Č. 8078.

Jazykové právo: 1. Předpis 2. odstavce čl. 43 vl. nař. č. 17/ 26, podle něhož rozhodují o jazyku úřadování u úřadů celních, sídlících v cizině, předpisy platné pro nejbližší tuzemský soudní okres, byl vydán v duchu jazyk, zákona (§ 8 jaz. zák.).— 2. Zašle-li firma obchodní celnímu úřadu prohlášení podle vzorce č. 3 ke čl. 2 a 11 vl. nař. č. 156/24, žádajíc, aby celní úřad potvrdil, že zboží v prohlášení uvedené bylo vyvezeno do ciziny a proto nepodléhá dani z obratu a dani přepychové, nejde o »styk soukromý nebo obchodní« po rozumu § 128 úst listiny, nýbrž o styk úřední, který po stránce jazykové podléhá předpisům jaz. zákona. — 3. V čem spočívá »duch jaz. zákona« po rozumu § 8, odst 1 jaz. zák?
(Nález ze dne 28. června 1929 č. 8417.)
Prejudikatura: Boh. A 1330/22, 1874/23, 3683/24, 4272/24, 4585/25, 5014/25, 5358/26, 6271/27, 6739/27, 6783/27.
Věc: Firma Ig. K. v N. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu financí (odb. r. Dr. Kam. Kalousek) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si firma zaslala čsl. hlavnímu celnímu úřadu v Hidasnémeti v německém jazyku vyplněné prohlášení dle vzorce č. 3 ke čl. 2 a 11 vl. nař. ze 4. července 1924 č. 156 Sb. za tím účelem, aby tento celní úřad jako výstupní potvrdil na něm, že zboží uvedené v prohlášení bylo vyvezeno ze zdejšího celního území, a aby získala takto úředního průkazu o tom, že vyvezené zboží nepodléhá dani z obratu a přepychové. Tento vývozní evidenční list byl však celním úřadem v Hidasnémeti vrácen firmě nepotvrzený s tím, že neodpovídá jaz. nař., poněvadž v tamnějším okrese není něm. menšiny a předtisk měl býti vyplněn v jazyku státním.
Proti postupu celního úřadu podala firma stížnost pro porušení jaz. práva, která byla v cestě instanční zamítnuta nař. rozhodnutím z těchto důvodů: »St-lka zaslala čsl. celnímu úřadu v Hidasnémeti vyplněné prohlášení podle vzorce č. 3 ke čl. 2 a 11 vl. nař. č. 156/24 za tím účelem, aby tento celní úřad jako výstupní potvrdil na něm, že uvedené zboží bylo vyvezeno ze zdejšího celního území. Tím měl se straně dostali do rukou úřední průkaz o tom, že předměty byly vyvezeny do ciziny a tudíž nepodléhají dani z obratu a přepychové (čl. 2 B cit. vl. nař.). Nemůže býti pochyby o tom, že v takovém případě nejde o soukromý a obchodní styk ve smyslu § 128 odst. 3 úst. listiny, jak to st-lka tvrdí, nýbrž c styk strany se státním úřadem, jehož jazyková stránka jest normována zákonem č. 122/20, který tvoří podle § 129 úst. listiny její součást.
»Celní úřady náležejí mezi úřady, nemající zvláštního obvodu. Upraviti v duchu jaz. zákona užívání jazykův u takových úřadů přenecháno bylo jaz. zákonem v § 8, in fine výslovně vl. nařízení. Na základě tohoto specielního zákonného zmocnění stanoveno bylo pak ve čl. 43 vl. nař. č. 17/26, že o tom, jakého jazyka jest užívati při úřadování, zevnějším označení a při vyhláškách úřadů celních, rozhodují předpisy platné pro soudní okres, v němž je sídlo celního úřadu, je-li pak toto sídlo v cizině, rozhodují o jazyku úřadování předpisy platné pro nejbližší tuzemský soudní okres. Byl zde tudíž proveden princip teritoriality, neboť při úkonech celního řízení jest vždy dán vztah projednávané věci k soudnímu okresu, v němž příslušný celní úřad má své sídlo. Při celním úřadě, ležícím v cizině, byly pak jako kriterium stanoveny jazykové poměry v soudním okresu nejbližším. Při řešení jazykových otázek nutno vždy hledati a nalézti vztah projednávané věci k některému tuzemskému okresu. Duchu jaz. zákona dojista neodporuje, hledá-li se vztah věci projednávané celním úřadem ležícím v cizozemí k nejbližšímu tuzemskému okresu, kde zboží překročuje celní hranici.
