NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 4649.

Využil-li vězeň omylu správy trestnice, vzav na vědomí rozhodnutí o propuštění z trestu, spočívající na nesprávném předpokladu, že si již trest odpykal, dopustil se přestupku podvodu jako vězeň v trestnici po rozumu § 2 nař. čís. 173/1860 ř. zák.; na tom nic nemění, že již vězněm trestnice není.
(Rozh. ze dne 3. března 1933, Zm I 347/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 1931, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podvodu podle §§ 197, 461 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v odsuzující části jako zmatečný ve výroku o vině, následkem toho i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a věc postoupil k dalšímu opatření ředitelství trestnice pro muže v Plzni.
Důvody:

Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje proti části rozsudku odsuzující obžalovaného pro přestupek podvodu důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř., nechávajíc výrok o zproštění obžalovaného pro zločin podvodu nedotknutým. S hlediska tohoto hmotněprávního zmatku uplatňuje stížnost, že výrokem nalézacího soudu, že v činu obžalovaného nutno spatřovati trestný čin před soud příslušející, byl porušen zákon, ježto nařízením ministerstva vnitra čís. 173/1860 ř. zák. jsou přestupky spáchané vězni ústavů trestních odňaty soudnímu rozhodování a ponechány kárné moci ústavu a čin obžalovaného, jenž by jinak opodstatňoval přestupek podvodu, byl spáchán v době, kdy obžalovaný byl ještě vězněm, poněvadž uvedení v omyl bylo dokonáno již v době, kdy mu bylo sděleno v trestnici, že se propouští z vazby. Soud nalézací sice k nařízení čís. 173/60 ř. zák. přihlížel, než, maje za to, že obžalovaný čin dokonal teprve, když se mu podařilo dostati se předčasně na svobodu, tedy kdy z trestnice již vyšel, shledal v činu přestupek podvodu před soud příslušející. Tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti. Podvod je spáchán, jakmile se pachateli podařilo lstivým předstíráním uvésti jiného v omyl, jímž někdo má na svých právech trpěti škodu, nebo jakmile se mu podařilo lstivým předstíráním uvésti jiného v omyl, jímž někdo má na svých právech trpěti škodu, nebo jakmile se mu podařilo v tomto úmyslu a způsobem právě dotčeným využiti omylu nebo nevědomosti jiného. V souzeném případě, v němž jde o druhý případ, využil stěžovatel omylu správy věznice tím a v tom okamžiku, kdy vzal rozhodnutí správy trestnice o svém propuštění z trestu bez námitek na vědomí. V tom okamžiku byl ještě a zůstal až do svého skutečného propuštění z trestnice jejím vězněm a spáchal tedy čin jako vězeň trestnice, poněvadž ono rozhodnutí spočívalo na nesprávném předpokladu, že obžalovaný si trest odpykal, bylo tudíž neplatné a proto jeho vyhlášení obžalovanému nemohlo míti účinek, že obžalovaný přestal býti vězněm trestnice, dokud z ní nebyl na svobodu skutečně propuštěn. Byl-li tedy obžalovaný v době, kdy souzený čin spáchal, vězněm trestnice, nepříslušela pravomoc trestní ohledně něho podle § 2 nařízení čís. 173/60 ř. zák. soudům a bylo již z toho důvodu vyhověti odůvodněné stížnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., aniž bylo třeba obírati se jejími vývody, provádějícími zmatek podle čís. 5 § 281 tr. ř. Na tom nemůže ničeho změniti ta okolnost, že obžalovaný nyní již vězněm trestnice není, neboť podle zákona založenou kvalifikaci činu jako kárného deliktu z toho důvodu na přestupek podle obecného zákona trestný přeměniti nelze. Bylo proto rozhodnuto, jak se stalo.

Citace:

č. 4649. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 152-153.