NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Pojem státního území v moderní literatuře francouzského práva veřejného.

Čís. 78.

Poměr mezi podílnictvím na krádeži utajováním věci kradené a nadržováním pachateli.
(Rozh. ze dne 20. září 1919, Kr I 174/19.)
Nejvyšší soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční štížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu, pokud jím obžalovaná Kateřina R. sproštěna byla dle § 259, č. 3 tr. ř. obžaloby pro zločin podílnictví na krádeži ve smyslu §§ 185, 186 a), b) tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnosti dlužno ovšem přisvědčiti v tom, že by právní názor, dle něhož zapírání kradené věci vůči pátrající vrchnosti tvořiti může pouze skutkovou povahu nadržování zločinci dle § 214 tr. z., nebyl v této všeobecnosti s to, by obstál před zákonem. Nadržování zločinci dle § 214 tr. z. děje se k vůli osobě pachatelově, utajování kradené věci dle § 185 tr. z. děje se k vůli věci samé. Nadržováním vztahuje se do trestní moci státu, do jeho práva, pachatele trestného činu zjistiti а k zákonnému potrestání přivésti, utajováním kradené věci dle § 185 tr. z. napomáhá se tomu, by uchován a zabezpečen byl bezprávný stav, záležející v tom, že kradená věc zůstává i nadále mimo dosah osoby, z jejíhož držení a bez jejíhož přivolení byla pachatelem pro jeho užitek odňata. Jest na první pohled patrno, že zatajováním kradené věci vůči pátrající vrchnosti může býti i výkon trestního práva státu stěžován i udržován a upevňován protiprávní stav, kradené věci se týkající, jinými slovy, že objektivně může tím býti spácháno jak nadržování zločinci dle § 214 tr. z., tak i podílnictví na krádeže utajováním věci kradené. Rozrůzňující znak pro konkrétní případ dlužno tudiž hledati jinde, totiž v subjektivní stránce činu. Bude záležeti na tom, oč se tomu, kdo věc kradenou vůči pátrající vrchnosti zapíral, v pravdě jednalo, zda zamýšlel v pravdě po výtce krýti a chrániti pachatele před trestající spravedlností, či zda v pravdě po výtce šlo mu o věc kradenou. V onom případě vyhraní se zapírání úmyslem je provázejícím v nadržování pachateli, v tomto případě v podílnictví na krádeži zatajováním věci kradené. Toto stanovisko zaujal však, třebaže nedal mu přiléhající roucho slovesné, i soud nalézací. Dle důvodů rozsudku není vyvrácena obhajoba obžalované Kateřiny R., že ohledně věci, o které se jedná, nepředsevzala nižádného úkonu přivlastňovacího, aniž je ukrývala nebo dále zadala. Tímto skutkovým zjištěním dal nalézací soud výraz svému přesvědčení, že obžalované na věcech nezáleželo, že jejich osud byl jí lhostejným. Pokračuje pak ve svých úvahách dodává rozsudek hned v zápětí toto: »Skutečnost však, že obžalovaná vůči pátrajícímu četníku zapřela okolnost, že věci jsou v domě a od koho pocházejí, nemohla by rovněž řečený zločin opodstatniti. V tom bylo by lze spatřovati pouze skutkovou podstatu § 214 tr. z., jež byla by u obžalované dle § 218 tr. z. beztrestnou.« Porovná-li se obojí tato zjištění, je nepochybilo, že nalézací soud rozhodl se pro skutkovou podstatu § 214 tr. z., jsa o tom přesvědčen, že obžalovaná, zapírajíc věci, nečinila tak k vůli věcem, nýbrž zamýšlela pouze a jedině krýti pachatele, její blízké příslušníky. O tento smysl rozsudku tříští se všechny ostatní vývody zmateční stížnosti. I byla zavržena.

Citace:

Čís. 78. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 122-123.