»V daném případě není sporu o tom, že nejbližší soudní okies nemá 20% jaz. menšinu německou a že tudíž byl celní úřad povinen odmítnouti prohlášení vyplněné jazykem německým.
»St-lka ostatně vůbec netvrdí, že by nebylo postupováno správně podle čl. 43 vl. nař., nýbrž dovozuje, že tento článek odporuje § 2 jaz. zák. a proto jest neúčinným. Adm. úřady nejsou však oprávněny zkoumati platnost vl. nařízení (§ 102 úst. list. a contrario, což ostatně i st-lka uznává), a proto nemůže min. fin. viděti závadu v tom, že úřad 2. instance odůvodňuje své zamítavé rozhodnutí současně poukazem na § 2 jaz. zák. a čl. 43 jaz. nař. Nutno však jenom upozorniti na to, že jaz. zákon sám jest zákonem ústavním a že tudíž na ty případy, kdy je vláda podle § 8 jaz. zák. zmocněna upraviti užívání jazyků »v duchu tohoto zákona«, nelze vztahovati přísnější ustanovení § 55 úst. listiny, podle něhož provedení zákona nařízením může se státi jen »v jeho mezích«. Konečně nemůže se min. fin. stotožniti s výkladem, který dává st-lka § 93 úst. listiny, z jehož ustanovení dedukuje, že adm. úřad je povinen zkoumati, zda formální stránka publikace nařízení odpovídá zákonu. Ostatně nař. č. 17/26 jest jen dílčím prov. nařízením týkajícím se oboru jen několika ministrů, kteří všichni nařízení podepsali, nebylo tedy porušeno ustanovení § 84 úst. listiny«.
Přezkoumávaje nař. rozhodnutí v rámci stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
St-lka tvrdí především, že zaslání vyplněného evidenčního listu není podáním k úřadu, nýbrž prohlášením v oboru soukromého styku obchodního, které nepodléhá v jaz. směru zásadám jaz. zák. a ani jaz. nař., nýbrž předpisům čl. 128 úst. listiny. Výtka tato je neodůvodněna.
St-lka zaslala celnímu úřadu v Hidasnémeti německy vyplněné prohlášení dle vzorce č. 3 ke čl. 2 a 11 vl. nař. č. 156/24 za tím účelem, aby tento celní úřad jako výstupní potvrdil na něm, že uvedené v prohlášení zboží bylo vyvezeno ze zdejšího celního území a aby získala takto úředního průkazu o tom, že vyvezené zboží nepodléhá dani z obratu a přepychové. Vývozci dostane se takto do rukou úřední osvědčení o tom, že zboží bylo vyvezeno do ciziny a že tudíž nepodléhá dani z obratu ani přepychové. Z vylíčeného postupu jasně vyplývá, že zmíněné prohlášení je písemní žádostí vznesenou na celní úřad za určitý úřední výkon, tedy podáním k úřadu, které zprostředkuje styk strany s úřadem. Předpis § 128 odst. 3 úst. listiny se týká pouze používání jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veř. shromážděních lidu, v daném případě však očividně nejedná se o pouhý styk soukromý a obchodní, nýbrž o styk strany s celním úřadem, pro který platí podle § 129 úst. listiny výhradně zásady zvláštního zákona jaz., který byl vydán dne 29. února 1920 pod č. 122 Sb. (srovn. i Boh. A 3683/24 a 6783/27). Neobstojí proto výtka stížnosti, že výrok úřadu je nezákonným proto, že porušen byl jím předpis § 128 úst. listiny a že neprávem bylo se dovoláno zákona jazykového, pokud se týče i jaz. nařízení.
