Čís. 1079.
Ustanovení rozhodčího soudu ve smlouvě kolektivní.
(Rozh. ze dne 7. června 1921, R 1 655/21.)
Čeledín domáhal se žalobou u okresního soudu na statkáři plnění
536 Kč z pracovního poměru, jenž byl mezi nimi ujednán na podkladě kolektivní smlouvy. Žalovaný namítl věcnou nepříslušnost dovolaného soudu
a nepřípustnost pořadu práva. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro
nepříslušnost soudu. Důvody: Žalobce odvozuje svůj nárok z poměru
pracovního, o němž jest nesporno, že byl mezi stranami ujednán na podkladě kolektivní smlouvy ze dne 30. dubna 1920 o úpravě pracovních a
námezdních poměrů čeledi a dělnictva zemědělského v okresu Č. a K. Dle ustanovení § 4 této smlouvy jest však k rozhodování sporů většího významu povolána v prvé řadě paritní komise pro zemědělskou práci, jejíž rozhodnutí jest pro obě strany závazným a příslušnost soudu nastupuje
teprve tehdy, když některá strana by se tomuto rozhodnutí nepodvolila.
Sporné strany tím, že pracovní smlouvu ujednali na podkladě této kolektivní smlouvy, podrobily se také rozhodčímu soudu v ní stanovenému.
Dovolává-li se žalobce s obejitím paritní komise řádného soudu, jest tento
pro rozhodnutí sporu věcně nepříslušným a bylo tudíž námitce, žalovaným v čas vznesené, vyhověti a žalobu odmítnouti. S námitkou žalobce,
že úmluva o rozhodčím soudě není pro strany závazná, ježto strany jí
nepodepsaly (§ 577 odstavec třetí), nelze souhlasiti. Závaznost stran
v tomto případě neopírá se o ustanovení § 577 odstavec třetí c. ř. s., nýbrž
plyne z právní povahy kolektivní smlouvy, jež, byť i nebylo lze ji podřaditi pod žádný smluvní typ občanského zákona, jest aspoň dnes již všeobecně za platnou uznána (srov. Stangler: »O tarifové smlouvě pracovní. Právník 1909, str. 122). Pokud se týče účinnosti kolektivní smlouvy na pracovní smlouvy, jí podrobené, byla sice aspoň de lege lata zavržena
t. zv. theorie absolutní účinnosti, dle níž pracovní smlouvy, jí podrobené,
pouhým vznikem spadají automaticky v její dosah, naprosto však není
ani v literatuře ani v judikatuře vážného sporu o tom, že strany mohou
dobrovolně ať výslovně neb mlčky její účinnosti se podrobiti (rozh. živnost. soudu v Šumperku ze dne 2. září 1920, Cr I 75/20 sb. čís. 5 a v Liberci ze dne 9. září 1920, Cr I 75/ 20 sb. čís. 6). V tomto případě však
ustává bezvýminečná vázanost stran na předpisy kolektivní smlouvy,
tedy i v příčině rozhodčího soudu, jak zástupci dělnictva byla ujednána,
tak platnosti ujednání rozhodčího soudu stačí toliko podpisy těchto, čímž
i stanovení § 577 odstavec třetí c. ř. s. jest plně vyhověno. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje
právomoci a nehledě k důvodu, ze kterého žalobu pro nepříslušnost soudu odmítl, o ní dále jednal a rozhodl. Důvody: Stížnost dlužno uznati oprávněnou. S právním názorem prvého soudu, odmítnuvšího žalobu pro nepříslušnost (věcnou, jak z odůvodnění jeho usnesení jest zřejmo), souhlasiti nelze, ježto se zřetelem na to, že jde o rozepři mezi čeledínem jako
zaměstnancem a statkářem jako zaměstnavatelem, vzniknuvší ze smlouvy služební, o 536 Kč nelze o tom pochybovati, že by tato rozepře před soud
prvé stolice jako soud okresní náležela podle § 49 čís. 6, po případě čís. 1 j. n., takže soud ten byl by ku projednání a rozhodnutí jejímu příslušným
věcně a vzhledem ku bydlišti žalované strany i místně (§§ 65 a 66 j. n.).
