NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Č. 9047.

Pojištění sociální: 1. * Proti nároku na náhradu podpůrného nákladu podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 nelze důvodně namítati, že pojištěnci vznikl nárok na dávky již z jiného, dřívějšího pojistného poměru. — 2. Pouhým ujednáním pracovní smlouvy nevzniká pojistná povinnost. — 3. Předpis § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 nežádá, aby pojistný případ nastal v době zaměstnání, o které jde.
(Nález ze dne 7. února 1931 č. 1835.)
Prejudikatura: ad 2.: Boh. A 3634/24.
Věc: Heřman Sch. v T. proti zemské správě politické v Praze o náhradu léčebného nákladu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v T. předepsala st-li výměrem z 27. října 1927 podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24, aby jí nahradil podpůrný náklad za zedníka Ant. P. v částce 3006 Kč. Stížnosti zaměstnavatelově do výměru toho podané osp v T. nevyhověla. Dalšímu jeho odvolání zsp v Praze nař. rozhodnutím rovněž nevyhověla a v odpor vzatý výměr potvrdila z jeho důvodů, k nimž podotkla toto: Konaným šetřením bylo zjištěno, že Ant. P., který pracoval u st-le od 16. září do 9. října 1926 a tímto dnem byl u pojišťovny odhlášen, nastoupil u něho práci opět dne 11. října 1926, byl však u pojišťovny znovu přihlášen teprve dne 22. října 1926, tedy po uplynutí třídenní lhůty přihlašovací a po svém onemocnění dne 13. října 1926. Okolnost, že Ant. P. vyzdvihl si u st-le dne 9. října 1926 poukázku k nemocničnímu lékaři, se kterou se dostavil k lékaři teprve dne 13. října 1926 a že st-l nemohl věděti, že Ant. P. pracuje u něho na stavbě opět od 11. října 1926, jest pro posouzení povinnosti k náhradě podpůrného nákladu nerozhodná. Ostatně st-l tím, že přihlásil Antonína P. u pojišťovny v nové přihlášce z 22. října 1926 dnem 11. října 1926, sám doznal, že Ant. P. u něho od 11. října 1926 znovu pracuje.
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvážil nss toto: —
Stížnost nepopírá, že Antonín P. vyhledal lékařskou pomoc dne 13. října 1926, ani že přihláška Ant. P-a se stala teprve dne 22. října 1926, namítá však, že st-1 nevěděl o tom, že Ant. P. vstoupil k němu do práce již dne 11. října 1926, ježto prý se připojil prostě ke skupině pracujících stavebních dělníků, a že st-l, když se o tom dověděl, ve třídenní lhůtě učinil pak včas přihlášku u nemoc, pojišťovny.
Námitka tato jest bezdůvodná, neboť podle § 17 zák. č. 221/24 jest zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné nemoc, pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné. Z ustanovení toho plyne, že zákonná třídenní lhůta přihlašovací počíná ode dne vstupu zaměstnance do zaměstnání, zakládajícího pojistnou povinnost, a nikoli ode dne, kdy zaměstnavatel se o tomto vstupu dověděl. Jest jeho věcí, aby se náležitým opatřením postaral o to, aby zvěděl o počátku vykonávání prací povinně pojištěných a mohl tak splniti přihlašovací povinnost ve lhůtě zákonem mu určené. Stížnost se nevhodně dovolává nál. Boh. A 3634/24, neboť v případě tímto nálezem řešeném bylo jen vysloveno, že ujednáním pracovní smlouvy nevzniká ještě pojistná povinnost, nýbrž teprve dnem vstupu do zaměstnání resp. dnem, kdy zaměstnanec dal zaměstnavateli svou pracovní sílu k disposici tak, že zaměstnavatel s ní mohl disponovati. O řešení otázky, kdy Ant. P. vstoupil k st-li do práce, v daném případě však neběží, ježto stalo se tak dle zjištění úřadu dne 11. října 1926, což stížnost ani nepopírá, a žal. úřad měl pro toto své zjištění také náležitý podklad v přihlášce st-lově, ve spisech založené, v níž uvedený den jako vstup Antonína P-a do zaměstnání k st-li jest uveden.
