NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9039.

Pracovní právo. — Řízení před nss - em: * Žádá-li zaměstnavatel o povolení podle § 3 zák. č. 39/28 k zaměstnávání osoby, o níž tvrdí, že u ní jsou splněny náležitosti § 2 téhož zákona, a žádost svou označí jen jako eventuelní pro ten případ, uzná-li úřad, že u osoby té náležitosti cit. § 2 splněny nejsou, je legitimován stěžovati si do rozhodnutí, jímž mu úřad povolení podle § 3 cit. zákona udělil, a namítati, že úřad nevyřešil si dříve otázku splnění náležitostí § 2 cit. zák., případně že otázku tu nerozhodl správně.
(Nález ze dne 4. února 1931 č. 1730.)
Věc: Dr. Erich H., advokát v A., a Erna G., advokátní úřednice v A., proti ministerstvu sociální péče o zaměstnání cizinky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Advokát Dr. Erich H. v A. a u něho zaměstnaná advokátní úřednice Erna G. podali zsp-é v Praze žádost, aby pro posléz jmenovanou vydáno byla osvědčení dle § 2 zák. č. 39/28 o tom, že ustanovení zákona o ochraně domácího trhu jí se netýkají, poněvadž přišla na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržuje se zde od té doby nepřetržitě. V případě však, že by úřad uznal, že nejsou dány předpoklady pro vydání tohoto osvědčení, žádali, aby pro jmenovanou uděléno bylo povolení dle § 3 cit. zák., aby, jsouc cizinkou, směla vzhledem k poměrům rodinným zaměstnána býti v tuzemsku.
Zsp v Praze výměrem z 2. listopadu 1928 nevyhověla žádosti za povolení dle § 3 cit. zák., poněvadž není pro ně důvodů uvedených v § 8 sub a), b) a c) cit. zák. V odvolání z tohoto výměru podaném vytýkali žadatelé mimo jiné, že za povolení dle § 3 bylo žádáno jen z opatrnosti teprve v druhé řadě, a že v prvé řadě žádáno bylo za osvědčení dle § 2, o kterémžto hlavním petitu prvá stolice vůbec se nevyslovila. Min. soc. péče nař. výnosem prohlásilo, že stížnosti vyhovuje, povolujíc, aby Dr. Erich H. zaměstnával Ernu G. do 31. prosince 1929.
O stížnosti jmenovaných do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
První stolice odepřela uděliti žadatelům povolení podle § 3 cit. zák., naproti tomu stolice druhá žadatelům v tomto směru vyhověla a povolení udělila. O vyřízení žádosti za osvědčení podle § 2 cit. zák. není ani v rozhodnutí prvé stolice ani v rozhodnutí stolice druhé zmínky. Stížnost vytýká to jako vadu řízení a namítá, že i kdyby v odpor vzaté rozhodnutí znamenalo zamítnutí petitu na prvém místě uvedeného, bylo by rozhodnutí ono opět vadné, poněvadž by z něho nebylo patrno, z jakých důvodů odepřel úřad vydati osvědčení podle § 2 cit. zák. Naproti tomu odvodní spis žal. úřadu tvrdí, že stížnost je nepřípustná, poněvadž žádosti za povolení podle § 3 cit. zák. bylo vyhověno, a není tedy podnětu ke stížnosti, žádost pak za osvědčení podle § 2 nař. rozhodnutím ještě vyřízena nebyla, takže stížnost v tom směru jest předčasná. Dále popírá odvodní spis, že by st-1 Dr. H. jako budoucí zaměstnavatel byl legitimován vytýkati nedostatek rozhodnutí podle § 2 cit. zák.
Nss nemohl souhlasiti s těmito vývody žal. úřadu. St-1 Dr. H. žádal za povolení podle § 3 cit. zákona jen pro ten případ, že z důvodů zákonných nebude lze vydati osvědčení podle § 2 cit. zák. Takto formulovanou žádostí byl úřad vázán, a nemohl proto uděliti žadateli Dru H. povolení podle § 3, aniž by dříve zaujal stanovisko k petitu uvedenému na prvém místě, totiž k žádosti za osvědčení podle § 2, neboť povolení k zaměstnání podle § 3 předpokládá, že jde o cizince, který podléhá ustanovením zákona o ochraně domácího trhu práce a jemuž nelze vydati osvědčení podle § 2 cit. zák. Proto vyřídil-li úřad kladně žádost za povolení podle § 3, aniž se dříve zabýval otázkou, vztahují-li se na st-lku ustanovení cit. zákona, je rozhodnutí jeho vadným a vadu tu mohou právem strany vytýkati.
Kdyby však mohlo nař. rozhodnutí býti vykládáno tak, že úřad, uděliv povolení podle § 3 implicite zamítl tím žádost za osvědčení podle § 2, nebylo by ani pak rozhodnutí jeho bez vady, neboť scházelo by jakékoliv odůvodnění pro závěr úřadu, že st-lka Erna G. podléhá ustanovením cit. zák.
V každém případě bylo povinnosti úřadu, aby vyřízení rekursu st-lů dal takový obsah, aby z něho bylo patrno, zda vůbec, případně jak se jím vyřizuje petit na prvém místě vznesený, aby strany proti vyřízení mohly se brániti, a to tím spíše, když st-lé tento nedostatek vytýkali již rozhodnutí prvé stolice a ve svém rekursu namítali, že úřad přešel mlčením jejich žádost za osvědčení podle § 2.

Citace:

č. 9039. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 354-356.