Vypovědění a vyhoštění.

I. Pojem v-í. II. Rozsah a způsob ukládání trestu v-í. III. Výkon trestu v-í. IV. Trestání návratu. V. V-í ve vojenském trestním právu. VI. V-í podle důchodkového trestního práva. VII. V-í v osnově trestního zákona. VIII. Vyhoštění. IX. Srovnání v-í s vyhoštěním.
I. Pojem v-í.
V-í z republiky je podle obecného práva trestního, platného v obou právních oblastech Československé republiky, trestem ukládaným soudy na zločiny, přečiny a přestupky. Jím se zakazuje odsouzenému pobyt na území Československé republiky. Zdržuje-li se tudíž ten, komu byl tento trest uložen, na jejím území, musí je opustit nebo bude z něho odstraněn, zdržuje-li se v cizině, je mu zakázán vstup na území republiky. Z důsledků tohoto trestu je zřejmé, že je jím omezena svoboda pobytu odsouzeného, zaručená každému, tudíž i cizincům, ústavním zákonem o ochraně osobní a domovní svobody č. 293/1920 Sb. (cizincům však za podmínek zákona o pobytu cizinců č. 52/1935 Sb.); je tedy v-í trestem — Vypovědění a vyhoštění. na svobodě. Jím se stát též chrání proti tomu, aby jej nebo veřejný pořádek a klid v něm cizinci ohrožovali a vůbec aby na jeho území páchali trestné činy; je tudíž trest ten zároveň zabezpečujícím opatřením.
Trest v-í ukládá zákon na trestné činy vždy jen vedle jiného trestu (trestu hlavního). Je tedy trest ten vždy vedlejším trestem. Ustanovení § 19, písm. f) tr. z., platného v českých zemích, uvádí sice v-í mezi zostřeními trestu žaláře, je však přes toto ustanovení i v českých zemích v-í vedlejší trest na svobodě (rozh. Váž. tr. č. 5866). Plyne to nejen z povahy tohoto opatření, nýbrž i ze srovnání v-í s vyhoštěním, jež § 240 téhož tr. z. výslovně označuje za druh trestu a jež je obdobným, opatřením. V-í nemůže ostatně být zostřením trestu, neboť je lze provésti až po výkonu hlavního trestu. Slovenský trestní zákon v § 64 označuje v-í zcela nepochybně za vedlejší trest.
II. Rozsah a způsob ukládání v-í.
Podle práva platného v českých zemích lze trest v-í vyslovit jen navždy. Předpisy § 19, písm. f), § 25, § 40 tr. z., jež obsahují všeobecná ustanovení o trestu v-í, sice nemají výslovného ustanovení o tom, plyne to však ze srovnání předpisů §§ 25 a 249 tr. z. na jedné straně s předpisy §§ 323 a 324 tr. z. na straně druhé. Naproti tomu slovenské trestní právo (§ 64 tr. z., podobně i § 9 zák. čl. XXI/1913 uh.) výslovně stanoví, že lze trest ten vyslovit buď navždy nebo na určitý čas. Slovenský trestní zákon neuvádí ve své všeobecné části, ve kterých případech se má uložit tento trest navždy a v kterých na určitý čas, ani nestanoví směrnic pro určení doby tohoto trestu, rozhodne-li se soud pro určitý čas. Není-li proto ve zvláštní části trestního zákona jiného ustanovení, hledí soud při výměře tohoto trestu k míře nebezpečnosti pachatele trestného činu.
Trest ten se vždy vztahuje v obou obecných trestních právech na celé státní území (v případě odsouzení pro zločin podle zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb. i na území státu obsazeného československým nebo spojeneckým vojskem, jak stanoví § 191 téhož zákona) a podle obou práv mohou k němu být odsouzeni jen cizinci. Nelze tudíž vyslovit v-í jen z oblasti platnosti práva českého nebo slovenského. Po dobu trestu může být odsouzenému povolen návrat na území republiky jen cestou milosti. Stejný účinek jako udělení milosti nutno však přiznat i zahlazení odsouzení podle zákona č. 111/1928 Sb.
