NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 5242.

Horní právo. — Vodní právo: I. * Zájem majitele studně na nerušeném přítoku spodních vod studni jeho napájejících nemůže podle horního zákona býti vydatně ji chráněn než právo k vodám povrchovým (§ 105 hor. zák.). — II. O úřední kompetenci při rozhodování o zabezpečení studny a jejích přítokových vod proti účinkům dolování.
(Nález ze dne 23. prosince 1925 č. 1354).
Věc: Jan K. v L. proti báňskému hejtmanství v Praze o ochranná opatření při dolování.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: O žádosti st-lově, aby nařízena byla báňskopolicejní opatření na ochranu studny při jeho usedlosti v L. proti účinkům dolování, prováděného v blízkosti obce jednak Falknovskou uhelnou akciovou společností v Praze, jednak Uhelnými závody »Britania«, společností s r. o. v K., zavedl revírní úřad v Karlových Varech šetření, během něhož na základě opětovného místního ohledání, předložených spisů a dobrozdání slyšených znalců z oboru geologie, hydrologie, hornictví a zdravotnictví konstatováno v podstatě toto:
St-l jest vlastníkem usedlosti čp. ... s rozsáhlými pozemky a větším počtem dobytka, má při této usedlosti studnu 6,85 m hlubokou, v níž stojí voda na 2,73 m vysoko ode dna; stav vody dosud účinky dolování dotčen nebyl; jakost vody co do chemického složení jest závadná, t. j. nehodí se k pití, přes to však z nedostatku jiné pitné vody v obci se jí ode dávna k pití užívá bez jakýchkoli škodlivých následků; k potřebám užitkovým se úplně hodí. Dostatečné zásobení této studny vodou jest pro obyvatele usedlosti existenční otázkou. Zdravotně závadná jakost vody nedá se odstraniti. Studna tato jest napájena jednak přítokem srážkových vod, hromadících se blízko pod povrchem, jednak přítokem spodních pramenů, pronikajících sem četnými rozsedlinami v horninách hlouběji položených. V sousedství je ještě několik jiných studní, ty však při suchém počasí vysychají, kdežto studna st-lova skýtá i v době největšího sucha postačitelné množství vody. Prameniště spodních vod, jež přicházejí pro studnu st-lovu v úvahu, rozkládá se v široké oblasti kolem obce L., hlavně ve svazích táhnoucích se k severu, a měl-li býti zajištěn neztenčený přítok vody do st-lovy studny, bylo by třeba v celé této oblasti (znalci přesně na mapě nakreslené) zakázati jakýkoli porub. Tím bylo by znemožněno vyrubati asi 14 milionů m3 uhlí. Obě společnosti chystají se právě do této oblasti rozšířiti svoje doly. Ke smírnému odklizení tohoto sporu nedošlo, zejména st-lem nepřijala společnostmi vyslovená ochota zříditi již nyní vodovod, jímž by obci bylo přivedeno dostatečné množství bezvadné pitné vody, vezme-li st-l žádost svoji zpět a vzdají-li se jak obec tak i všichni majitelé usedlostí všelikých nároků proti oběma společnostem na náhradu škody za staženou vodu z jejich studní. Proti tomuto projektu namítal st-l zejména, že nelze o něm jednati, kdyžtě obec se řízení nezúčastnila, a že jím není zaručeno trvalé zásobování vodou, protože voda má býti přiváděna z dolů Vilém, takže, jakmile práce dolovací na tomto dolu budou ukončeny, skončí se i možnost vodu odtud čerpati.
Řízení ukončeno výměrem revírního báňského úřadu ze 6. března 1925 tohoto znění: 1. Návrh žadatele na ustanovení ochranných opatření pro studnu při usedlosti čp. ... v L. proti účinkům dolování se zamítá. 2. Obě zúčastněné společnosti jsou na základě svých prohlášení povinny opatřiti obci L., k níž patří i usedlost č. ..., nezávadnou vodu pitnou a užitkovou v dostatečném množství. V důvodech výměru toho poukázáno nejprve na výsledky šetření, načež k vlastnímu odůvodnění dodáno: Ježto studna žadatelova dosud provozem hor ohrožena nebyla, což st-l během jednání sám přiznal, a poněvadž nároku na předepsání ochranného pásma z veřejných zájmů ve smyslu § 18 hor. zák. není, naproti tomu však obě v úvahu přicházející společnosti prohlásily ochotu, že na společné útraty zřídí vodovod pro obec L. a celou obec budou zásobovati dostatečným množstvím nezávadné vody pitné i užitkové, musila býti podaná žádost zamítnuta.