Prohlásil-li se tedy prvý soud nepříslušným, učinil tak zajisté neprávem.
Jiná jest ovšem otázka, je-li odůvodněna námitka nepříslušnosti pořadu
práva. První soud, vycházeje ze svého právně mylného názoru, o ní vůbec nerozhodl, ač logicky se jí měl vlastně zabývati na prvém místě,
neboť nutno přece především zkoumati, je-li soud vůbec povolán k řešení
určitého naň vzneseného sporu, a teprve v druhé řadě, je-li k tomu věcně
a místně příslušným. Odpověď na uvedenou otázku závisí nejprve na tom, lze-li uznati kolektivní smlouvu ze dne 30. dubna 1920 pro sporné strany
za právoplatně závaznou a to, zda v celém jejím obsahu či jen v některých jejích částech a ve kterých. Strany udaly nesporně toliko, že praconí smlouva, mezi nimi ujednaná, stala se na základě řečené kolektivní smlouvy. Z toho ovšem ještě nikterak jasně neplyne, že by byly přistoupily k veškerým jejím ustanovením, zejména také pokud se týče
ustanovení § 4 o způsobů a cestě, jakou spory mezi nimi vzniklé jest vyřizovati. Po této stránce není tu dosti spolehlivého, jakékoli pochybnosti
vylučujícího skutkového zjištění a řízení jest tedy neúplným. Soud prvé stolice pokládá kolektivní smlouvu pro strany bezvýjimečně za závaznou.
Ujednána byla, jak z jejího úvodu jest zřejmo, mezi zástupci organisací
zaměstnavatelských a dělnických. Po názoru rekursního soudu byla by
právní účinnost její o sobě obmezena pouze na ony osoby, jež náležejí
navzájem k organisacím, které ji ujednaly, ježto nelze bez positivního
zákonného ustanovení rozšiřovati závaznost její na osoby, jež jsou mimo
dotyčné organisace. Oporu pro tento názor poskytuje předpis § 18 zák. ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. ve spojení s §em 7 obč. zák.
o právních poměrech domovníků, v němž výslovně se prohlašuje, že
kolektivní smlouvy, ujednané v rámci tohoto zákona mezi organisacemi
majitelů domů a domovníků, jsou závazný pro obě strany, náležejí-li na vzájem k organisacím, které ujednaly smlouvu. Okolnost, zda v tomto
případě obě sporné strany k organisacím, ujednavším kolektivní smlouvu
ze dne 30. dubna 1920, náležejí, nebyla v řízení před prvním souden
podle obsahu spisů vůbec vzata na přetřes. Tento ji patrně předpokládá,
leč skutkového zjištění tu není. V tom dlužno rovněž spatřovati neúplnost
řízení. Pokud jde o výklad ustanovení § 4 odstavec druhý kolektivu
smlouvy, jež by tu přicházelo v úvahu, jest možný dvojí. Buď lze v něm
shledávati smlouvu o rozhodčím ve smyslu § 577 c. ř. s., nebo pouhé
smluvní ujednání rázu hmotně-právního. V prvém případě nutno poukázati k tomu, že v pojmu smlouvy o rozhodčím spočívá, aby podle ní rozhodnutí rozepře, t. j. konečné věcné její rozřešení stalo se rozhodnutím
