Camping a tramping a hledisko právní.

Josef Kubálek (Praha).
Pozn. red. Otiskujeme objektivní právní rozbor známého nařízení zemského úřadu, jež vyvolalo mnoho rozruchu. Rozbor tento stojí na téže linii, kterou sdílela i pražská redakční rada, že totiž k záslužnému cíli volen byl nevhodný a ne dobře uvážený prostředek. Že si tuto okolnost i postižený úřad sám uvědomuje, vysvítá ze zmírňovacího dodatku, o němž jsme četli 18. května. Prosíme každého, kdo by chtěl náš článek citovati, aby neopominul zdůrazniti naše zásadní stanovisko, že intenci zemského úřadu považujeme nade vší pochybnost za správnou a nutnou a že v zájmu věci vytýkáme pouze nesprávnou realisaci dobrého úmyslu. Činíme tak zejména proti té části tisku, která se snaží z věci politicky těžiti a ověnčuje trampské výstřelky gloriolou úřední persekuce.
—jkt—
Zemský úřad pražský vydal dne 9. dubna 1931 vyhlášku, »kterou se vyhlašují opatření proti campingu a trampingu«. 1 Touto vyhláškou 2 vykonal zemský úřad opravdu velmi záslužný čin a jeho zásluha bude ještě větší, podaří-li se zabrániti určitým výstřelkům v chování, jež jsou s to vážně ohroziti veřejnou mravnost. Rationem legis nutno tedy v každém případě prohlásiti za velmi dobrou a možno se postaviti do řad těch, kteří schvalují tento radikální krok pražského zemského úřadu. Naše poznámky k vyhlášce o campingu a trampingu nechtějí buditi dojmu opačného; týkají se pouze stránky právní a snaží se s tohoto hlediska ukázati (nechtíce při tom naprosto mluviti ve prospěch těch, proti nimž byla vyhláška vydána), že dobrého cíle mohlo býti dosaženo daleko lépe, kdyby při stylisaci vyhlášky bylo věnováno více pozornosti její právní stránce a to jak formální, tak i věcné.
Vyhláška o campingu a trampingu byla publikována v Zemském věstníku pod čís. 25. K tomu sluší připojiti některé poznámky: Zákon ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n., jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení, stanoví totiž v § 2, lit. d), že do Sbírky zákonů a nařízení se zařazují také nařízení zemských úřadů, »pokud obsahují obecně závazná pravidla právní nebo pokud takového jejich vyhlášení zákon nařizuje« (pod lit. c). Při tom § 2 in fine nevylučuje publikaci předpisu, vyhlášeného ve Sbírce, ještě v úředních listech nebo veřejnými vývěskami. K tomu se vztahuje § 101 zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. а n., o organisaci politické správy, 3 který v odst. 2. zavádí Zemské věstníky namísto dosavadních zemských zákoníků a župních úředních věstníků (listů). Podle toho by vyhláška o campingu a trampingu, obsahující obecně závazné pravidlo zemské věstníky na místo dosavadních zemských zákoníků a teprve vedle toho v zemském věstníku.
Takový postup jest jedině správný, neboť názor opačný, že publikace v zemském věstníku k platnosti naprosto postačuje, není oč opříti. Ustanovení § 2 lit. d) zák. č. 139/1919 jest příliš určité. Pojem »obecně závazného pravidla právního« není tu totiž míněn ve smyslu teritoriálním, ale jako protiklad k nařízením správním ve smyslu německé nauky. 4 Kdybychom se postavili na teritoriální pojetí pojmu »obecně závazného pravidla právního«, byla by § 2 lit. d) cit. zákona vůbec vzata půda, neboť se nařizovací moc politických úřadů vždycky vztahuje pouze na jejich úřední obvody. 5 — Je tedy jediné odůvodněné mínění, že tato vyhláška zemského úřadu nebyla ve smyslu zákona č. 139/1919 řádně vyhlášena a proto že je neplatná.
Ponechme však stranou otázku, je-li vyhláška tato platná nebo neplatná a přihlédněme k jejímu obsahu. Je základní myšlenkou policejní pravomoci politických úřadů, že mají právo vydávali na ochranu veřejného pořádku obecné nebo konkrétní normy, opatřené trestní sankcí (pokud tu není norem speciálních), avšak tato jejich pravomoc je omezena v několika směrech. Má býti pouze subsidiární, t. j. má sahati pouze potud, pokud není zvláštního orgánu, jenž by byl zákonem pověřen ochranou »veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti, veřejné mravnosti« (čl. 2. odst. 1.; omezení po stránce subjektivní neboli kompetenční), 6 nebo pokud nebyl v tom směru vydán speciální předpis právní (čl. 2. odst. 2.; omezení po stránce věcné). Policejní pravomoc politických úřadů nesmí také zasahovati ani do občanských práv, zaručených zákony ústavními nebo jednoduchými, není-li k tomu zákonem zmocněna, ani do soukromého života občanů, leč by se tento život rušivě dotýkal statků, k jichž ochraně směřuje myšlenka policie vůbec. Policie má v tom směru býti činna nejen preventivně (»bdíti nad veřejným — pořádkem, klidem, bezpečností a veřejnou mravností a odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství...«, čl. 2. odst. 1.), ale i represivně (»...i odstraňovati nastalé poruchy«. Tamtéž.)