St-lka míní dále, že i kdyby se připustilo, že na daný případ dlužno použiti předpisů jaz. zákona, neplyne z tohoto zákona povinnost její vyplniti evidenční prohlášení v jazyce českém. — Vývody stížnosti brojící proti předpokladu nař. rozhodnutí, váženému z ustanovení 2. odst. čl. 43 jaz. nař., že pro jazykovou kvalifikaci evidenčního prohlášení učiněného u celního úřadu v Hidasnémeti je směrodatným nejbližší tuzemský soudní okres, směřují v podstatě proti platnosti zmíněného předpisu jaz. nař. a souvisejí s další výtkou stížnosti, že předpis tento odporuje zákonu jaz. Bude k nim proto přihlédnuto níže při přezkoumání nař. rozhodnutí pod zorným úhlem vytýkané neplatnosti zmíněného předpisu jaz. nař.
Stížnost snaží se prokázati neplatnost ustanovení čl. 43 jaz. nař. a to jednak ve směru formálním, jednak i ve směru materielním.
Ve směru materielním namítá st-lka, že předpis 2. odst. § 43 jaz. nař. jest v rozporu s § 2 jaz. zák. Relaci celního úřadu v Hidasnémeti, který má své sídlo v cizině, k soudnímu okresu tuzemskému nejblíže sousedícímu, kterou stanovil zmíněný předpis jaz. nař. za směrodatnou pro otázku, jakého jazyka jest užívati při úřadování tohoto celního úřadu, pokládá st-lka za »libovolné nalézání práva«, které vybočuje prý z rámce prov. nař. a je v rozporu nejenom s předpisy jaz. zák., nýbrž i se státní smlouvou St. Germainskou, která je citována v úvodě § 2 jaz. zákona a tvoří základ jaz. zák.
Pokud se st-lka k odůvodnění nesplatnosti jaz. nař. dovolává smlouvy St. Germainské a to čl. 7. hlavy 1., který zaručuje příslušníkům čsl. jiného jazyka než českého i při zavedení oficielního jazyka přiměřenou možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně tak i písemně, uvážil nss, že právo soudů, by řešíce určitou právní věc, zkoumali po rozumu § 102 úst. listiny platnost nařízení, dotýká se vztahu dotyčného nařízení k zákonu, který to které nařízení provádí, nemůže však býti rozšiřováno i na smlouvu St. Germainskou, která je smlouvou mezinárodní, a o kterou nemůže strana opírati domnělá svá práva subjektivní, poněvadž pro její právní posici jsou rozhodna vždy jen ustanovení vnitrostátní normy zákonné, tedy jaz. zákon č. 122/20 (srov. Boh. A 786/21). Mimochodem se ostatně připomíná, že cit. čl. 7. St. Germainské smlouvy zavázala se čsl. republika pouze poskytnouti příslušníkům čsl. jiného jazyka než českého i při zavedení oficielního jazyka přiměřenou možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně tak i písemně; že pod pojem soudu nelze subsumovati celní úřady jako výkonné správní orgány, je na bíle dni.