Cizinci jsou všechny osoby, jež nejsou československými státními příslušníky. Kdo je takovým příslušníkem, určují zejména předpisy §§ 28 až 32, 160, 161 obč. zák., zákony č. 105/1863 ř. z., č. 222/1896 ř. z., zák. čl. L/1878 uh., zákony č. 236/1920 Sb., č. 152/1926 Sb. (blíže pod heslem tohoto slovníku „Občanství státní“ sv. II, str. 976). K ním patří též ústavní dekrety presidenta republiky č. 33/1945 Sb. a č. 60/1945 Sb. Aby mohl být učiněn výrok o v-í, nestačí však, že obžalovaný nemůže prokázat československou státní příslušnost, nýbrž bude vždy nutno bezpečně prokázat, že obžalovaný skutečně není československým státním příslušníkem. Nelze proto vyslovit vedlejší trest v-í u toho, o němž bylo ve smyslu ústavního, dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. vysloveno, že se považuje za československého státního příslušníka a nebylo s konečnou platností rozhodnuto o jeho československé státní příslušnosti. Nabude-li vypověděný později státní příslušnost, zaniká přirozeně účinnost výroku o v-í, ježto podle zásad našeho veřejného práva i mezinárodního práva nelze nikomu zamezit vstup do domovského státu a pobyt v něm (analogie § 2 zákona č. 88/1871 ř. z.). Povinnost manželky sdílet s manželem bydliště (§ 92 obč. z.) není na překážku výroku o v-í, neboť soukromé právo při kolisi s veřejným právem musí tomuto ustoupit.
Podle původního znění obou trestních zákonů bylo lze v-í uložit jako vedlejší trest jedině na zločiny, a to všechny bez rozdílu, jaký trest je na ně stanoven. Tato zásada platí sice i dnes, je však prolomena výjimkami, stanovenými v novějších zákonech. Tam, kde tyto to zvláště stanoví, lze výjimečně trest v-k«uložit i na přečiny a přestupky. Pokud jde o provinění, t. j. trestné činy spáchané ve věku mladistvém, rozhoduje označení jich v trestních zákonech o tona, má-li být vysloveno v-í (§ 3 zákona č. 48/1931 Sb. o trestním soudnictví nad mládeží). Je-li tedy čin v zákoně označen za zločin, nevylučuje jeho pojmenování v konkrétním případě za „pro viněni“ uložení vedlejšího trestu v-í mladistvému provinilci. Rovněž nemá vlivu na uložení tohoto trestu, byl-li podle slovenského trestního práva zločin v důsledku užití mimořádného zmírňovacího práva podle § 92 tr. z. nebo v důsledku užití předpisu § 66 tr. z. o trestání pokusu přeměněn v rozsudku a soudu na přečin (korekcionalisace). I v takovém případě lze uložit trest v-í, neboť i tu rozhoduje jen zákonné označení.
Nejdůležitější přečiny a přestupky, u nichž je přípustné v-í, jsou:
1. podle práva platného v obou právních oblastech:
a) přečiny a přestupky proti zákonu na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., byla-li jimi ohrožena , bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek (§ 33, odst. 2 zmíněného zákona),
b) přečiny a přestupky proti zákonu o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi č. 134/1885 ř. z. za podmínky pod a) uvedené (§ 33, odst. 2, § 43, odst. 2 zákona na ochranu republiky),
c) přečiny a přestupky proti zákonu o obraně státu č. 131/1936 Sb. za podmínky, že jimi byla ohrožena bezpečnost státu, zvláště vojska, zásobování obyvatelstva nebo vojska veřejná bezpečnost anebo veřejný pořádek (§ 191, odst. 2 téhož zákona),
d) přečiny podle § 19 zákona o provedení mezinárodních opiových úmluv č. 29/1938 Sb.,
2. podle trestního práva platného jen na Slovensku:
a) přečin podle § 2 zák. čl. XXV/1883 uh. o lichvě a škodlivých úvěrových obchodech,
b) přečiny a přestupek podle §§ 1 až 4 zák. čl. XXI/1913 uh. o veřejně nebezpečných zahalečích (§ 9 téhož zák. čl. a čl. V. zák. č. 102/1929 Sb.),
c) přestupky potulky a žebroty podle §§ 64 až 68 přest. zák. (§ 69 téhož zák.).