tak, že rozsouzení její soudem podle úmluvy stran jest vyloučeno. Působnost řádných soudů jest v takovém případě obmezena pouze na prohlášení nálezu rozhodčího neúčinným podle § 595 c. ř. s. V cit. ustánovení kolektivní smlouvy se však praví: »Proti straně, která by se rozhodnutí paritní komise nepodrobila, lze nastoupiti cestu práva.« Z toho
plyne, že této komisi není vyhražena rozhodnutí spotu s konečnou platností a vůbec s vyloučením pořadu práva, nýbrž, že dotyčným ustanovením jsou strany pouze nuceny, aby dříve než svůj spor vznesou na soud, předložily jej paritní komisi k rozhodnutí. Kdežto při pravé smlouvě
o rozhodčím strana podlehnuvší věcného přezkoumání nálezu řádným
soudem domáhati se nemůže a vůbec tvoří exekuční titul proti ní podle
§ 1 čís. 16 ex. ř., takže jemu podrobiti se musí, není tomu tak podle uvedeného ustanovení smlouvy kolektivní, které výslovně připouští, aby některá strana rozhodnutí paritní komise se nepodrobila a aby proti ní byla
pak nastoupena cesta práva. Nelze tedy důvodně tvrditi, že by námitka
nepřípustnosti pořadu práva byla opodstatněna. Ovšem, kdyby by bylo na
základě úplného a přesného vyšetření nepochybno, že ustanovení § 4 odstavec druhý, kolektivní smlouvy jest pro obě strany závazným, byla
by tu — ježto strany udaly souhlasně, že svůj spor nepředložily ještě k rozhodnutí paritní komisi — překážka, bránící tomu, aby soudem byl
již nyní projednán a rozsouzen. Žaloba byla by tedy následkem tohoto
smluvního ujednání, rázu spíše materielního, předčasná a slušelo by ji
jako takovou pro tentokráte zamítnouti, což ovšem musilo by se státi
rozsudkem (§ 390 c. ř. s.) a nebylo by snad lze učiniti tak usnesením pro
domnělou dočasnou nepřípustnost pořadu práva, poněvadž nepřípustnost
pořadu práva již podle svého pojmu jest vždy trvalá a nikdy časové
obmezena. Je-li totiž zahájení sporu závislo na splnění jistých podmínek,
ať jsou jakéhokoli druhu — zde na rozhodnutí paritní komise — nelze při
nesplnění jich tvrditi logicky, že pořad práva jest proto vyloučen, nýbrž
že až do splnění jich vznesení sporu na soud jest předčasno. Konečne
budiž ještě doloženo, že v tom případě, kdyby ustanovení kolektivní
smlouvy, o které jde, bylo pokládáno za smlouvu o rozhodčím, slušelo
by uvážiti, je-li jako takové platným vzhledem k předpisům §§ 577 odst. prvý a třetí c. ř. s., § 31 čís. 2 c. ř. s. a § 1008 obč. zák. a lze-li je uznati
právně účinným i tehdy, když by bylo zjištěno, že zástupci, kolektivní
smlouvy uzavřevší, neměli písemné plné moci, k ujednání smlouvy
o rozhodčím je opravňující, což žalující strana popřela, žalovaná strana
toho výslovně nedoznala, takže i v tom směru přesné skutkové zjištění chybí. Soud prvé stolice dotyčnou námitkou žalobcovou po této stránce blíže se neobíral. Z vylíčených úvah plyne, žc napadené usnesení obstáti
nemůže a dále, že nelze tak již nyní pro neúplnost řízení rozhodnouti, po
případě, že rozhodnutí slušelo by učiniti rozsudkem.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu znovu rozhodl.