Ve směru jazykového zákona, který jedině je rozhodným při zkoumání platnosti jaz. nař. po rozumu § 102 úst. listiny, spatřuje st-lka rozpor shora uvedeného předpisu jaz. nař. s ustanovením § 2 jaz. zák. Po této stránce stížnost ze skutečnosti, že celní úřad v Hidasnémeti je dislokován mimo území čsl. republiky, vyvozuje, že jeho působnost se vztahuje na celé území republiky čsl., a spatřuje důvod pro tuto jeho kompetenci v tom, že je k disposici příslušníkům celé republiky, takže se k němu mohou obraceti všichni příslušníci tohoto státu. Toto právní nazírání stížnosti sluší však označiti mylným. Výraz »působnost«, jehož používá jaz. zák. v § 2, který má st-lka na zřeteli, je totožným s pojmem příslušnosti místní. Pod tímto pojmem vyrozumívá se spojitost konkrétní právní věci s jistým úřadem povolaným vůbec podle zákona k tomu, aby vyřizoval záležitosti tohoto druhu. Spojitost tato určuje se důvodem příslušnosti, totiž zvláštním poměrem, který speciální norma kompetenční za takový uznává. Nelze proto důvod kompetence toho kterého úřadu v konkrétní věci spatřovati prostě v tom, že se na úřad tento obracejí příslušníci celé republiky jako strany, pročež výtka takto formulovaná jest neodůvodněna.
Ke které skutečnosti v daném případě pojí se důvod místní kompetence celního úřadu v H., bude níže dolíčeno.
Žal. úřad, vycházeje ze stanoviska, že celní úřad náleží mezi úřady nemající svého zvláštního obvodu, spatřuje pro oprávnění státní moci výkonné upraviti užívání jazyků pro celní úřad zákonnou basi v ustanovení § 8, odst. 1. jaz. zák. V tomto směru sluší uvážiti, že předpis § 2 jaz. zák. pojímá jen ony soudy, úřady a orgány republiky, které máji přikázaný určitý territoriální obvod a jejichž působnost (příslušnost) vztahuje se aspoň na jeden celý tuzemský soudní okres. Předpoklady tyto nejsou splněny u celního úřadu v H., jemuž, jak i stížnost sama připouští, nepřináleží ve směru teritoriálním žádný tuzemský soudní okres, zejména nebylo by lze u zmíněného úřadu za takový úsek teritoriální pokládati snad budovu a úřední místnosti celního úřadu, které nemají jiné relevance než jako pouhá místa pro manipulaci; ostatně ani stížnost něco podobného netvrdí. Ovšem nelze však nepřiznati celnímu úřadu kompetenci místní, o níž bude dále uvažováno.
Z úvah těchto se podává, že celní úřad v H. nenáleží do kategorie úřadů, jejichž působnost vztahuje se alespoň na jeden celý tuzemský soudní okres a že tedy nelze tu použiti slovného znění § 2 jaz. zák. Jaz. zákon však pamatoval i na takové úřady, jejichž působnost se nevztahuje alespoň na jeden celý tuzemský soudní okres a to předpisem § 8, který stanoví v odstavci prvém, že státní moc výkonná nařízením upraví v duchu tohoto zák. také užívání jazyků pro ony úřady a veř. orgány, jejichž působnost vztahuje se na menší obvody, než jest soudní okres, anebo jež nemají svého zvláštního obvodu. Při této konstrukci netřeba se již zabývati otázkou, zda v konkrétním případě jde o úřad s menším obvodem než je soudní okres, či o úřad, jenž nemá svého zvláštního obvodu (jak usuzuje žal. úřad). Neodporuje proto zákonu, že žal. úřad v souladu s předpisy jaz. zák. opřel svůj výrok o předpis § 8 odstavce prvého in fine, ve kterém spatřuje legální podklad pro ustanovení čl. 43 jaz. nař., pojednávající o úřadování celních úřadů.
Může tudíž v konkrétním případě býti sporno jen, zda předpis 2. odstavce čl. 43, o který běží, že totiž při takovém celním úřadu, který má své sídlo v cizině, rozhodují o jazyku úřadování předpisy platné pro nejbližší tuzemský soudní okres, je kryt zákonem jazykovým, totiž § 8 odst. 1. Dle textace § 8 je tudíž jen na sporu, zda zmíněný předpis jaz. nař. provedl úpravu užívání jazyků při celních úřadech dislokovaných v cizině v duchu jaz. zákona. Namítá-li tedy stížnost, že jaz. nař. překročilo meze, které jsou mu dány jednak zněním zákona, jednak pak i jeho duchem a úmyslem, mohl by moment diskrepance jaz. nař. s jaz. zákonem býti shledán jen v tom, že úprava, která se stala v 2. odstavci čl. 43, nesnáší se s duchem zákona.