Tím jest ovšem omezena také nařizovací pravomoc politických úřadů: důrazně jest upozorniti na veřejnost zájmů, v čemž jest již obsažen »zákaz zasahovati do sféry života soukromého, zejména rodinného, pokud ovšem účinky jeho nezasahují do veřejnosti«. 7 Dobře tuto zásadu policejního práva vyjadřuje § 26 č. 1. zákona na ochranu republiky č. 50/1923, slova: »že jsou viditelné z veřejného místa«. Při projednávání zákona se myslilo na památky a nápisy atd. i v soukromých bytech, jsou-li tyto věci viditelné z veřejného místa. Zákon č. 50/1923 má dobrý výpočet veřejných míst v § 26, č. 1. odst. 4.
Srovnáme-li vyhlášku o campingu a trampingu s doslovem zákona č. 125/1927, je patrno, že podle panujícího mínění je vyhláška na několika místech ve zřejmém rozporu nejenom se zákonem, ale i s úmyslem zákonodárcovým.
Ve smyslu čl. 2. odst. 1. cit. zákona se ve vyhlášce zakazuje »všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných« (odst. 2. vyhlášky; srv. čl. 3. odst. 2. cit. zák.). Za taková jednání nebo chování, kterými se »ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení« (tamtéž), pokládá se tu celá řada činností, které se v odst. 3. a 4. vypočítávají.
Zakazuje se tu nejprve »společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech, — vyjímaje táboření rodinné —«. Předpis tento je v rozporu předně s odst. 2. samotné vyhlášky, kde se mluví ve smyslu čl. 2. odst. 1. cit. zákona o »místech veřejných nebo veřejně přístupných«: nelze totiž tvrditi, že »chaty a sruby« (míněny tu jsou patrně week-endové domky) jsou místy veřejně přístupnými. Naopak se na ně vztahuje ochrana § 112 ústavní listiny a § 6 sl. ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 295 Sb. z. a n., jež zaručují svobodu domovní. 8 Zákaz společného táboření osob různého pohlaví, tak jak je ve vyhlášce formulován, omezuje značně osobní svobodu. Zapovídá totiž každé táboření společné, tedy instituci, proti níž všeobecně nelze míti námitek se stanoviska veřejného zájmu a jež mu naopak slouží. Jdeť tu ve velké většině o tábory spolků nebo o takové tábory soukromé, jež umožňují hlavně nemajetným pobyt v přírodě, jejž by si jinak těžko opatřovali.
Kdyby bylo nařízení zemského úřadu na tomto místě formulováno aspoň tak, jako v zákazech ostatních (nošení nedostatečného úboru, zpívání nemravných popěvků), bylo by mohlo ještě ostřeji svou zápověď formulovati a bylo by ještě dokonaleji dosáhlo svého účelu, o němž nikdo jistě nepochybuje, že je dobrý. Mohlo aspoň počítati s abstraktním nebezpečím a formulovati svůj zákaz společného táboření (v přírodě i ve stanech; nikoliv také v chatách a srubech z důvodů, jež jsme výše uvedli) s tímto omezením: »pokud ohrožuje nebo je s to ohroziti veřejný pořádek a veřejnou mravnost«. Bylo by potom věci volného posouzení politických úřadů a četnictva, aby zjišťovali takové konkrétní nebo abstraktní nebezpečí.
Vyhláška zemského úřadu v důsledku takovéto formulace zasáhla podstatně do soukromé sféry občanovy a tím také alterovala účel, jehož chtěla dosíci. Názorným příkladem neopatrné formulace je passus o zapovědi »pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť« jako by byl připouštěn výklad, že na vykázaných koupalištích je přípustné pobíhání v nedostatečném koupacím úboru. Je přece v zájmu veřejné mravnosti, aby i na vykázaných koupalištích se lidé pohybovali v bezvadném koupacím úboru a v dostatečném úboru vůbec.
Také odst. 4. vyhlášky nelze pominouti bez poznámky. Čl. 2. odst. 2. zákona č. 125/27 stanovil, že »zvláštní předpisy vydané k ochraně veřejných zájmů označených v odstavci 1. zůstávají nedotčeny«. 9 Z tohoto hlediska jeví se zbytečným zákaz »nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných, bez platného zbrojního pasu«, neboť zmíněný odst. 4. se opírá pouze o zákon č. 125/1927, zatím co § 36 zbrojního patentu (č. 223/1852) zakazuje v podstatě totéž. Nehledě k této okolnosti, jíž se nařizovací moc zemského úřadu ocitla za hranicemi, které jí vyměřil zákon a vůle zákonodárcova, 10 je povážlivé, že trestní sankce vyhlášky a § 36 zbrojního patentu jsou podstatně rozdílné. Vyhláška trestá přestupky svých zákazů tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů, kdežto § 36 zbrojního patentu trestá nedovolené nošení zbraně vedle zabavení zbraně, kterou pachatel nosil bez dovolení, pokutou od 50 Kč až do 150 Kč (§ 5, čl. 1. novely č. 31/1929) nebo vězením od jednoho až do tří dnů. — Vyhláška zemského úřadu o campingu a trampingu má tedy trestní sankci daleko přísnější než speciální předpis zbrojního patentu; nicméně podle čl. 2. odst. 2. zůstávají nedotčeny předpisy zbrojního patentu a odstavec 4. vyhlášky, pokud se týká zákazu nošení zbraní, se jeví jako superfluum.