Po stránce právní odůvodnil žal. úřad nař. rozhodnutí, převzav v něm důvod uvedený v rozhodnutí první stolice, ustanovením § 20 odst. 2 zák. č. 221/24, podle něhož zaměstnavatel je povinen nahraditi nemoc, pojišťovně náklad na dávky, jejž pojišťovna učinila podle ustanovení zákona nebo stanov, ačkoli pojištěnec nebyl přihlášen buď vůbec nebo náležitým způsobem (§ 18 odst. 1 písm. a) nebo po uplynutí lhůty § 17 teprve, když nastal pojistný případ. Náhradní povinnost zaměstnavatelova, tímto předpisem normovaná, jest podle toho závislá jen na skutkových předpokladech, že pojistný případ, t. j. onemocnění osoby podrobené nemocenskému pojištění, nastalo dříve, než osoba ta byla přihlášena k pojištění, a že přihláška byla učiněna teprve po onemocnění a po uplynutí zákonné třídenní lhůty přihlašovací. V daném případě byly všechny tyto zákonné předpoklady náhradní povinnosti st-lovy dány, neboť podle bezvadných zjištění žal. úřadu Antonín P. jako osoba nemoc. pojištění nesporně podléhající vstoupil do zaměstnání k st-li dne 11. října 1926, onemocněl dne 13. října 1926, kdežto přihláška byla učiněna až 22. října 1926, takže onemocnění, t. j. pojistný případ nastal v době jeho zaměstnání u st-le a před jeho přihláškou, která se stala až po zákonné třídenní lhůtě přihlašovací, počítané podle § 17 ode dne, kdy Ant. P. počal vykonávati práce povinně pojištěné.
Stížnost ovšem namítá, že P. byl již dříve, t. j. ode dne 16. září 1926 včas a řádně u pojišťovny přihlášen. Dne 9. října 1926 byl ovšem odhlášen, ale v týž den onemocněl a byla mu vydána poukázka k lékaři. Je lhostejno, kdy na základě této poukázky vyhledal lékařskou pomoc. Nárok na nemocenské dávky příslušel P-ovi již na základě pracovního poměru řádně k pojištění přihlášeného, který byl dne 9. října 1926 zrušen; nárok ten nebyl založen teprve pozdějším vstupem P-ovým do práce dne 11. října 1296. Náhradní nárok podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 nelze prý proti st-li uplatniti, ježto nutným předpokladem jeho by bylo, aby pracovní poměr, který zavdal pojišťovně podnět k placení ošetřovného, byl totožný s pracovním poměrem, který prý nebyl ohlášen. Náhradní nárok jest podmíněn tím, že pojištěnec onemocněl a nabyl svého primérního nároku proti pojišťovně v době, kdy nebyl přihlášen nebo byl již odhlášen, nikoli však v době, kdy byl již přihlášen a nebyl ještě odhlášen. Této totožnosti v daném případě není, poněvadž podnětem k placení ošetřovného, jehož náhrada se požaduje, nebyl neohlášený, nýbrž ohlášený, od 16. září 1926 trvající pracovní poměr.
Z obsahu této námitky jest zřejmo, že stížnost vychází z právního názoru, že po st-li nelze žádati dle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 náhradu podpůrného nákladu vynaloženého nemoc, pojišťovnou na Antonína P-a, když tomuto vznikl nárok na dávky pojišťovnou vynaložené již z dřívějšího pojistného poměru. Názor ten je však mylný.
Jest sice pravda, že P. byl by měl proti pojišťovně nárok na nemoc, dávky na základě svého dřívějšího pracovního poměru, dne 9. října 1926 ukončeného, kdyby byl po tomto dni nebyl vykonával práce nebo služby povinně pojištěné, a to za podmínek vytčených v § 97 zák. č. 221/24. Jakmile však dne 11. října 1926 vstoupil k st-li do pracovního poměru, zakládajícího pojistnou povinnost, pak nárok na dávky, které mu pojišťovna vyplácela neb z důvodu jeho nemoci na něho vynaložila, nepříslušel mu již v důsledku dřívějšího pracovního poměru, nýbrž na základě pracovního poměru sjednaného nově od 11. října 1926. Pak ovšem nemá vůbec právního významu okolnost, stížností zdůrazňovaná, že poukázka k lékaři byla mu vydána ještě za trvání dřívějšího pracovního
poměru.
Pokud by st-l poukazem na dobu vydání poukázky k lékaři chtěl tvrditi, že P. onemocněl již za trvání dřívějšího pracovního poměru, resp. před vstupem do nového pracovního poměru, t. j. před 11. říjnem 1926, jsou okolnosti ty podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 úplně irelevantní, poněvadž předpis tento žádá pouze, aby pojistný případ (onemocnění) nastal před přihlášením, nikoli však, aby nastal v době zaměstnání, o které jde (srov. Boh. A 8666/30). Není proto nezákonným, ani vadným, když žal. úřad prohlásil okolnost, že P-ovi byla vydána poukázka k lékaři dne 9. října 1926, za irelevantní.
Z těchto úvah vyplývá, že stížnost jest bezdůvodná.

Citace:

č. 9047. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 369-372.