V čem spočívá duch zákona jaz., není expressis verbis v zákoně jaz. vytčeno. »Duchem tohoto zákona« ve smyslu § 8 jaz. zák. rozuméti sluší podle usnesení adm. plena z 23. května 1929 zásady, které lze z jaz. zák. získati abstrakcí, Jde tu o vyslovené či latentní zásady, jimiž inspirují se positivní předpisy; jaz. zák., jde o synthesu norem v zákoně obsažených. Význam prováděcí klausule druhé věty prvého odstavce § 8 jaz. zák. spočívá tedy ve zmocnění státní moci výkonné, aby upravujíc užívání jazyků pro úřady tam vytčené použila analogie práva, aby tedy provádějíc tuto úpravu řídila se vedoucími myšlenkami vyvozenými abstrakcí z positivních norem jaz. zák. Nutno proto zjistiti ony vůdčí myšlenky , které mají podle vůle zákonodárcovy býti vodítkem státní moci výkonné, když bude upravovati určitou materii, jsouc k tomu zákonem delegována.
Hlavní myšlenka vyslovena jest v § 1, že úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky děje se v jazyku čsl. jako jazyku státním, oficielním republiky. Odchylku od této hlavní zásady obsahuje § 2, jenž pojednává o minoritním právu jazykovém ve styku se soudy, úřady a orgány republiky. Uznání minoritního práva jazykového je tedy druhou vůdčí myšlenkou určující všeobecně styk se státem.
Předpis § 2 spočívá na směrnicích, daných čl. 7 smlouvy St. Germainské, podle nichž přes to, že by vláda čsl. zavedla nějaký oficielní jazyk, bude poskytnuta příslušníkům čsl. jiného jazyka než českého »přiměřená možnost« (des facilités appropriées), aby před soudy používali svého jazyka ústně i písemně. Jaz. zákon rozšířil tuto »přiměřenou možnost« užívání jazyka na všechny státní úřady, tedy i na ostatní obory státní správy kromě soudů. Slova »přiměřená možnost« znamenají, že se nejedna o bezpodmínečnou možnost užívání jazyka menšinového, tedy u všech úřadů a za všech okolností, nýbrž jen o možnost v hranicích rozumných. Jak tomu svědčí i důvodová zpráva úst. výboru Nár. Shromáždění (tisk 2442 z r. 1920), jde sice o zájem státního občana, aby státní správa slyšela jej a mluvila k němu v jeho jazyku, s druhé strany však také o zájem státu, aby nebyly mu ukládány v tom směru povinnosti dále jdoucí než slušné splnění požadavku toho nutně vyžaduje. Dlužno tu hledati správnou střední linii, až po kterou na jedné straně jazykový zájem občanů státních slušným způsobem žádati může plného ohledu a na druhé straně stát je povinen zájem ten chrániti, aniž by poškodil zájem celku na spořádané správě státní.«
Tato střední linie, která odpovídá oné »přiměřené možnosti«, o níž mluví čl. 7 smlouvy St. Germainské, byla v § 2 jaz. zák. fixována stanovením 20% censu příslušníků jazyka minoritního v určitém okresu soudním, na který se vztahuje věc, která zavdala podnět k jazykovému sporu.
Při posuzování menšinového práva jazykového po rozumu § 2 jaz. zák. musí býti vždy hledán a nalezen vztah věci, která zavdala podnět k jazykovému sporu, k určitému soudnímu okresu. Tak také ustáleně ju diku je nss (srov. nál. Boh. 1330/22, 1874/23, 4272/24, 6271/27 a 6739/27). V ustanovení § 2 jaz. zák. tají se tedy další vůdčí myšlenka, ovládající minoritní ochranu jazykovou, že sluší vždy hledati a nalézti lokalisaci určité věci v určitém místním obvodu. Myšlenka lokalisace určité věci v určitém místním obvodu je proto také jednou ze zásad, na nichž inspiruje se positivní norma § 2 jaz. zák.