Trestní sankce, již jsme v jiné souvislosti výše uvedli, je zcela ve smyslu čl. 3. odst. 1. a 2. zákona č. 125/1927. Při tom však, dovolávajíc se ve svém odstavci 1. citovaného zákona, vůbec se nedovolává vedle odst. 1. také odst. 2. tohoto zákona; jde tu jistě pouze o nedopatření, jelikož vyhláška sama tento 2. odstavec čl. 3. ve svém odst. 2. a 5. parafrasuje. 11 Právě tak jako čl. 3. odst. 2. obsahuje vyhláška v odst. 5. klausuli, umožňující kumulaci trestu policejního a soudního (viz pozn. 12.), v tomto případě tedy trestu policejního podle vyhlášky a trestu dle § 516 tr. z. (hrubá a veřejná pohoršení působící urážku mravopočestnosti nebo stydlivosti) a dle § 36 zbrojního patentu.
Určitá část tisku, která polemisovala s vyhláškou zemského úřadu, hledala příčinu, která umožnila vydání tohoto nařízení, v zákoně č. 125/1927. Možno však míti za to, že nebylo vůbec důvodu k polemice а k útokům na zemský úřad, který jistě měl jenom veřejný zájem na mysli, když vyhlášku vydával, kdyby se byl více držel v mezích, daných příslušnými zákonnými předpisy, a věnoval více pozornosti stylisaci takového choulostivého aktu. Bylo by se tím prospělo zejména věci samé, jelikož zemský úřad mohl svoje zákazy vzhledem k legitimaci, kterou mu k tomu dává zákon, formulovati ještě přísněji než učinil, a účelu, jejž svou vyhláškou sleduje, dosíci lépe a bezpečněji. A tento účel byl toho hoden, jelikož není sporu o tom, že je opravdu dobrý. Jsou v tom jistě zajedno všichni lidé dobré vůle.

1) Čís. 180236 ai 1931, 16—7500/16 ai 1930. Vešla v platnost dnem publikace částky 6. Zemského věstníku pro Čechy, t. j. 20. dubna 1931.
2) Název »vyhláška« není právě přesný vzhledem k ustanovením čl. 2. a 3. zák. č. 125/1927, na nějž se vyhláška ve svém odst. 1. odvolává. Spíše bylo by voliti termín »nařízení«. Je však zcela pochopitelno, proč byl zvolen termín »vyhláška«: termín »nařízení« se vyhrazuje pro nařízení vládní nebo ministerská.
3) Srv. k tomu Hoetzel, Nová organisace politické správy ve Sborníku věd právních a státních 27., čís. 4. Joachim—Holl— Jabůrek, Zákon o organisaci politické správy, Praha 1928.
4) Srv. Hoetzel, heslo »nařízení« ve Slovníku čsl. veřejného práva, sv. II., str. 794.
5) Čl. 3. odst. 1.: »Za účely uvedenými v článku 2. mohou politické úřady ve svých úředních obvodech vydávati... příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné...«
6) Joachim, Všeobecná policejní pravomoc politických a státních policejních úřadů. Studie ke článkům 2. a 3. zákona o organisaci politické správy. Věstník ministerstva vnitra, roč. 10., str. 91.
7) Podle zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny cit. v díle Joachim—Holl—Jabůrek, l. c. str. 50.
8) Na prohledání jich se vztahují §§ 139, 140, 141, 142 tr. ř. — Velmi četné z těchto week-endových chat a srubů mají dokonce popisné číslo a stavební konsens.
9) V originále nepřeloženo.
10) »Kdekoliv tedy běží o právní poměr, který je upraven zvláštním zákonem, dlužno v prvé řadě vždy pečlivě zkoumati — a taková jest také praxe jak bývalého rakouského správního soudu, tak našeho nejvyššího správního soudu —, zdali otázka není řešena již tímto zvláštním předpisem, a teprve když a pokud odpověď bude negativní, možno sáhnouti ke všeobecné pravomoci politických úřadů podle odst. 1.... Této všeobecné kompetence možno tedy použíti pouze podpůrně, pokud zde není zvláštních předpisů, a každým novým zákonem, kterým se určitá otázka z oboru působnosti politických úřadů upravuje, se okruh této všeobecné pravomoci zúžuje«. (Zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny. Citováno podle Joachim—Holl—Jabůrek, l. c., str. 48.
11) Odst. 2. vyhlášky: »Všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterými se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost, nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení...«. — Odst. 5. vyhlášky: »Přestupky této vyhlášky... trestati budou — bez újmy soudního stihání — politické úřady 1. stolice...«.

Citace:

č. 774. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 682-683.