Z výměru toho odvolaly se obě strany. Během odvolacího řízení učiněny opětné pokusy o smírné vyřízení záležitosti, leč marně. Na konec pozval báňský revírní úřad na den 11. dubna 1924 všechny interesenty, zejména též obec, i všechny majitele usedlostí k jednání o zřízení vodovodu pro obec. St-l, ač pozván, k jednání tomu se nedostavil. Při jednání tom uzavřena dohoda, jíž zavázaly se obě společnosti zříditi a udržovati vlastním nákladem vodovod, čerpající vodu z dolu »Vilém« v K., náležejícího společnosti »Britania« a přivádějící bezvadnou pitnou vodu v přesně určeném minimálním množství do obce L., naproti čemuž obec i majitelé usedlostí zřekli se všelikých nároků proti oběma společnostem z titulu stažení vody ze svých studní dolováním. Pro st-le vyhrazena možnost k dohodě té přistoupiti, a platnost dohody té vázána na podmínku, že žádost st-lova bude pravoplatně eventuelně i nss-em zamítnuta.
Na to vydalo báňské hejtmanství nař. rozhodnutí tohoto znění:
Ustanovení enunciátu nálezu první stolice se pozměňuje a obdrží následující znění: Žádost podatele, aby pro studni u jeho usedlosti předepsána byla ochranná opatření v dolování, se zamítá v předpokladu, že oba výše jmenované báňské podniky ve smyslu ochoty během jednání častěji projevené zaopatří společným nákladem obydlí st-lovo trvale a včasně dostatečným množstvím hygienicky bezvadné pitné i užitkové vody. Báňský úřad vyhrazuje si v dohodě s politickým úřadem případně další zakročení k ochraně předmětné studny, kdyby řečené předpoklady nebyly splněny. Případné spory o provedení zamýšleného zásobování vodou buďtež vyřízeny u vodního úřadu nebo cestou právní. Výrok ten odůvodněn takto: U doplnění odůvodnění nálezu I. stolice a za současného vyřízení uplatňovaných rekursních důvodů se podotýká toto: Jest nepopiratelnou skutečností, že užitečná ložiska minerálů nacházejí se na území Čsl. republiky v omezeném množství a dojíti musí časem k jich vyčerpání. Všeobecné blaho toho tudíž vyžaduje, aby uvarováno se bylo všeho, co by bylo schopno pokud možno nejdokonalejší vydobytí těchto ložisk omeziti nebo zmařiti. Na této úvaze spočívají četná ustanovení hor. zák. (zvláště pak §§ 170 lit. b), 174, 176, 178— 184, 243, 244 atd.), která majitele hor zavazují, aby doly udržoval ve stálém chodu a to tak, aby ložisko bylo co nejplněji vydobyto. V uvážení národohospodářského významu, který hornictví přísluší, bylo přiznáno podnikateli hornictví podle § 98 a násl. ob. hor. zák. též právo vyvlastňovací, aby dolování mohlo býti na jistých místech vůbec umožněno. Z těchto úvah jsou báňské úřady při vykonávání služby dozorčí na základě jim v tomto směru udělených instrukcí a ve smyslu ustanovení § 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z. povinny přihlížeti k přesnému dodržování výše zmíněných ustanovení horního zákona a k národohospodářské podpoře hornictví. V právě projednávané záležitosti bylo na základě výsledku zevrubně konaných šetření zjištěno, že, přiblíží-li se dolování ještě více k hospodářství č. ... v L., je zajištění neporušené existence studny možno jen tehdy, bude-li rubání v území značného plošného rozsahu zcela zakázáno, co by však mělo v zápětí ztrátu uhelného tělesa nejméně 14 milionů krychlových metrů, jež by odňaty byly všeobecnému upotřebení ke škodě národního hospodářství. Dále bylo vyšetřeno, že voda z řečené studny je takových chemických vlastností, že se k pití téměř vůbec nehodí, dále pak že zlepšení jakosti studniční vody nelze vzhledem k nepříznivým místním poměrům docíliti. Je na bíledni, že nemůže vyhovovati smyslu a duchu, jakož i