NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Strach a donucení
(vis ас metus).
A. Právo občanské.
I. Pojem a význam.
Pohnůtky vůle nejsou pro právní jednání bez významu, a nemůže tudíž v právním obchodě zůstati nepovšimnuta okolnost, zdali vůli byl dán násilným působením určitý směr, či byl-li projev vůle svobodný. Jestliže byl projev vůle tím vyvolán, že v jednajícím byly bezprávnými vyhrůžkami vzbuzeny důvodné obavy před nějakým značnějším nebo méně značným zlem, mluvíme o strachu nebo donucení. Strach a donucení, ačkoli v mnohých směrech se od sebe liší, srovnávají se v tom, že donucení beze strachu není možné, že tudíž donucením strach se vzbuzuje.
Již v římském právu poskytoval praetor straně, která k právnímu jednání byla donucena, určité právní prostředky, jimiž mohla následky donucení, resp. vynuceného jednání od sebe odvrátiti. Donucení rozeznáváme psychické (vis compulsiva), jímž právě vzbuzen byl strach, jenž donuceného k právnímu jednání pohnul, aniž by fysického násilí bylo užito, a donucení fysické (vis absoluta). Kdežto v prvním případě má soudce uvažovati, zdali dlužno dotyčné právní jednání pokládati za neplatné čili nic, není žádné pochybnosti, že právní jednání fysickým donucením způsobené jest neplatné a bezúčinné, poněvadž donucení fysické vylučuje naprosto svobodnou vůli donuceného.
II. Obecný obč. zák. žádá při právních jednáních a při smlouvách svobodný projev vůle. Pokud se týče jednotlivých odvětví, kde strach a donucení má zvlášť důležitý význam, sluší uvésti:
1. Manželství jest právně bezúčinné, bylo-li důvodnou bázní vynuceno. § 55 dále prohlašuje, jakým způsobem soudce má posuzovati, zdali bázeň byla důvodná; soudce má tu přihlížeti ku velikosti a pravděpodobnosti nebezpečí, jakož i k tělesné a duševní povaze ohrožených osob a má dle zvláštních okolností, za kterých strach a donucení nastalo, uvážiti, zdali bázeň byla odůvodněna čili nic. To, co řečeno bylo o uzavření sňatku, platí též všude tam, kde strach a donucení měly vliv na právní jednání. Všude musí soudce přihlížeti k uvedeným znakům a má dle nich posuzovati, zdali za daných okolností lze míti za to, že uzavření právního jednání skutečné donucení, resp. důvodná bázeň způsobila. § 95 o. o. z. ustanovuje, že manžel, kterýž věděl o bázni, ve které se druhá strana nacházela, nemůže se svého bezprávného činu dovolávati a platnost manželství popírati. Rovněž tato zásada platí pro všecka právní jednání. Vždy může toliko poškozená strana, tedy donucený, namítati, že právní jednání bylo vynuceno, nikoli však strana, jež sama to zavinila.
2. Při zřízení testamentu nesmí býti zůstavitel veden omylem a rovněž nesmí býti k němu pohnut donucením (§ 565 o. o. z.); ten, kdo zůstavitele ku prohlášení poslední vůle donutil, jest z dědického práva vyloučen a ručí třetím osobám za škodu jim tím způsobenou (§ 542 o. o. z.). Z toho plyne, že ve všech případech ten, kdo takového bezprávného činu se dopustil, tedy donucením důvodnou bázeň v jiné osobě vzbudil a tím ji k uzavření právního jednání pohnul, jest povinen k náhradě škody, aniž by z toho svého skutku sám měl jakýsi prospěch.
3. Pro smlouvy vytkly §§ 869, 870, 874 a 875 o. o. z. celou řadu zásad, jež z největsí části souhlasí s tím, co bylo uvedeno:
a) Každá smlouva musí býti uzavřena svobodně, tedy beze strachu a donucení.
b) Byla-li smlouva uzavřena pod nátlakem donucení nebo důvodné bázně, není poškozená resp. donucená strana povinna smlouvu tu spiniti. Co sluší rozuměti donucením a důvodnou bázní, bylo již shora ad 1. uvedeno.
c) Ten, kdo bezprávným dnucením smlouvu způsobil, musí za škodlivé následky poskytnouti zadostučinění, tedy plnou náhradu škody.
d) Donutila-li však třetí osoba stranu bezprávným donucením k uzavření právního jednání, jest smlouva platna, poněvadž za skutky třetích osob nelze činiti kontrahenty zodpovědnými. Měl-li však druhý kontrahent účastenství v tomto bezprávném činu, nastupuje pak předpis § 870 o. o. z.; donucená strana může od smlouvy odstoupiti.
B. Právo trestní.
1. Donucení vylučuje zlý úmysl; byl-li tudíž trestný skutek spáchán pod nátlakem neodolatelným, jest pachatel beztrestný (§ 2 lit. g tr. z.). Neodolatelný jest nátlak tenkráte, jestliže jest takového způsobu, že by mu člověk průměrné mravní síly a duševní statečnosti neodolal (roz. ze dne 10. března 1882 č. 14561, sb. č. 434). Ustanovení o neodolatelném nátlaku platí též pro přečiny a přestupky (§ 238). Ostatně viz čl. »Úmysl zlý«.
2. Donucení tvoří též skutkovou povahu určitých zločinů a přestupků, tak zejména při vydírání (§ 98 tr. z.), při nebezpečném vyhrožování (§ 99 tr. z.), při krádeži, bylo-li při ní užito nebezpečných výhrůžek (§ 179 tr. z.), při loupeži (§ 190 tr. z.), při neoprávněném donucení k uzavření sňatku se strany rodičů (§ 508 tr. z.).
3. V trestním řízení nesmí býti používáno hrozeb a donucovacích prostředků k tomu, aby obviněný byl pohnut k doznání nebo k jiným určitým výpověděm (§ 202 tr. ř.).
4. Též v trestním řízení důchodkovém vylučuje neodolatelný nátlak příčetnost (§ 15 ad 3 tr. z. důch.). Doznání má průvodní moc jen potud, pokud bylo učiněno dobrovolně (§ 686 lit. a tr. z. důch.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Strach a donucení. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 866-868.