úřadem, a teprv, bude-li tato otázka zodpověděna kladně, přijde na řadu otázka prvá, zda předpis je účinný bez prováděcího zákona. A tu k otázce ad b) zdá se býti především nade vší pochybu jasno, že »úřadem správním« míní se v §u 105 úst. list. úřady ve smyslu předpisů §u 85 a násl. úst. list. nesoucí nadpis »Ministerstva a nižší úřady správní«, v nichž jsou zahrnuty jak úřady státní (§ 85—90) tak úřady ústavních svazů samosprávných, nižších to territoriálních jednotek uvnitř státu, tedy zemské, župní, okresní a obecní (§ 88, 91 ), naprosto nikoli ale »úřady« svazů, nepředstavujících organisační jednotky státní ústavy a tudíž žádnou veřejnou správu neobstarávajících, jako jsou ruzné svazy stavovské, zvané komory, nebo dokonce »úřady« celků stavovských, ústrojně neustavených, jako jsou právě závodní výbory a rozhodčí komise osazenstva soukromohospodářských podniků, jež mají na péči pouze správu jejich zaměstnaneckých zájmů. Jinými slovy zákon má na mysli patrně úřad opatřený vrchnostenskou mocí jistého oboru nad jistým územím, kterou § 90 úst. list. nazývá ohledně státu a jeho úřadů mocí výsostnou, která ale závodním výborům a rozhodčím komisím chybí, ježto nejsou postaveny nad všemi osobami jistého území, nýbrž jen nad osazenstvem a majiteli těch kterých podniků, mají jen jistou funkcí, ale nemajíce imperia nejsou magistratus. Ale možno ponechati stranou, zda rozhodčí komise, hledíc k jich funkcím v §u 25 zák. o záv. výb. vytčeným (rozhodování o stížnostech v případech §§ 19, 20/2, 21/1 písm. с) a 22, jakož i ve sporech v §u 26/1 vyjmenovaných) aspoň nahražují orgány veřejné správy, ať si už státní nebo autonomní, zda vykonávají veřejnoprávní funkce, které, nepříslušejíce soudům, příslušely by, kdyby rozhodčích komisí nebylo, nějakému veřejnému úřadu, na př. okresní politické správě, neboť i když se na otázku tu potaká, nemá to co činiti s projednávaným případem, kde naprosto nejde o nějaké rozhodnutí po rozumu §u 26/1, nýbrž o rozhodnutí ve smyslu §u 3 písm. g), jenž tam (v § 26/1 ) zahrnut není. Dlužno tedy dle toho funkce rozhodčích komisí lišiti a rozděliti je ve dvě skupiny: rozhodování v případech §u 25 a rozhodování v případech §u 3 písm. g). A tu v případech §u 3 písm. g) právě proto, že tu nejde, jak i sama žaloba uznává, o nic jiného než o rozhodování o odporujících si soukromoprávních nárocích, o úpravu soukromoprávního poměru pracovního (námezdního), stanovení soukromých práv a povinností mezí dělníkem a podnikatelem, řešení v rámci námezdní smlouvy doplněné předpisy zákona po případe povahy nutící, jakými jeví se zvláště právě ta řada předpisů daných pod cit. písm. g) §u 3 — nemá rozhodčí komise povahu úřadu správního, nýbrž výslovně povahu rozhodčího soudu, judikujícího ve věcech soukromoprávních. Jest také právě v ústavní listině předpis, který posud zůstal v tomto sporu o příslušnost úplně nepovšimnut, který však očitě odpírá rozhodčímu soudu judikujícímu v soukromoprávních věcech (a tudíž i rozhodčím komisím u výkonu jich funkcí dle §u 3 lit. g) zák. o záv. výb.) vlastnost správního úřadu: ve hlavě čtvrté nadepsané: »O moci soudcovské« praví § 95, že soudní moc v civilních právních věcech přísluší soudům civilním, a to buď řádným nebo mimořádným a rozhodčím. Tím, že soudy rozhodčí pojaty do hlavy o moci soudcovské, postaveny jsou v protivu k úřadům správním, o nichž jednáno bylo v hlavě třetí. K tomu motivy k §u 94 a 95, ač ovšem ani z nich není patrno, jak i soudy rozhodčí mohou býti soudy »státními«, za jaké by se v souvislosti obou §§ míti musily, i dlužno to považovati za pouhou redakční chybu. Zkrátka § 105 