zásadám shora zmíněných ustanovení ob. zák. hor., vydati zákaz rubáni v rozsáhlém území spojený s citelnou ztrátou národního jmění pouze za tím účelem, aby zůstala zachována studna s méněcennou vodou, jejíž kvalita není schopna zlepšení. Nyní projevily oba dotčené podniky ochotu, zaopatřiti obydlí č. ... v L. dostatečným množstvím hygienicky bezvadné pitné a užitkové vody, přiváděné z jiného odběrného území. Mimo to Jan K. během řízení opětovně prohlásil, že návrhem na zahájení řízení nikterak nezamýšlí překážeti dobývání uhlí. Úmysl tento nelze však setrváním na požadavku absolutní ochrany studny uskutečniti, ježto bylo zjištěno, že zajištění odběru vody ze srážkového území studní dotčeného, jakož i spodních vod bylo by možno docíliti toliko úplným zákazem rubáni v myšleném území, jelikož jiná opatření v dolování k zabezpečení proti ztrátě vody v studni nejsou možná. Ovšem nepatří předpis o zásobování vodou nebo o stavbě vodovodu do působnosti báňských úřadů, které jsou kompetentně povolány k ustanovení ochranných opatření jen při dolování, pročež musilo býti dotyčné ustanovení rozhodnutí I. stolice patřičně změněno. Majiteli studny je zůstaveno na vůli, aby svoje právo na neztenčený odběr vody na podkladě tohoto hornoúředního nálezu na příslušném místě dovoláním se úřadu zajišťováním a zásobováním obcí vodou pověřeného nebo právní cestou uplatňoval, kteroužto cestou jest vyříditi i event. spory o způsobu a rozsahu vodního zásobování. Béřeme-li zřetele k předuvedeným úvahám vzhledem k úmyslům tvůrců horního zákona v jich souvislosti a souhrnu, t. j. má-li býti ztrátě uhelného ného jmění značné ceny a tím nesmírné poškození závažných hospodářských zájmů omezeno, zároveň však oprávněnému nároku majitele studny na udržení odběru vody vyhověno, pak je řešení této otázky podle norem platného horního zákona možným jen, bude-li dodrženo rekursní rozhodnutí v této věci báňským úřadem v dohodě s politickým úřadem vydané. Poukazuje-li se v rekursu Jana K. na dosavadní případnou praksi vídeňského ss-u, obzvláště pak na jeho rozhodnutí z 3. ledna 1908 č. j. 12, a praví-li se, že nárok na ochranu majetku je absolutní, tu právě tato záležitost učí, že toto stanovisko nelze vztahovati na každý případ, jak z hořejších úvah jakož i ze znění ustanovení § 170 ob. hor. zák. vysvítá, jež majitele hor zavazují, dolování prováděti tak, aby bylo co nejmožněji zajištěno proti každému majetkovému nebezpečí. Předpisy každého zákona musí býti posuzovány a musí jich býti používáno v jeho souvislosti. Nelze přece zákonodárci přisuzovati nerozumnost, že by na jedné straně požadoval přísnou péči o závažné veř. zájmy (dokonalé vyrubání ložiska), s druhé strany však že by uznával nutným z rozumným jednati o neporušenost nějakého majetkového objektu nepatrné ceny za současné ztráty milionové hodnoty. Hodnota studny záleží jedině a pouze ve vodě, jež se v ní shromažďuje a jíž se používá. Bude-li umožněn odběr vody ve stejném množství a stejných vlastností, pak nelze o nějakém poškození majetku mluviti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Jak ze spisů i ze stížnosti samé jest patrno, nejedná se v daném případě o ochranu studně jakožto takové, t. j. o ochranu stavebního zařířízení studně a vody v ní zachycené —, nýbrž o zabezpečení nerušeného přítoku spodních vod studni napájejících. Podle § 170 lit. a) ob. hor. zák. jest majitel dolů ovšem povinen zabezpečiti co možná nejlépe důl svůj proti každému nebezpečí pro osoby a vlastnictví. Báňské úřady mají tedy, řídíce se ustanovením §u 220 hor. zák. — pokud jde o ohrožení věcí —, zakročovati