JUDr. Alex. Pěnička: Krise samosprávy a sanace financí obecních, okresních i zemských. K nové konstrukci samosprávných financí. Nákladem Vydavatelství Samosprávný Sborník ve Slezské Ostravě ve sbírce Samosprávný Sborník. 1930. 8°. Stran 192. Cena 40 Kč. — Jest velkou nehodou pro každého autora, opírá-li se ve své knize o teorie, kterým nerozumí. Připojí-li k takto nešťastně fundovaným rozsáhlým teoretickým úvahám celkem bezvýznamné, rozředěné úvahy praktické, ztratí jeho kniha veškerý literární význam a stane se zbytečnou. Otázka krise samosprávných financí jest jedna z nejnaléhavějších v naší finanční politice a nebyla ještě zdaleka v naší literatuře dostatečně probrána; její prostudování skýtá tudíž ještě rozsáhlý možnosti k získání cenných poznatků a dále k záslužnému ujasňování. Tím hůře, přistupuje-li někdo k jejímu výkladu a řešení tak špatně vyzbrojen.
Jest jistě záslužné, přijímá-li mladý právnický autor nauky moderní školy normativní nebo teleologické. Ale jest rozumnější držeti se starých, nevyznáme-li se v nových. V tom ohledu se dopustil autor knihy až příliš mnoho chyb. Tak hned na str. 12 vykládá o »noeticko-právním rozdílu mezi státem a samosprávou«. Spočívá dle něho v tom že stát jest útvarem celkovým, samospráva územní útvarem dílčím! Poučky o kompetenční kompetenci a hierarchii norem ho svádějí k tvrzení, že státu jako činiteli mocenskému přísluší neomezená moc pro jednostranné úpravy poměrů vnitrostátních, »územní samospráva« odvozuje právo na svou existenci od státu«. Ale nejen normativita, nýbrž i teleologie se stala autoru osudnou. Neboť hned na následující straně pokračuje při výkladu o právu na samostatnost u samosprávy: »Odůvodnění teleologické dlužno hledati právě v té okolnosti, že veřejné svazky jsou živoucími organismy... Vedle toho způsobuje kompetenční změny i změna názorů na veřejný zájem a pokrok v badání vědeckém, technickém a pod.«. A dochází pak k velkému objevu: »Samospráva má úkol obstarávati ony záležitosti, které v rámci zákonů spadají do její působnosti, pokud nebyly jí opět stejným způsobem odňaty. Stát sám pak má obstarávati ostatní veřejné záležitosti, pokud je nepřikázal samosprávným útvarům jiným.« Na takové objevy pak kniha není nikterak chudá. Tak praví (na str. 100) v kapitole o jednotné konstrukci úhrad samosprávných vůbec: »Jednotným hlediskem celé konstrukce jest totiž zásada, že úhrada financí samosprávných se může díti jedině tak, že potřeby mají se ukojovati v pořadí jejich důležitosti vzhledem k tomu kterému individuelnímu ideálu toho kterého samosprávného svazku a který objektivně dá se vyjádřiti požadavkem zdravého, kulturního, morálního a blahobytného lidstva«. Ač tato kapitola jest velmi rozsáhlá, přece autor nebyl dostatečně důkladný, a zapomněl uvésti, že Engliš toto již tvrdí dávno před tím, naposledy ve své Finanční vědě. Rozsah referátu nedovoluje uvésti ostatní obsahové nedostatky. Ani se slohem a terminologií neměl autor štěstí. Vše jest rozvláčně pověděno, mluví o důležitosti »celookresní« (str. 24), o osobách »finančně mohoucích« (str. 103), s oblibou užívá termín »samospráva altrusticko-mutualistická« a dále »horizontální« a »vertikální«. Tato jest samospráva státu, vykonaná prostředně úředníky, ona nižších samosprávných svazků, kde prý občané vládnou přímo — jako by země, okresy atd. neměly svoje úředníky. Z toho ostatně nesprávně vyvozuje autor dále dedukcí rozlišnost hierarchie státu a samosprávy, a zkoumá poměr na př. mezi zemí a obcemi a mezi soudy nižší a vyšší stolice (na str. 11). Vůbec si neuvědomuje, že srovnává na jedné straně úřady a na druhé zákonodárné sbory. Autor praví v posledním odstavci úvodu: »Budu šťasten, jestliže tento příspěvek přes své nedostatky, spěchem a nemožností propracování důkladnějšího způsobené, přispěje v některém směru k novému a lepšímu řešení otázky samosprávných financí.« — Obáváme se, že mu toto štěstí bude odepřeno; jeho spěch při získávání základních teoretických znalostí byl přílišný a jejich způsob propracování opravdu nemožně málo důkladný.
—Kč—