úst. list. vůbec nechce vyhražovati pořad práva proti nálezům rozsudím, ať pocházejí od kohokoli, tedy zejména také proti nálezům rozhodčích soudů, byť byly soudy ty stálé a mohly proto nazvány býti »úřadem«, nýbrž jen proti nálezům úřadů správních, které pak nikdy nejsou nálezy rozhodčími. Nelze tedy říci, že rozhodčí komise, o níž jde, jest správním úřadem (§ 26/2), jenž povolán rozhodovati o soukromoprávních nárocích jako rozhodčí (§ 3 písm. g). Žádný správní úřad není soudem rozhodčím a žádný rozhodčí soud není úřadem správním, každý soud rozhodčí stojí mimo organisaci správních úřadů. Ale takový je poměr i mezi řádnými soudy a rozhodčími soudy, jedno vylučuje druhé — již dle svého pojmu, podstaty a účelu — obé nemůže býti v jednom. Každý správní úřad a každý řádný soud je úřadem veřejným, žádný rozhodčí soud však jím není, nejsa dosazen veřejnou mocí, nýbrž pravidelně v podstatě, byť někdy s jistým omezením, pověřením stran neb jich organisací stavovských, skládaje se z jejich důvěrníků, nebo aspoň příslušníků stran, byť pověření toto, volba, bylo zákonem nebo stanovami upraveno, jak tomu i u rozhodčích komisí § 26 odst. (2) až (4), jež tedy žádným způsobem pod »správními úřady« §u 105 úst. list. rozuměti nelze. Nálezy rozsudí proto nepodléhají zásadně přezkumu řádných soudů. Zákon jen ze zvláštních důvodů, jen ve velmi omezené míře přezkum dopouští a musí tato výjimka vždy býti v zákoně stanovena, má-li míti místa (§ 595—599 c. ř. s. čl. XII. násl. úv. zák. k с. ř. s.). Kde zákon přezkum nepředurčuje, nelze ho připustiti, zákon o závodních výborech č. 330/21 však žádného přezkumu nálezů rozhodčí komise řádnými soudy (a ovšem ani jiným úřadem) nezná a proto nelze žádný, tedy ani přítomnou žalobu připustiti. Sahati tu k §u 105 úst. list. je přehmat. Dlužno srovnati zákony o závodních a revírních radách a rozhodčích soudech pro hornictví (č. 144 a 145/20 a 170/24) a motivy k nim, z nichž plyne, že rozhodčí soud hornický má býti soudem stavovským tak, aby příslušníci obou stavů (zaměstnanců i podnikatelů) sami rozhodovali o svých záležitostech soudu tomu vyhrazených. Nesrovnávalo by se s tímto účelem a bylo by nehospodárným mrháním časem a prací, kdyby po pořadu stolic rozhodčích rozvinouti se měl spor znovu pořadem řádných soudů, neboť pak by nebylo lze nahlédnouti, proč instituce soudů rozhodčích vůbec byla zavedena. Tak tomu ale i při rozhodčích komisích a proto zde zákon v §u 3 písm. g) výslovně praví, že rozhodčí komise rozhoduje s konečnou platností, čímž právě měl býti zde vyloučen každý další pořad, jistě tedy i pořad § 105 úst. list., kdyby na krásně rozhodčí komise ve funkci §u 3 písm. g) za správní úřady považovati bylo. Není tedy třeba rozbírati otázku, je-li § 105 úst. list. bez prováděcího zákona účinný. Nicméně k osvětlení její, aniž by se rozhodovala, dlužno uvésti toto: § 15 býv. zákl. zák. st. č. 144/1867 neinauguroval prováděcí zákon, § 105 úst. list. nejen že jej inauguruje, ale, jak z motivů vyplývá, zákonodárce dokonce byl si vědom, že bez bližší úpravy bude upotřebení sotva možné. Pravíť se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu (str. 30) k §u 105, že mluví se tam (t. j. v § 105) nyní (oproti rak. §u 15) výslovně, že teprve po vyčerpání opravných prostředků lze se dovolávati ve lhůtě přesně stanovené rozhodnutí soudního; patrně tedy za to se mělo, že je těch ustanovení třeba, a že do předpisu pojaty byly, kdežto ve skutečnosti tam nejsou (a ani v návrhu nebyly), ani předpis o vyčerpání opravných prostředků, ani předpis o lhůtě.

Citace:

č. 4363. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 604-609.