NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 3037.

Trestání válečné lichvy.
S hlediska § 8, čl. I (1) c) zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. nezáleží na tom, zda pachatel jednal s nájemcem osobně či prostřednictvím jiných osob; rozhoduje toliko, zda na sprostředkování nájmu měl vůbec účast, ať přímou ať nepřímou a že dal z této příčiny sobě nebo jinému poskytnouti nebo slíbiti nepřiměřený prospěch majetkový; nezáleží ani na tom, že pachatel nepřijal nepřiměřený majetkový prospěch přímo z rukou nájemce bytu, nýbrž že jej převzal z rukou osob, jichž použil jako dalších sprostředkovatelů. Čís. 3 § 8 zákona má na zřeteli zisk, jehož bylo z trestného činu vůbec docíleno, bez ohledu na to, zda připadl pachateli či osobě jiné.
Nejen v případech, kde zákon ukládá nucené na trestný čin kromě trestu na svobodě trest peněžitý, nýbrž i tam, kde je jeho uložení ponecháno volnému uvážení soudu (§ 8 odst. druhý lich. zák.) je přípustnost odvolání podle § 283 tr. ř. posuzovati co do každého jednotlivého trestu zvláště; výrok o peněžitém trestu může býti samostatně napaden.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1928, Zm I 195/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Josefa G-a a Markéty T-ové do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 22. února 1927, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými obžalovaný Josef G. přestupkem předražování podle § 8 čís. 1 c) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., a obžalovaná Markéta T-ová přečinem předražování podle § 8 čís. 1 c) uvedených zákonů. Zároveň vyhověl nejvyšší soud jako soud zrušovací v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného Josefa G-a z výroku o trestu, pokud jím byl kromě trestu na svobodě odsouzen k peněžitému trestu 2000 Kč, při nedobytnosti k dalšímu tuhému vězení osmi dnů, a trest ten snížil na 1000 (tisíc korun) Kč, při nedobytnosti na další tuhé vězení čtyř dnů. Po rozumu prvého odstavce § 295 tr. ř. snížil zároveň i trest peněžitý, uložený spoluobžalované Markétě T-ové, na 2000 (dva tisíce) Kč, při nedobytnosti na další tuhé vězení osmi dnů, mimo jiné z těchto
důvodů:
V právním ohledu namítá stížnost Josefa G-a neprávem, že skutkové podstaty přečinu podle § 8, čl. I. (1) c) zák. z 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. není u stěžovatele proto, že s nájemcem Františkem S-ou nevešel vůbec ve styk a nebyl tudíž s to dáti si od něho něco poskytnouti nebo slibovati. Stížnost přehlíží, že stěžovatel, i když se S-ou nevešel ve styk přímý, učinil tak podle závazného zjištění rozsudkového nepřímo, zejména prostřednictvím spoluobžalované T-ové. S hlediska zákona nezáleží na tom, zda stěžovatel jednal s nájemcem osobně či prostřednictvím osob jiných, rozhodno je toliko, že na sprostředkování nájmu měl vůbec účast, ať přímou ať nepřímou, a že dal z této příčiny sobě nebo jinému poskytnouti nebo slíbiti nepřiměřený prospěch majetkový. Co se týče podnětu trestného činu, používá ostatně zákon na uvedeném místě zcela všeobecného výrazu »kdo«, zahrnujícího do sebe všechny možné způsoby, v nichž se trestná činnost může projevovati. Nezáleží proto ani na tom, že stěžovatel nepřijal nepřiměřený majetkový prospěch přímo z rukou nájemce bytu, nýbrž že jej převzal z rukou osob, jichž použil jako dalších sprostředkovatelů. Za tohoto stavu věci uznal nalézací soud právem stěžovatele vinným jako přímého pachatele a nemůže býti řeči o tom, že jen spoluobžalovaná Markéta T-ová, jíž použil jako další sprostředkovatelky, je trestně zodpovědná a že stěžovatel měl úlohu prosté stanice průchodní. Má-li stížnost za to, že