Není tudíž nezákonným, pakli žal. úřad, vycházeje patrně z této vůdčí myšlenky vyslovené v § 2 jaz. zák. v daném případě hledal vztah věci projednávané celním úřadem ležícím k cizozemí k některému tuzemskému místnímu obvodu a volil-li u úřadu státního (celního) vztah tento k určitému tuzemskému soudnímu okresu, ježto postup tento odpovídá dudku zákona jaz. Třebas tedy slovné znění § 2 jaz. zák., které má na zřeteli úřady s určitou působnosti teritoriální, vztahující se aspoň na jeden celý tuzemský soudní okres, nedopadá na celní úřady, tají se přece v ustanovení tomto vůdčí myšlenka právě vytčená, která jest duchem tohoto zákona. Nemůže proto skutečnost, že celní úřad v H. nemá teritoriální působnosti ve vztahu k některému tuzemskému soudnímu okresu, býti, jak mylně se domnívá stížnost, překážkou, aby se zkoumalo, zda podle povahy věci, která zavdala podnět k jaz. sporu, není v konkrétním případě dán vztah této věci k některému tuzemskému soudnímu okresu, kterýžto vztah podle ducha zákona je směrodatným pro otázku uznání minoritního práva jazykového.
Míní-li stížnost, že pro použití menšinového jazyka stačí, že ve styk s celním úřadem v H. vstoupila strana, která je příslušnicí jazyka minoritního a má své sídlo jako německá firma v soudním okrese s něm, menšinou, jest na omylu, neboť podle toho, co bylo vyloženo, pouhé bydliště nebo sídlo strany v kvalifikovaném okresu soudním není samo o sobě směrodatným momentem pro přípustnost používání jazyka menšinového (srov. nál. Boh. A 1330/22, 4585/25, 5014/25 a 5358/26).
Předpis čl. 43 jaz. nař. jednající o celních úřadech připíná vztah věci projednávané celním úřadem k tuzemskému soudnímu okresu, v němž je sídlo celního úřadu (odst. 1). Poněvadž u celních úřadů dislokovaných mimo území čsl. republiky nelze tohoto předpisu použiti, stanovil . odstavec cit. článku fikci, že za takovýto tuzemský soudní okres směrodatný pro užívání jazyka sluší pokládati onen tuzemský soudní okres, který je nejbližším sídlu dislokovaného celního úřadu. Zmíněný předpis není podle toho, co shora bylo vyloženo, proti duchu jaz. zákona.
V daném případě běží o celní úřad v H., tedy o celní úřad mající sídlo v cizině. Že nejbližším tuzemským okresem sídlu tohoto celního úřadu jest Moldava, v níž není jazykově kvalifikované menšiny německé, stížnost vůbec nepopírá.
Z úvah těchto jde, že ustanovení 2. odstavce § 43 jaz. nař. na němž spočívá nař. rozhodnutí, nelze pokládati, jak tomu chce st-lka, za »libovolné nalézání práva«, které by vybočovalo z rámce prov. nařízení a odporovalo jaz. zákonu, nýbrž že naopak jest kryto zákonným ustanovením § 8 odst. 1 in fine a odpovídá plně duchu jaz. zákona.
Není proto nezákonným výrok úřadu, který uznal, že o jazyku úřadování u celního úřadu v H. rozhodují předpisy platné pro soudní okres v Moldavě jako nejbližší tuzemský soudní okres. Není-li pak na sporu, že okres tento nemá 20% jaz. menšiny něm., plyne z toho nutně správný závěr žal. úřadu, že celní úřad byl oprávněn odmítnouti prohlášení vyplněné jazykem německým.

Citace:

Č. 8078. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 68-74.