Čís. 1101.

Zpronevěry dopouští se i ten, kdo svěřenou věc třeba na krátký čas zastaví v úmyslu a odůvodněné naději, že ji včas vyplatí a oprávněnému vrátí. Úmyslu, věc trvale si přivlastniti a oprávněnému moc nad ní navždy odníti, k subjektivní skutkové podstatě se nevyhledává.
(Rozh. ze dne 1. února 1923, Kr I 1340/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 5. prosince 1922, pokud jím byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry dle §u 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zpronevěry dopouští se i ten, kdo svěřenou věc třeba na krátký čas zastaví v úmyslu a odůvodněné naději, že ji včas vyplatí a oprávněnému vrátí. Úmyslu, věc trvale si přivlastniti a oprávněnému moc nad ní navždy odníti, k subjektivní skutkové podstatě se nevyhledává. Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro zločin zpronevěry dle §u 183 tr. zák. s odůvodněním, že obžalovaný nejednal v úmyslu, by věc svěřenou trvale za sebou zadržel a si ji přivlastnil a tak ji navždy odňal disposici toho, kdo mu ji svěřil, prodav kožich třetí osobě s výhradou, že jej zase od ní zpět koupí, až sežene potřebné peníze; zpětná koupě a s ní také vrácení kožichu oprávněnému byly však zmařeny bez viny obžalovaného neochotou kupitele kožichu a jeho odjezdem z Prahy. Sprošťující rozsudek vychází z právně mylného výkladu zákona. Trestná činnost, zakládající zpronevěru dle §u 183 tr. zák., záleží v tom, že pachatel svěřenou věc si přivlastňuje, nebo ji zadržuje. Věc si přivlastňuje, kdo s ní bezprávně, zejména proti vůli oprávněného nakládá způsobem, toliko tomuto příslušejícím, na př. tím, že věc zcizí, jak se stalo v tomto případě; při tom jest úplně lhostejno, zda stalo se zcizení s výhradou zpáteční koupě či bez výhrady (nebo jak se vyjadřuje rozsudek »na trvalo« či »pouze na čas«); rozhodným jest, že pachatel nakládal svěřenou věcí bezprávně, způsobem, příslušejícím pouze oprávněnému vlastníku. Proto se dopouští zpronevěry i ten, kdo svěřenou věc třeba na krátký čas zastaví v úmyslu a odůvodněné naději, že ji včas vyplatí a oprávněnému vrátí, ježto takováto naděje nijak nevylučuje trestného úmyslu a trestná skutková podstata jest vyčerpána již jednáním přivlastňovacím. Poněvadž k objektivní skutkové podstatě §u 183 tr. zák. stačí jediná z obou shora zmíněných činností, netřeba se zabývati otázkou, naplnil-li obžalovaný svým jednáním také pojem zadržení, t. j. odepírá-li bezprávně vydání věci svěřené, přes to že mu nastala povinnost, ji vydati, chtěje tento bezprávný stav učinili trvalým. Po stránce subjektivní stačí ke skutkové podstatě §u 183 tr. zák. úmyslné, t. j. vědomé přivlastnění si nebo zadržení věci svěřené ve smyslu právě uvedeném. První soud vykládá nesprávně náležitosti subjektivní podstaty, požaduje-li k ní úmysl věc svěřenou trvale si přivlastniti a oprávněnému disposici nad věcí navždy odníti; toho zákon nežádá; stačí úplně, nakládá-li pachatel vědomě věcí svěřenou bezprávně, způsobem, příslušejícím pouze oprávněnému.

Citace:

č. 1101. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 84-85.