NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4110.

Státní zaměstnanci: * Úředník, který byl dán na dovolenou s čekatelným před 1. lednem 1923, nemá nároku na to, aby jeho čekatelné, vyměřené ve výši služného posléze braného (§ 74 odst. 1 služ. pragm.), bylo zvýšeno podle sazeb zák. č. 394/1922.
(Nález ze dne 14. listopadu 1924 č. 19618.)
Prejudikatura: Boh. 3678 adm.
Věc: Prokop Š. v Praze (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu financí (min. taj. Dr. Em. Hrbek) o služební požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl v roce 1922 dán na dovolenou s čekatelným, které mu podle § 74, odst. 1. služ. pragm. vyměřeno ve výši jeho posléze braného služného VIII. hodn. tř. 2. plat stupeň 6300 Kč ročně. Nař. rozhodnutím byl nárok jeho, aby toto čekatelné ve smyslu zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. bylo upraveno zvýšením o 75%, zamítnut. — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost staví se proti názoru žal. úřadu, že úředník na dovolené s čekatelným stojí na rozhraní mezi úředníky aktivními a pensionovanými, a snaží se dovoditi, že jest úředníka takového pokládati za úředníka ve službě aktivní, důsledkem čehož dlužno mu pak přiznati také nárok na zvýšení čekatelného podle zák. č. 394/1922.
Názor ten nelze uznati správným.
Institut dovolené s čekatelným zaveden byl služ. pragmatikou z 25. ledna 1914 ř. z. č. 15. na místo pensionování z moci úřední, podle dosavadního stavu i tu přípustného, pro ty případy, kdy odstranění úředníka z aktivní služby jeví se žádoucím nikoli pro jeho neschopnost ke konání služby, nýbrž z objektivních důvodů služebních. Upravujíc v oddílu IV., jednajícím o »Změnách služebního poměru a jeho zrušení«, služeb. poměr takového dovolence s čekatelným, služ. pragmatika zcela zřejmě navazuje na dosavadní právní stav a modifikuje jej jenom potud, že úředníku na dovolené s čekatelným poskytuje vůči úředníku pensionovanému jednotlivé určité výhody. Mimo tyto jednotlivé výhody nemá však takový úředník s úředníkem aktivním nic společného. Nebéře především služné, nýbrž čekatelné; jenom pro výši tohoto čekatelného je rozhodným obnos posléze braného služného, avšak i to jenom potud, pokud by výslužné, které by dovolenci patřilo v případě pensionování, nebylo vyšší (§ 74 1.). Odst. 4. § 74 stanoví, že mimo odchylná ustanovení obsažená v předchozích odstavcích sluší dovolence s čekatelným stavěti na roven úředníkům na dočasném odpočinku. Odstavec 3. § 74 mluví o »opětném nastoupení« služby, a užívá tedy téhož termínu, jakého používá § 77/3 o úřednících na dočasném odpočinku. § 153 služ. pragm. pod nadpisem »Zvláštní ustanovení pro úředníky na odpočinku« zahrnuje také úředníky na dovolené s čekatelným, v 1. odstavci v závorce výslovně uvedené, a z bodu 1. téhož paragrafu patrno, že poměr na dovolené klade se v stejné a v jedné řadě jako na poměr na odpočinku v protivu k poměru aktivnímu. A § 155, který zcela nepochybně vztahuje se také na úředníky na dovolené s čekatelným, mluví výslovně o »vystoupení z činné služby«.
Ze všech těchto ustanovení je patrno, že služ. pragmatika úředníky na dovolené s čekatelným za úředníky v aktivním služebním poměru nepovažuje. Klade je — třebas ještě nebyli na odpočinku — na roven úředníkům na odpočinku, a jediné dvě výjimky, které u srovnání s těmito pro ně stanoví, jsou 1. že béřou čekatelné, které vyměřuje se jim nikoli podle výslužného, na něž by měli normálně nárok, nýbrž plným obnosem posléze braného služného, leda že by ono výslužné bylo vyšší; 2. že doba ztrávená v poměru dovolené s čekatelným započítává se jim pro výměru výslužného (§ 74/1. 2.).
Z toho, že úředníka na dovolené s čekatelným nelze považovati za úředníka v poměru aktivním, plyne však také, že »služným, které posléze bral« v § 74/1 lze rozuměti toliko služné, které úředník onen posléze fakticky pobíral, — což ostatně zákon jasně vyslovuje, přiznávaje mu nárok toliko na obnos posléze pobíraného služného, tedy na peníz rovnající se číselně tomuto služnému — a nikoli služné později snad pro poslední jeho hodnostní třídu a stupeň platový normované. Neboť úprava služného nemůže se vztahovati na úředníky, kteří v době, kdy nabyla účinnosti, nebrali již služného, nýbrž čekatelné.
Zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. upravuje v § 1 toliko služné aktivních úředníků Dává tedy nárok na 75% zvýšení služného jenom těm úředníkům, kteří v době, kdy nabyl účinosti, ještě v činné službě byli. Poněvadž — jak dolíčeno — úředníky na dovolené s čekatelným nelze pokládati za úředníky aktivní, a st-l dne 1. ledna 1923, kdy zákon č. 394/1922 podle svého § 22 nabyl účinosti, byl již na dovolené s čekatelným a tedy nikoli ve službě aktivní, nepřísluší mu narok na úpravu čekatelného dle tohoto zákona.
Námitkou stížnosti, že při názoru žal. úřadu, dle něhož úředníci na dovolené s čekatelným jsou postaveni mezi úředníky aktivní a pensionované, oni úředníci nebyli by účastni ani úpravy platů aktivních úředníků, ani úpravy požitků pensistů, ss neshledal potřebu se zabývati; otázka, zda st-l byl účastným eventuelní úpravy požitků pensistů, není dnes předmětem sporu, a i kdyby otázka ta zodpověděna byla záporně, neplyne z toho v otázce dnes sporné nutně, že by musel st-l rovnán býti úředníkům aktivním, takže pro dnešní spor otázka ta nemá významu. Poukaz stížnosti na analogii úředníků mimo službu dle § 71 a násl. služ. pragm. není případný. Služ. pragmatika, resp. nyní § 20 ústavní listiny hledí na tyto úředníky jinak nežli na úředníky na dovolené s čekatelným; zachovává se jim nárok na stálé příjmy služební mimo přídavek místní nebo činovní, jakož i nárok na postup časový, a ani ve směru disc. neplatí pro ně — nehledě ovšem na předpisy o immunitě poslanecké — ustanovení odchylné od disc. předpisů platných pro úředníky aktivní. Vším tím zákon dává na jevo, že je považuje i na dále za úředníky v poměru aktivním, kteří jen přechodně z důvodů ústavních skutečného vykonávání služby jsou sproštěni. Jeví se proto stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 4110. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 780-782.