Č. 603.

Zabírání bytů: I. * Z bytu nebo z několika místností podléhajících záboru jest i jednotlivá místnost ze zabrání vyloučena za předpokladů v § 9, odst. 4 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. vytknutých, jsou-li ostatní nenahrazené místnosti k samostatnému obývání způsobilé nebo k němu mohou býti upraveny. V případě takovém nemůže obec (spol. bytový úřad) nabídku strany odmítnouti jen z důvodu, že počet nabídnutých místností náhradních nedosahuje počtu místností záboru podléhajících. — II. Právní věty stejné jako u č. 274 a 455.
(Nález ze dne 2. prosince 1920 č. 11599.)
Věc: Adolf Schramm v Karlině (adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání místnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se částečně pro nezákonnost, částečně pro vady řízení.
Důvody: Dle výměru městského úřadu v Karlině ze dne 21. května 1920 čís. 10768 zabrala bytová komise v Karlině z devítipokojového bytu stěžovatelova v jeho domě č. p. 268 v Karlině čtyři pokoje s předsíní jako přespočetné dle § 8, odst. 1, čís. 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
Přes odpor stěžovatelův bylo zabrání naříkaným rozhodnutím ze dne 3. Července 1920 č. j. D 562/20/2 potvrzeno, poněvadž dle § 5, č. 4 smí míti několikačlenná rodina byt nejvýše o pěti obytných místnostech, poněvadž dále pětičlenná rodina má nárok jen na pět pokojů, ošetřovatelce spolu se dvěma služebnými že stačí pokoj pro služebné a kuchyně, a že pracovny s přijímacím pokojem stěžovatel nepotřebuje, maje je jistě v centrále svých závodů v Praze. Poskytnutí dvou náhradních místností za čtyři zabrané že neodůvodňujc vyloučení těchto čtyř místností ze zabrání.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto: Stížnost odporuje především názoru žalovaného úřadu, že dle bytového zákona vícečlenná rodina může míti byt nejvýše o 5 obytných místnostech, dovozujíc, že § 5 zákona tohoto upravuje jen povinnost oznamovací, nestanoví však maximální počet místností obytných, kterýž řídí se dle počtu členů domácnosti. Názor stížnosti není správný.
Dle § 8, č. 9 byt. zák. mohou u bytů, označených v § 5, zabrány býti místnosti nad ten počet, který zakládá povinnost oznamovací, lze-li v nich samostatně obývati neb je k samostatnému obývání upraviti. § 5 v odstavci 1, č. 4 pak ukládá přednostovi domácnosti povinnost oznamovací, má-li byt více obytných místností než pět. Poněvadž v tomto případě nehledí zákon vůbec k počtu členů domácnosti, není pochybnosti o tom, že zákon u bytů, v nichž obývá více než 5 osob domácnost tvořících, pokládá místnosti obytné přesahující počet pěti, za nadpočetné ve smyslu § 8, č. 9 bez ohledu na to, jaký počet Členů domácnosti byt obývá.
Názor ten vyslovil již nejvyšší správní soud nálezem ze dne 14. června 1920 č. 5358 (Boh. č. 455), na jehož odůvodnění se poukazuje. Z bytu stěžovatelova podléhají tedy čtyři obytné místnosti zabrání, při čemž sluší podotknouti, že i ošetřovatelku nemocného člena rodiny společnou domácnost sdílející jest Čítati k členům domácnosti a nikoli k služebným osobám, jak nejvyšší správní soud vyslovil již nálezem z 19. prosince 1919 č. 6597 (Boh. č. 274), při kterémž názoru i za působnosti nového zákona o zabírání bytů obcemi trvá.
Při zabírání místností nadpočetných dle § 8 č. 9 jest však šetřiti zásady v odst. c) téhož paragrafu vytknuté, že nelze zabrati místnosti, které majitel bytu nutně potřebuje k výkonu svého povolání, tudíž i kdyby místnosti ty byly ve smyslu zákona nadpočetnými. Otázka, potřebuje-li majitel bytu některé místnosti nutně k vykonávání svého povolání, jest otázkou skutkovou. Nejvyšší správní soud proto dle § 6, I. odst. zák. o správním soudě nemůže závěr, k němuž dospěl správní úřad, zodpovídaje otázku tu, přezkoumati po stránce meritorní, nýbrž jen v tom směru, netrpí-li řízení podstatnými vadami.