Důvody:
Rekursní soud shledává řízení neúplným v tom směru, že nejsou zjištěny skutkové předpoklady pro rozřešení otázky, lze-li uznati kolektivní
smlouvu ze dne 30. dubna 1920 pro sporné strany za závaznou. Dle názoru soudu rekursního neplyne z udání stran jasně, že by byly přistoupily ke všem jejím ustanovením, zejména též k ustanovení § 4, a není
zjištěno, zda strany náležely k organisacím, které kolektivní smlouvu
uzavřely, a zda měli zástupcové, kolektivní smlouvu uzavřevší, písemnou
plnou moc k ujednání smlouvy o rozhodčím. Avšak nejvyšší soud má za
to, že není třeba řízení v těchto směrech doplňovati a že k rozhodnutí
o rekursu strany žalující stačí to, co strany již přednesly. Strany udaly
souhlasně, že pracovní smlouva, mezi nimi ujednaná, se stala na základě
kolektivní smlouvy o úpravě pracovních poměru zemědělského dělnictva
okresu Č. na rok 1920 a že tuto rozepři dosud nepředložily к rozhodnutí
paritní komisi. Dle § 1 této kolektivní smlouvy tvoří ustanovení její směrnice, kterými se upravují jednotným způsobem vzájemné poměry mezi
zemědělci a jich dělnictvem. Když tedy strany souhlasně udávají, že tyto
směrnice položily za základ své zvláštní pracovní úmluvy, plyne z toho, že uznaly jejich platnost a směrodatnost pro svůj vzájemný poměr a to
v celku, nikoli jen v jednotlivých částech, neboť žádná z nich netvrdí,
že by výslovně neb mlčky některá ustanovení kolektivní smlouvy byly
vyloučily. Žalobce poopřel pouze, že by § 4 smlouvy kolektivní byl pro
něno závazným, což však jest pouze otázkou výkladu smlouvy. Že se tato
kolektivní smlouva měla vztahovati na poměry veškerého dělnictva zemědělského, ať již organisovaného neb neorganisovanéhoi, plyne z § 3 této
smlouvy, dle něhož, jak zaměstnavatelům, tak i dělníkům se přiznává
právo, nikoli však povinnost, vstoupiti do kterékoli odborové organisace
a řádně ujednané prováděcí úmluvy (tedy i úmluvy na podkladě kolektivní smlouvy dle § 2 ujednané) se vztahují na všechno dělnictvo bez rozdílu příslušnosti k té které organisaci. Ostatně jest tato otázka lhostejnou,
když strany samy tuto smlouvu za základ svých úmluv položily a tím
uznaly, že se na jejich právní poměr vztahuje. Žalobce sám ve svém
rekursu uznává materielní vázanost stran předpisy kolektivní smlouvy,
popírá jen, že by paritní komise dle § 4 smlouvy byla povolána rozhodovati tento spor, a vytýká, že kolektivní smlouvou nemohly býti dotčeny
předpisy formálního práva. To však jest otázkou právní, kterou rozhodovati lze, aniž by bylo třeba řízení doplňovati. Dokud jde konečně o otázku, měli-li zástupci organisaci, kolektivní smlouvu uzavřevší, písemnou plnou moc k ujednání smlouvy o rozhodčím je opravňující, tvrdil zástupce žalobců, že § 4 smlouvy není pro něho závazným, poněvadž osoby,
kolektivní smlouvu podepsavší, nebyly zástupci sporných stran a nebyly
jimi písemně zmocněny k jejímu uzavření. Žalovaný proti této námitce
poukázal jen k moderním názorům o kolektivních smlouvách, nevyjádřiv se výslovně o tom, zdali zástupcové, kolektivní smlouvu uzavřevší, měli
písemnou plnou moc od stran. Avšak nedá se mysleti, že by námitku žalobcovu nebyl vyvrátil tvrzením, že písemnou plnou moc měli, kdyby
tomu tak bylo, a že by se byl obmezil na pouhý poukaz k moderním názorům o kolektivních smlouvách. V takovémto případě má soud dle § 267 c. ř. s., přihlížeje pečlivě k přednesu stran, posouditi, zda skutková tvrzení
jedné strany mají se pokládati za doznaná druhou stranou a tu vzhledem
k tomu, co strany přednesly, nemůže býti pochyby o tom, že okolnost,
žalobcem tvrzená, týkající se nedostatku písemné plné moci k uzavření
kolektivní smlouvy, sluší pokládati za daného stavu věci za odpůrcem
doznanou, takže i v tomto směru nějaké doplňovací řízení by bylo zbytečným.