proti majiteli hor. jestliže škodlivé účinky dolování ohrožují takové věci, k nimž právo vlastnické někomu přináleží Toho však o spodních vodách říci nelze. V písemnictví i v judikatuře ustálil se právní názor (srovnej nálezy býv. ss-u Budw. A 4837, 6188, 6480, 6965, 8206, 3278, 2169, 2050 a j.), že t. zv spodní voda, jež vnikla do povrchu zemského, vsála se do země a zde buďsi propustnými horninami neb rozsedlinami protéká, nebo se nahromaďuje v podpovrchových nádržích, jest res nullius, t. j. věc nenáležející nikomu, již každý, kdo má k tomu možnost, může volně okupovati. Není tedy vlastnictví ke spodním vodám, dokud někým nebyly okupovány, resp. dokud nevyplynuly na povrch zemský. Důsledně nepřiznává se vlastníku studně — pokud nemůže se opírati o nějaký zvláštní titul právní — ochrana proti změnám na pozemcích sousedních, jimiž se přirozený běh spodních vod mění, a to ani tehdy, když majiteli studně odnímají se přítoky ji napájející. Není-li však ani práva vlastnického ani jakéhokoli jiného práva majitele studně ke spodním vodám studni napájejícím, jest jasno, že nelze z ustanovení §§ 170 a 220 hor. zák. vyvoditi právní nárok na nerušený přítok spodních vod vůbec. Tím méně lze mluviti o nějakém nároku na ochranu absolutní.
Jest ovšem pravda, že majitel studně mívá zpravidla zájem na nerušeném přítoku spodních vod, studni jeho napájejících, a to zájem individualisovaný právě tím, že je vlastníkem studně. Lze snad i připustiti, že již tento zájem požívá horněpolicejní ochrany dle positivních ustanovení hor. zákona. Avšak nss jest povolán chrániti jen práva subjektivní, a slušelo by proto zkoumati, zdali z positivních předpisů hor. zákona lze zásadně odvoditi právní nárok majitele studně na horněpolicejní ochranu řečeného zájmu. Otázku tuto mohl však nss v daném případě ponechati stranou, neboť nař. rozhodnutím byla rozřešena kladně, proti čemuž se žádné strany stížnost na nss vznesena nebyla. Nss, který není povolán, aby z úřední moci zkoumal zákonnost rozhodnutí, pokud nejsou stížností legitimované strany vzata v odpor, musil za této situace nař. rozhodnutím vytvořené a v tomto směru v odpor nevzaté vycházeti od toho, že st-li právní nárok na horněpolicejní ochranu řečeného jeho zájmu zásadně přináleží a spor omezuje se tedy jen na otázku po rozsahu ochrany, kterou báňské úřady jsou povinny poskytnouti. Otázka tato jest pak za daného stavu procentního precisována v ten smysl, je-li porušením práv majitele studně, jestliže se mu přiznává v náhradu za staženou vodu nárok na opatření vody jiné, téhož množství a téže jakosti.
Jediné ustanovení zákona horního, které dává direktivu pro řešení této otázky, lze nalézti v § 105 hor. zák., v němž je ustanoveno, že vody povrchové, jichž jest k provozu hor potřebí, musí i proti vůli vlastníka býti odstoupeny, pokud tomu vodně-policejní nebo jinaké veřejné zájmy nestojí v cestě a požadované odstoupení vody slibuje větší národohospodářský prospěch. Ustanovení toto — třebas neřešilo přímo otázku, která je na sporu — dává poznati zásadní stanovisko hor. zák., dle něhož sluší posuzovati poměr mezi vodami a hornictvím. Základní myšlence, kterou zde zákon vyjádřil, jest zřejmě rozuměti tak, že práva k vodám — a to i k vodám povrchovým — musí zásadně ustoupiti právům na dolování. Při tom je zároveň stanovena krajní hranice, po kterou práva k vodám ustupují právům na dolování. Hranice tato je určena jednak tím, že vodně-policejní nebo jinaké veř. zájmy mají vrch nad dolováním, jednak tím, že použití vody k účelům provozování hor musí slibovati větší výhody národohospodářské.