Žalovaný úřad vychází z předpokladu, že stěžovatel nepotřebuje nutně ve svém bytě kanceláře a přijímacího pokoje jednak proto, že je má jistě ve svém centrálním závodě v Praze, jednak že najde místo v bytě o 5 pokojích k vyřizování svých obchodních záležitostí.
Stěžovatel však v řízení a v odporu tvrdil, že potřebuje nutně ve svém bytě zvláštní místnosti jako pracovny a jako přijímací místnosti pro návštěvy, poněvadž jest 72 let stár, těžce churav, takže každoročně po mnoho měsíců nesmí vycházeti z domu a musí, jsa chéfem rozsáhlých podniků továrních a předsedou různých spolků a společností humanitních a veřejně prospěšných, pracovati doma a tamtéž úřední i obchodili návštěvy přijímati. Stěžovatel osvědčil své tvrzení lékařským vysvědčením. Bytový úřad však okolnosti tyto, ač mohou pro posouzení býti důležitý, nevyšetřil, pokud se týče nezaujal k nim stanovisko poukázav prostě na počet obytných místností stěžovateli po zabrání zbývajících, aniž se zabýval blíže otázkou, zda se zřetelem na počet členů domácnosti a na chorobu manželky stěžovatelovy není nutně třeba, by stěžovatel pro své práce a zvláště pro úřední a obchodní návštěvy měl místnost zvláštní.
Následkem tohoto opomenutí nebyla skutková podstata v uvedeném směru náležitě zjištěna, což zakládá podstatnou vadu řízení, kterou stížnost právem vytýká.
Stížnost je však i jinak důvodná.
Stěžovatel v řízení správním nabídl se, že za 2 obytné místnosti opatří dvě místnosti náhradní a osvědčil, že upsal dva podíly na stavbu činžovního domu v Praze VIII. a že úpisem tím jest mu vyhrazeno zřízení dvou náhradních místností v této novostavbě. Žalovaný úřad však nejednal se stěžovatelem o nabídce té, zejména o době, ve které by místnosti náhradní měly býti zřízeny, vycházeje z názoru, že nabídka ta nevyhovuje zákonu proto, že nebylo nabídnuto tolik místností náhradních, kolik místností zabrání podléhá. Názor ten není v zákoně odůvodněn. Dle kategorického předpisu jsou ze zabrání vyloučeny místnosti, jejichž majetníci v době s obcí sjednané zřídí svým nákladem přiměřené byty náhradní.
Z tohoto znění jde na jevo, i kdyby celý byt o několika místnostech podléhal zabrání, že vyloučeno jest zabrání jednotlivých místností, které jsou jen částí bytu, za něž majitel bytu poskytne přiměřené náhradní místnosti. Z toho však nutně plyne, že zákon neklade podmínku, aby za všechny místnosti zabrání podléhající byly opatřeny místnosti náhradní, nýbrž že vylučuje zabrání každé jednotlivé místnosti za náhradu jiné přiměřené místnosti, předpokládaje ovšem, že zbývající místnosti, jichž zabrání je po zákonu přípustno, jsou k samostatnému obývání způsobilé nebo že k němu mohou býti upraveny.
Žalovaný úřad měl tedy, i když stěžovatel nabídl se zříditi 2 náhradní místnosti, sjednati s ním dobu, ve které místnosti ty mají býti zřízeny a pronajaty osobám obcí nebo společným bytovým úřadem označeným. Poněvadž se tak nestalo následkem mylného názoru správního úřadu, odporuje naříkané rozhodnutí zákonu, pokud se týká dvou místností, za něž zřízení náhradních místností bylo nabídnuto.
Bylo proto naříkané rozhodnutí částečně pro vady řízení, částečně pro nezákonnost dle §§ 6 a 7 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 603. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 723-726.