Č. 8225.

Vojenské věci: Má vojín vůči vojenské správě nárok na náhradu útrat vzniklých jemu soukromým léčením?
(Nález ze dne 8. listopadu 1929 č. 16 515.)
Věc: Alfons P. v P. (adv. Dr. B,. Mautner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany v Praze stran náhrady léčebných výloh.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na 4nedělním cvičení, které konal jako vojín v záloze od 5. června 1925 u pěšího pluku č. 28, onemocněl st-l zánětem pohrudnice a byl 23. června odevzdán do ošetřování veř. všeob. nemocnice v T. St-lovu žádost o náhradu výloh dalšího léčení soukromého, kterému se st-l o své újmě podrobil po svém propuštění z této nemocnice, zamítla intendance zem. voj. velitelství v Praze výměrem z 23. září 1926, poněvadž podle zprávy veř. nemocnice v T. byl stěžovatel dne 6. července 1925 propuštěn zdráv a poněvadž bylo jeho povinností přihlásiti se u svého příslušného tělesa, aby mu mohla býti vydána vojenská knížka a aby mohl býti po předepsané lékařské prohlídce propuštěn z činné služby, a konečně proto, že účty st-lem předložené znějí od 4. září 1925, tedy více než 2 měsíce po jeho propuštění z nemocnice.
Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto st-lovo odvolání z důvodu, že st-l byl povinnen po propuštění z civ. nemocnice hlásiti se u své roty nebo u nejbližšího voj. velitelství (jímž bylo v tomto případě velitelství voj. lázeňského léčebného ústavu v T.), které by byly zařídily, čeho bylo by třeba, že této povinnosti mohl vyhověti také jako rekonvalescent a poněvadž tak neučinil a dal se pak léčiti soukromě, že musí ode dne, kterého byl propuštěn ze všeob. veř. nemocnice v T., hraditi sám výdaje vzniklé jeho léčbou.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
St-l vytýká jako vadu řízení, že úřad neuvádí předpisu, dle něhož byl st-l povinen se hlásiti, dovozuje z bodu 4 voj. knížky a § 132 bran. předpisů, že této povinnosti neměl, a namítá, že vzhledem k své chorobě nebyl ani fysicky schopen se hlásiti. — Námitky ty nejsou důvodny.
Povinnost voj. správy, hraditi příslušníkům voj. mužstva výlohy soukr. léčení, nerozumí se zajisté sama sebou, nýbrž musela by voj. správě positivním předpisem právním býti uložena. St-l ani v adm. řízení ani ve stížnosti na nss žádného takového předpisu k odůvodnění svého nároku neuvádí. Předpisy upravující právní poměry voj. mužstva neobsahují ostatně nikde ustanovení, že příslušník mužstva, onemocní-li, má proti voj. správě nárok na náhradu výloh způsobených mu soukromým léčením. Čsl. požitkový předpis § 24 dává voj. osobám, konajícím činnou službu, při onemocnění jen nárok, aby byly zdarma, resp. na útraty voj. správy ošetřeny voj. lékařem, podle potřeby též ve voj. nemocnicích a jen v nejnutnějších případech v nemocnicích civilních. Podobně výnos mno Věc. Věstník 1923 část. 48 č. 444. Mohl tedy st-l jenom v této formě dosáhnouti ošetření na útraty voj. správy. Jestliže — byv propuštěn z civ. nemocnice — o další léčení v této formě se u příslušného voj. místa nehlásil, nýbrž dal se o své újmě léčiti soukromě, není žádného právního podkladu proto, aby útraty tohoto dalšího léčení nesla voj. správa.
Z ustanovení § 132 bran. předpisů, která upravují hlášení mužstva u obecního úřadu za účelem evidence, nelze a contrario vyvozovati, že příslušník mužstva nemusí se hlásiti u voj. tělesa, chce-li dosáhnouti lékařského ošetření na účet voj. správy. Údaje uvedené ve voj. knížce nemají pak vůbec významu.
Nelze shledati však důvodnou ani námitku, že žal. úřad neprávem vzal za prokázáno, že st-l přihlásiti se mohl. Neboť jestliže st-l, byv propuštěn z všeob. veř. nemocnice v T., odebral se odtud do L., mohl žal. úřad právem vzíti za prokázáno, že byl také schopen přihlásiti se u své roty nebo u nejbližšího voj. velitelství, t. j. u velitelství voj. lázeňského léčebného ústavu v T.

Citace:

č. 8225. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 374-375.