Na zločiny lze uložit trest v-í vždy, aniž bylo o něm ve zvláštních částech trestních zákonů nějaké ustanovení. Ustanovují-li některé nové zákony, jako na př. § 191 zákona č. 131/1936 Sb. o obraně státu, že na zločiny v nich uvedené lze (fakultativně) uložit cizincům trest v-í, je to zbytečný pleonasmus.
Trest v-í je zpravidla fakultativní. Soud volně uvažuje, zda ho má uložit. Přihlíží přitom k povaze trestného činu„ povaze odsouzeného, jeho pohnutkám, rodinným a jiným poměrům a na jich základě zjistí míru jeho nebezpečnosti pro stát, veřejný pořádek a klid v něm, nebo míru jeho sklonu k páchání trestných činů. Podle této míry rozhodne, má-li tento trest být uložen (rozh. Váž. tr. č. 5486). Výjimkou je v-í obligatorní, a to: I. Podle práva platného v obou právních oblastech v případech odsouzení:
a) pro zločin podle zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. k trestu na svobodě v trvání aspoň jednoho roku (§ 33, odst. 1 téhož zákona),
b) pro zločin proti zákonu o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi č. 134/1885 ř. z. k trestu na svobodě v trvání aspoň jednoho roku (§ 43, odst. 2 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb.),
c) pro přečiny podle § 19 zákona o provedení mezinárodních opiových úmluv čís. 29/1938 Sb.),
2. podle práva platného jen v českých zemích v případě odsouzení cizince pro zločin spáchaný v cizině (§ 40 tr. z.),
3. podle práva platného jen na Slovensku v případech odsouzení pro
a) přečin podle § 2 zák. čl. XXV/1883 uh. o lichvě a škodlivých úvěrových obchodech,
b) přečiny a přestupek podle §§ 1 až 4 zák. čl. XXI/1913 uh. o veřejně nebezpečných zahalečích (§ 9 téhož zák. čl.).
Pokud jde o mladistvé provinilce, je u nich předpisem § 10, odst. 2 zákona čís. 48/1931 Sb. o trestním soudnictví nad mládeží obligatornost trestu v-í odstraněna. Pokud se soud k uložení tohoto trestu rozhodne, musí přitom přihlédnout k rodinným poměrům odsouzeného a dbát toho, aby tímto opatřením nebyl mladistvý vydán v nebezpečí zpustnutí.
Při ukládání trestu za více trestných činů uloží se vedlejší trest v-í, je-li trest ten stanoven i jen na jediný ze spáchaných trestných činů. Na Slovensku mají o tom výslovné ustanovení v § 103 tr. z. Platí tu v poměru k jiným trestům vždy kumulační zásada.
Byl-li hlavní trest uložen podmíněně, je ve smyslu § 5 zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění číslo 562/1919 Sb. podmíněně odložen i vedlejší trest v-í, jako vůbec všechny vedlejší tresty, zabezpečovací opatření (kromě propadnutí) a „právní následky odsouzení.
Z výroku, jímž tento třes); byl nebo nebyl uložen, jsou podle obou práv přípustný řádné opravné prostředky, t. j. zmateční stížnost a odvolání.