Jestliže tedy za předpokladů právě uvedených zájmům hornickým musí ustoupiti i plné právo vlastnické k vodám povrchovým a musí-li jim ustoupiti až do té míry, že vyvlastněním úplně zanikne, pak není možno, aby pouhý zájem na nerušeném přítoku spodních vod, který již dle své povahy nemůže býti předmětem vyvlastnění, mohl požívati vůči dolování ochrany vydatnější, zvláště když vlastníku studně na přítoku spodní vody interesovanému dostává se náhrady in nátura, t. j. stejného množství vody jiné. Neboť opačný výklad zákona vedl by k nepřípustnému důsledku, že pouhý zájem na spodních vodách má proti zásahům dolování větší hodnotu právní, než samo vlastnictví k vodám povrchovým.
Pokud tedy naříkané rozhodnutí založeno jest na právním názoru, že st-l má právní nárok jen na toto náhradní opatření, nelze v tom viděti nějaké porušení st-lových práv.
Jiná je však otázka, zdali nárok st-li přiznaný a zúčastněnými stranami nepopřený byl nař. rozhodnutím skutečně zabezpečen. Stížnost to ovšem popírá, a to právem. Žal. úřad žádost st-lovu za ochranná opatření zamítl »v předpokladu«, že oba zúčastněné báňské podniky zaopatří obydlí st-lovo trvale a včasně dostatečným množstvím hygienicky bezvadné vody. Ve výroku takto formulovaném uspokojení nároku st-li zásadně přiznaného nalézti nelze. Aby st-l splnění slibu na opatření náhradní vody proti oběma podnikům mohl vynutiti, bylo třeba, aby nař. rozhodnutí obsahovalo jednak lhůtu, ve které ono náhradní opatření má býti provedeno, jednak aby byla přesně stanovena sankce, již neprovedení opatření toho má míti v zápětí, t. j. jaká omezení pro takový případ podnikatelům hor se ukládají. Nař. rozhodnutí je tedy v těchto bodech co do obsahu kusé, a tato neúplnost není nijak odstraněna ani dodatkem, že báňský úřad si vyhrazuje případné další opatření k ochraně st-lovy studně, kdyžtě se tu st-li nedostává záruky, že k takovémuto dalšímu opatření úřednímu skutečně jednou dojde.
Po této stránce dlužno tudíž nař rozhodnutí uznati za neúplné.
Nař. rozhodnutí založeno je však také na nesprávném právním názoru, pokud »případné spory o provedení myšleného zásobování vodou odkazuje k vyřízení u vodního úřadu nebo cestou právní«. Ze stylisace této části rozhodnutí i z jeho odůvodnění, jež vývody odvodního spisu potvrzují, je totiž zřejmo, že žal. úřad nechtěl ponechati úřadům vodoprávním a soudům snad pouze vyřízení oněch otázek, jež týkají se zřízení dotyčného vodovodu — tedy otázky vodoprávního řízení konsensního a případné spory s vlastníky pozemků, po nichž vodovod má býti veden — nýbrž že chce na úřady tyto přesunouti rozhodování o otázce, zdali vodovod přiváděti bude st-li dostatečné množství bezvadné vody a zdali toto dodávání lze uznati za trvalé. Neboť právě tyto otázky bude povinen rozřešiti žal. úřad sám ve vlastní kompetenci. Závisíť na zodpovědění těchto otázek i jeho rozhodnutí o tom, zdali ochrana, jíž se takto dostane studni st-lově, jest tak dostatečná, aby bylo lze upustiti od jinakých opatření provozování hor omezujících.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 5242. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 735-740.