T-ová jednala zcela samostatně a z vlastního popudu požádala a dala -si poskytnouti 8000 Kč od Františka S-y, dlužno jí připamatovati rozsudkové zjištění, že stěžovatel T-ové řekl, že si může svůj výdělek přiraziti. Podle toho jednala T-ová na popud stěžovatelův a činí ho proto nalézací soud právem zodpovědným i za její jednání, až na to, že nemohl předvídati, že T-ová bude žádati za svou činnost více než 2000 Kč; Bezvadně dovodil též nalézací soud, že již majetkový prospěch, jejž si dal obžalovaný poskytnouti, byl nepřiměřený. Zjištěno je, že majitel domu Ferdinand R. slíbil stěžovateli za sprostředkování nájmu 500 Kč a že obžalovaný převzal příkaz za tuto odměnu; prokázáno je dále, že obžalovaný kromě těchto 500 Kč R-em mu přislíbených podržel si ještě dalších 500 Kč, takže jeho výdělek činil celkem 1000 Kč. Od toho odpočítává nalézací soud 140 Kč jakožto vydání za inserci a pak 200 až 360 Kč na režii a je toho názoru, že částkou 500 Kč R-em, slíbenou byly výlohy, které stěžovatel měl, úplně kryty, a že proto stěžovatel, ponechav sí dalších 500 Kč, dal si poskytnouti prospěch nepřiměřený. Pokud zmateční stížnost uplatňuje, že z důvodu režie bylo k dobru stěžovatele odpočítati 190 Kč, přehlíží, že bylo odpočítáno daleko více, totiž 360 Kč. Dále namítá stížnost, že nalézací soud neprávem nezapočítal odměnu 250 Kč, již stěžovatel dal spoluobžalovanému W-ovi. Stížnost není v právu. Dovozování nalézacího soudu je bezvadné, zvláště když soud nebere vlastně ani za prokázáno, že stěžovatel skutečně dal tuto částku W-ovi, ba zjišťuje, že stěžovatel T-ové na její dotaz ohledně jejího výdělku řekl, že ona výdělek pro sebe a W-a musí nájemci přiraziti a že W. dostal také od ní skutečně odměnu a to značnou (600 Kč). Právem uznal též nalézací soud, že nebylo oprávněného důvodu, by stěžovatel poskytl z podržených 1000 Kč částku 250 Kč Ferdinandu R-ovi, kdyžtě z jeho výpovědi podle přesvědčení soudu vychází na jevo, že není stěžovatelovým společníkem, že mu toliko nepravidelně v obchodě vypomáhá a že ve věci, o niž jde, vůbec nic nepodnikl. Z toho je vidno, že stěžovateli vyplynul z jeho sprostředkovatelské činnosti čistý zisk 500 Kč. A tu dlužno s nalézacím soudem souhlasiti, že částka 1000 Kč stěžovatelem celkem podržená představuje nepřiměřený prospěch majetkový, přihlíží-li se zejména k tomu, že šlo o byt rozměrů nepatrných a že stěžovatel, převzav sprostředkování bytu za 500 Kč, dal tím na jevo, že v této částce dojdou úhrady nejen jeho skutečné výdaje, nýbrž i přiměřený občanský zisk. Stěžovatel má ostatně tím méně důvodu ke stížnosti, uváží-li se, že odpovídá i za jednání T-ové, dovoliv jí, by si přirazila svůj výdělek k částce jím požadované. Poněvadž nalézací soud zjišťuje a po zákonu odůvodňuje (§ 270 čís. 5 tr. ř.) i subjektivní zavinění ob¬ žalovaného, odpovídá rozsudek ho odsuzující stavu věci i zákonu. Vzhledem k tomu nemůže přicházet! v úvahu pouhý policejní přestupek podle ustanovení zákona o ochraně nájemníků. Je-li podle toho, co uvedeno, stěžovatelova vina nepochybná, nemůže se odvolávati s úspěchem na to, že spoluobžalovaný Jan W. byl sproštěn, ačkoli prý vyvinul stejnou činnost jako stěžovatel. Otázkou viny W-ovy nelze se zrušovacímu soudu zabývati, poněvadž proti rozsudku ho sprošťujícímu nebyla podána státním zastupitelstvím zmateční stížnost. Tím je odňata půda námitce, že mezi výrokem, odsuzujícím stěžovatele a sprošťujícím W-a, je rozpor podle čís. 5 § 281 tr. ř., nehledíc k tomu, že by tu nešlo o rozpor ve skutečnostech, jejž má čís. 5 § 281 tr. ř. na mysli, nýbrž o rozpor rázu právního. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.
Dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost Markety T-ové, že stěžovatelka docílila svým trestným jednáním pouze zisk 1900 Kč, tedy zisk, nepřevyšující částku 2000 Kč, na niž je kvalifikace činu jako přečinu závislou. Odsuzující výrok je prý proto stižen vnitřním rozporem (čís. 5 § 281 tr. ř.) a právním omylem (čís. 10 téhož §). Jde pouze o výtku rázu právního, avšak neoprávněnou. Po skutkové stránce je zjištěno, že stěžovatelka vyjednávala s Františkem S-ou o nájem bytu sama, že nájem skutečně také sprostředkovala a na svou žádost dostala od S-y 8000 Kč; že z toho předala 5500 Kč prostřednictvím W-a spoluobžalovanému G-ovi a že. W-ovi dala 600 Kč za to, že jí dohodil sprostředkování nájmu. V právním ohledu sluší předně zdůraznit!, že se v čís. 3 § 8 zákona o lichvě, mluví jen o neoprávněném zisku, jehož bylo nebo mělo býti trestným činem dosaženo. Zákon, neobmezuje tudíž tento neoprávněny zisk výslovně na osobu pachatelovu. Uváží-li se dále, že podle písm. r) § 8 ohrožuje se trestem každý, kdo nepřiměřený prospěch majetkový sobě anebo jinému dává poskytnouti nebo slíbiti, vyplývá z toho zřejmě, že čís. 3 § 8 uv. zák. má na zřeteli zisk, jehož bylo z trestného' činu vůbec docíleno, bez ohledu na to, zda připadl pachateli či osobě jiné (sb. n. s. č. 105). V důsledku toho nezáleží na tom, jak stěžovatelka naložila se ziskem 2500 Kč, pro ni z jejího jednání vyplynuvším, zda si ponechala částku vyšší či nižší 2000 Kč, poněvadž podle zákona zodpovídá za celý zisk, to tím více, když jej sama pro sebe požadovala a dostala a pak podle své libosti rozdělila. 1 zmateční stížnost Markety T-ové bylo proto zavrhnouti jako bezdůvodnou.
Co se týče odvolání obžalovaného Josefa G-a z výroku o trestu, pokud byl odsouzen kromě trestu na svobodě též k trestu peněžitému, bylo především řešiti otázku, zda odvolání jest vzhledem k ustanovení § 283 tr. ř. vůbec přípustné. Bylť peněžitý trest sice vyměřen v mezích zákonné trestní sazby, trest na svobodě však pod nejnižší hranici zákonné trestní sazby. Zrušovací soud vyslovil v rozhodnutí ze dne 31. prosince 1925, č. j. Zm II 305/25-4, uveřejněném pod čís. 2226 sb. n. s. právní názor, že v případech, kde zákon ukládá na trestný čin kromě trestu na svobodě nuceně též trest peněžitý, je přípustnost odvolání po rozumu § 283 tr. ř. posuzovati co do každého jednotlivého trestu (trestu na svobodě a trestu peněžitého) zvláště. V souzeném případě neukládá zákon peněžitý trest nuceně, nýbrž ponechává uložení trestu peněžitého vedle trestu na svobodě volnému uvážení soudu, jak vyplývá z druhého odstavce § 8 zák. o vál. lichvě, který stanoví, že vedle trestu vězení může býti uložen trest peněžitý. Jde tedy o otázku zrušovacím soudem dosud nevyřešenou, zda i v takovém případě výrok o peněžitém trestu může býti samostatně napaden. K této otázce dlužno přisvědčiti. Neboť okolnost, že uložení peněžitého trestu jest ponecháno volnému uvážení soudu, nemůže nic změniti na tom, že trest ten, jakmile byl soudem vysloven, nabyl rázu trestu nezávislého od trestu na svobodě a tedy úplně samostatného, který proto také podléhá samostatnému odvolání. Rozdíl je jen v tom, že se v takovém případě odvolání může domáhati též úplného zrušení, pokud se týče uložení trestu peněžitého, když na něj vůbec nebylo uznáno, kdežto v případech, kde zákon ukládá peněžitý trest nuceně, může se odvolání přirozeně domáhati jen snížení pokud se týče zvýšení trestu peněžitého. Odvolání obžalovaného Josefa G-a dlužno přiznati věcně oprávnění. Podle § 16 odst. (5) zák. o vál. lichvě v doslovu zákona čís. 80/1924 má soud, ukládaje trest peněžitý, přihlížeti zejména k nezákonnému zisku, jehož bylo nebo mělo býti trestným činem dosaženo. Vzhledem k zisku docílenému obžalovanými Josefem G-em a Markétou T-ovou pokládá zrušovací soud peněžité tresty obžalovaným uložené za příliš vysoké. I vyhověl proto důvodnému odvolání obžalovaného Josefa G-a a snížil trest peněžitý, jemu uložený, zároveň však podle § 295 tr. ř. též peněžitý trest uložený Markétě T-ové, která v tomto směru nepodala odvolání, úměrně zisku a zavinění obžalovaných.

Citace:

Čís. 16263. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 105-109.