III. Výkon v-í. Výkon tohoto vedlejšího trestu náleží správním úřadům, jimž státní zastupitelství podává zprávu o výroku obsahujícím v-í (§ 407 tr. ř. platného a vyhoštění. V českých zemích, § 494, odst. 5 tr. por. platného na Slovensku). Trest se provede vždy teprve po výkonu hlavního trestu. Rozhodnutí o tom, kterému cizímu státu bude odsouzený odevzdán, náleží úřadu vykonávajícímu trest a nevyslovuje se tedy ve výroku o v-í.
IV. Trestání návratu.
Návrat vypověděného cizince na území republiky (reverse) trestá se v českých zemích jako přestupek proti veřejným zřízením a opatřením podle § 323 tr. z., na Slovensku jako přestupek podle § 70 přest. zák. Už pouhý vstup vypověděného na státní území i jen za účelem přechodného pobytu na tomto území stačí k naplnění skutkové podstaty těchto přestupků.
V. V-í ve vojenském trestním právu.
V tomto je v-í upraveno celkem shodně jako v obecném právu trestním, platném v českých zemích.
V § 36, písm. h) voj. tr. z. je v-í uvedeno jako zostření trestu žaláře, je však. i tam vpravdě vedlejším trestem na svobodě, ač má i povahu zabezpečovacího opatření. Podle § 44 lze ho vyslovit jen proti cizincům, avšak jen proti těm, kteří po odpykání trestu nejsou povinni vojenskou službou nebo jsou k ní nezpůsobilí. V-í se i tu vztahuje vždy na celé území a zní navždy.
I ve vojenském trestním právu platí zásada, že v-í lze uložit jen na zločiny. Tato zásada je však i tu prolomena týmiž výjimkami, jako v obecném právu trestním, neboť i pro obor vojenského práva trestního platí uvedené už oběma obecným právům společné předpisy, podle nichž lze i na přečiny nebo přestupky uložit trest v-í, zejména § 33, odst. 2, § 43, odst. 2 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., § 191 zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb. a § 19 zákona o provedení mezinárodních opiových úmluv č. 29/1938 Sb.
Trest tento je i v tomto právu zásadně fakultativní a jen výjimečně obligatorní (v případech odsouzení pro zločin podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. a zákona o třaskavinách č. 134/1885 ř. z. k trestu na svobodě aspoň jednoho roku a v případě odsouzení pro přečin proti zákonu o provedení mezinárodních opiových úmluv č. 29/1938 Sb.).
Ustanovení § 10 zákona o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 Sb. platí i zde, stejně předpis § 5 zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění č. 562/1919 Sb. Návrat vypověděného cizince se tu trestá jako přečin podle § 580 voj. tr. z., který je obdobný přestupku § 323 obecného tr. z.
VI. V-í podle důchodkového trestního práva.
Důchodkové trestní právo platné jak v českých zemích (důchodkový trestní zákon z 11. července 1835) a na Slovensku (třicátkové řády, zák. čl. XI/1909 uh., nař. býv. uh. min. sprav. č. 800/1916), tak společné (na př. celní zákon č. 114/1927 Sb.) neznalo trest v-í, nýbrž jen vyhoštění. Teprve ustanovením § 37 devisového zákona č. 92/1946 Sb., platného v obou právních oblastech, bylo i v něm zavedeno v-í toho obsahu, jako je v obecném trestním právu. Je možno vyslovit je jen pro těžké důchodkové přestupky proti cizincům, vztahuje se na celé území republiky a ukládá se navždy.
VII. V-í v osnově trestního zákona.
Podle osnovy trestního zákona je správně v-í jen zabezpečujícím opatřením. Podle jejího § 87 je přípustné přirozeně jen proti cizinci a to jen tehdy — mimo případy ve zvláštních zákonech uvedené — ukládá-li se mu
a) trest smrti (v-í se ovšem vykoná jen v případě, že trest smrti bude prominut) nebo žaláře,
b) jiný trest na svobodě (včetně případného dodatného trestu) delší než jeden rok,
c) jiný trest na svobodě pro čin nasvědčující tomu, že vinník je nebezpečný státu nebo veřejnému klidu a pořádku.
Odsuzuje-li soud cizince, u něhož jsou splněny podmínky pro odkázání do ústavu pro choré vězně, do robotárny nebo do ústavu pro nebezpečné zločince, neodkáže ho do takového ústavu, nýbrž vysloví jeho v-í.
Výrok je vždy obligatorní a zní navždy.
Podmíněným odkladem výkonu trestu je podle § 89 podmíněně odložen také výkon zabezpečovacích opatření (kromě propadnutí), tedy i v-í. I když soud ukládá trest bezpodmínečně (ne však delší jednoho roku), může v-í podmíněně odložit, je-li naděje, že se účelu dosáhne pouhou pohrůžkou.
Odloží-li soud podmíněně výkon trestu, platí zkušební lhůta přitom stanovená i pro podmíněný odklad v-í. Jinak je stanovena samostatně a počítá se od výkonu trestu. Po zkušební lhůtu se zpravidla dá odsouzený pod ochranný dozor.
Za podmínek § 90 (zejména maří-li odsouzený výkon ochranného dozoru nebo ukáže-li se, že vypověděný cizinec je nadále nebezpečný státu nebo veřejnému klidu a pořádku), odvolá se podmíněný odklad v-í a nařídí se jeho výkon.
Vykonatelnost v-í zaniká vinníkovou smrtí (§ 91), udělením milosti (§ 92) nebo uplynutím doby čtyř roků od doby, kdy bylo pravoplatně nařízeno (§ 99). Nebylo-li od té doby vykonáno do tří let, je nutno znova rozhodnout, má-li se vykonat. Nedovolený návrat se trestá jako přestupek podle § 173.
VIII. Vyhoštění.
V-í velmi příbuzný je jiný soudy ukládaný trest, totiž vyhoštění. Jím se odsouzenému též zakazuje pobyt na určitém území. Je tedy rovněž trestem na svobodě (zpravidla vedlejším) a zároveň zabezpečujícím opatřením.
Ukládá se podle § 240, písm, f), g), h) a § 249 tr. z. platného v českých zemích jen na přečiny a přestupky, výjimkou (zavedenou v pozdějších zákonech) též na zločiny, zejména uvedené v § 4, § 5, § 6 a § 8 zákona o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi č. 134/1885 ř. z. (§ 11 téhož zákona) a na zločiny uvedené v § 3 a § 4 cis. nař. č. 275/1914 ř. z. o lichvě (§ 5 téhož nař.).
Vyhoštění se může v českých zemích týkat bud některého určitého místa (vždy však celého obvodu bezpečnostního úřadu, nař. č. 106/1852 ř. z. — pozdější rozšíření tohoto obvodu nemá vliv na rozsah dotyčného nálezu) nebo některé země anebo celého státního území. Z celého státního území mohou být vyhoštěni jen cizinci. V tomto případě je nutno podle rozhodnutí nejvyššího soudu vyslovit vyhoštění vždy na doživotí. Zákon v tomto směru užívá sice slov „na neurčitý čas“, je tím však míněno vyhoštění navždy, jak jasně plyne z ustanovení § 324 tr. z. Jinak však je vyhoštění přípustné i proti našim příslušníkům, kteří přirozeně nemohou být vyhoštěni z obce, do níž domovsky přísluší (nař. min. č. 79/1858 ř. z.) a důsledně ani ze země, v níž je tato obec. To však nepřekáží výroku, jímž by byli vyhoštěni aspoň z některých míst téže země nebo určité její části. V případech vyhoštění tuzemců vůbec a v případech vyhoštění cizinců z některého určitého místa nebo země lze toto vyslovit buď na čas nebo navždy. Ustanovení zákona o pobytu cizinců č. 52/1935 Sb. a úmluv o mezinárodním postavení uprchlíků číslo 179/1935 Sb. nejsou na překážku soudnímu výroku o vyhoštění.
Vyhoštění lze podle práva platného v českých zemích vyslovit jen u těch trestných činů, jež jsou v zákoně výslovně tímto trestem ohroženy (§ 4 zákona o ochraně osobní a domovní svobody č. 293/1920 Sb., rozh. Váž. tr. č. 3425, 4042). Taktéž vyhoštění je (jako v-í) zpravidla fakultativní (na př. v případech §§ 300, 305 tr. z., § 5 nař. č. 275/1914 ř. z. o lichvě, § 11 zákona o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a o obecně nebezpečném zacházení s nimi č. 134/1885 ř. z.), výjimečně obligatorní (na př. v případech §§ 344, 355, 470, 472, 514 tr. z.). U mladistvých provinilců není vyhoštění vyloučeno. Označení jich trestného činu za provinění není ani tu na překážku. U mladistvých cizinců není vzhledem k ustanovení § 10, odst. 2 zákona o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 Sb. vyhoštění nikdy obligatorní a lze je vyslovit z celé republiky jen tehdy, nejsou-li tomu na překážku jejich rodinné poměry a nebyl-li by vyhoštěný vydán nebezpečí zpustnutí.
To, co platí o trestu v-í při souběhu trestných činů a o podmínečném odsouzení, platí v těchto směrech i o vedlejším trestu vyhoštění.
Soudní výrok o vyhoštění lze napadnout jak zmateční stížností, tak odvoláním.
Jako v-í i vyhoštění vykonávají po vykonaném eventuálním hlavním trestu v českých zemích správní úřady (§ 407 tr. ř.), jimž o těchto trestech podává zprávu státní zastupitelství.
Od soudního vyhoštění je nutno rozlišovat vyhoštění správním úřadem, vyslovené na základě obecních zřízení (zákon č. 18/1862 ř. z.) nebo bezpečnostních předpisů (§ 2 zákona č. 88/1871 ř. z., § 191, odst. 2 zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb. a j.). O tom blíže heslo tohoto slovníku „Odstrčení a vyhoštění“, díl II., str. 1096.
Na Slovensku není všeobecného soudně trestního předpisu o vyhoštění, jako je ustanovení § 240, písm, f), g), h) a § 249 tr. z. platného v českých zemích. Jsou tam však různá zvláštní výjimečná ustanovení obsahující předpisy obdobné předpisům o vyhoštění, platným v českých zemích. Jsou to zejména ustanovení.
1. § 2, odst. 2 zák. čl. XXV/1883 uh. o lichvě a škodlivých úvěrových obchodech, podle něhož se tuzemec, odsouzený pro přečin uvedený v § 2, odst. 1 téhož zákona, po vykonaném hlavním trestu vyhostí (obligatorně) z obce, v níž spáchal onen přečin, ovšem není-li do obce té příslušný,
2. § 9 zák. čl. XXI/1913 uh. o veřejně nebezpečných zahalečích, podle něhož lze osobu odsouzenou ve smyslu §§ 1 až 7 téhož zákona, je-li tuzemcem, na určitý čas vyhostit z obce, do níž nepřísluší,
3. § 69 přest. zák., podle něhož lze nařídit osobám, odsouzeným pro tuláctví nebo žebrotu, aby se po výkonu trestu zdržovaly v místě, do něhož jsou příslušný (konfinace).
I na Slovensku jsou tedy opatření obdobná Vyhoštění někdy fakultativní, někdy obligatorní. Předpis § 10, odst. 2 zákona o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 Sb. a předpis § 5 zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění č. 562/1919 Sb. je společný a platí tudíž i na Slovensku. Soudem vyslovený trest vyhoštění vykonávají i tam správní úřady.
Kromě soudního vyhoštění má i slovenské právo vyhoštění správním úřadem. O tom též blíže heslo tohoto slovníku „Odstrčení a vyhoštění“, díl II., str. 1096.
Návrat vyhoštěných osob do státu nebo do míst nebo zemí, z nichž byly vyhoštěny, se trestá (ať jde o vyhoštění vyslovené soudem — i důchodkovým — nebo správním úřadem) v českých zemích jako přestupek podle § 323 nebo § 324 tr. z. (pokud však jde o vyhoštění obcí, provedené na základě ustanovení čl. III. zákona č. 18/1862 ř. z., jen tehdy, byl-li návrat proveden s úmyslem trvale se usadit v obci, z níž byl odsouzený vyhoštěn — rozh. Váž. tr. č. 4934, 4691), na Slovensku jako přestupek podle § 70 přest. zák.
Ve vojenském trestním právu jsou předpisy o vyhoštění obdobné jako ve všeobecném trestním právu, platném v českých zemích. Jednají o něm zejména předpisy § 21, písm. h), i), k), § 36, písm. g), § 69 voj. tr. z. Jsou v nich tyto odchylky:
1. Vyhoštění je tu zavedeno v § 36, písm. g) voj. tr. z. i jako zostření trestu žaláře. Není pochyby, že i tu jde o vedlejší trest. Lze ho tedy všeobecně ukládat na zločiny stejně jako trest v-í.
2. Vyhoštění nelze užít proti sloužícím vojenským osobám. Z celého území republiky lze vyhostit jen cizince, ale i to pouze , tenkráte, že nejsou zavázáni k žádné vojenské službě anebo že jsou k ní nezpůsobilí.
3. Návrat na území, z něhož byl odsouzený vyhoštěn, se trestá jako přečin podle § 580 nebo § 581 voj. tr. z. Důchodkový trestní zákon z 1. července 1835, platný v českých zemích, má všeobecná ustanovení o vyhoštění obdobná těm, jež jsou v obecném trestním zákoně. Jsou to předpisy §§ 73 až 76. V těchto je sice vyhoštění též označeno za zostření trestů, je však vedlejším-trestem. Odsouzený může být vyhoštěn buď z jednoho místa nebo okresu nebo země, nebo všech zemí, v nichž platí důchodkový trestní zákon, a to buď na určitý čas nebo navždy. Ze všech uvedených zemí však může být vyhoštěn jen cizinec. Tuzemce nelze přirozeně vyhostit z domovské obce. Návrat se trestá podle obecného zákona trestního, tedy podle §§ 323, 324 tr. z.
Na Slovensku platí v tom směru jen předpis § 117 třicátkového řádu z r. 1788 ustanovující, že osoby, jež bydlí v pohraničním území a zabývají se z povoní podloudnictvím, mohou být po jejich potrestání pro důchodkový delikt na žádost ministerstva financí příslušnou vrchností (správní) z pohraničí vyhoštěny. Jde tu zřejmě o zabezpečovací opatření.
IX. Srovnání v-í s vyhoštěním.
Ustanovení o v-í a o vyhoštění jsou v obou u nás platných právech nedokonalá. Rozdíl mezi oběma uvedenými vedlejšími tresty je ten, že v-í se vztahuje vždy na celé řízení státní a je možné jen proti cizincům, vyhoštění může být vysloveno i jen ohledně menšího území a v tomto případě je možné i proti tuzemcům.
Literatura:
August Miřička: Trestní právo hmotné. Jaroslav Kallab: Trestní právo hmotné. Albert Milota: Učebnice obojího práva trestního Josef Prušák: Rakouské právo trestní. Altmann-Jacob: Kommentar zum Osterreichischen Strafrecht. Miřička-Scholz: O trestním soudnictví nad mládeží. Vladimír Solnař: Učebnice trestního řízení. Josef Prušák: Československé řízení trestní. Jan Kalda: Trestní zákon důchodkový. Ladislav Cink: Trestní právo důchodkové. Klas-Novotný: Důchodkové a trestní předpisy. Ján Barinka: Rukovät dôchodkového trestného práva.
František Stivar.

Citace:

Příručka hospodářského života československého. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 3, s. 100-101.