Č. 418.

Zabírání bytů: * O nepoužívání místnosti ve smyslu § 8 č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nelze mluviti při místnosti nově zřízené, dokud nebylo dáno povolení k užívání kolaudačním výměrem úřadu stavebního nebo živnostenského.
(Nález ze dne 17. května 1920 č. 3922.)
Prejudikatura: srovn. nález ze dne 23. září 1919 č. 4568, sbírky č. 188.
Věc: Maric Nováková na Král. Vinohradech proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zabral žalovaný úřad na základě § 8 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. dílnu v bývalé stodole na parcele č. kat. 33 tvořící příslušenství domu čp. 37 v Praze VIII, poněvadž jest prokázáno, že nebyla déle 3 měsíců používána.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, vytýkající mu nezákonnost a provedenému řízení vadnost, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Námitka stížnosti, že jest v daném případě zabrání zmíněné dílny dle předpisu § 8 cit. zák. vyloučeno, poněvadž tu jde o zabrání celé budovy a nikoliv o zabrání jednotlivých místností a že proto mohla budova ta zabrána býti jenom zemskou správou politickou dle zákona ze dne 30. října 1919 č. 332 sb. z. a n., není důvodná, neboť zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. opravňuje úřad k záboru bytů nebo místností a to nejen místností obytných, nýbrž i živnostenských a pod. bez omezení, zdali záborem bytů neb místností zabere se budova celá neb jenom část její.
Stížnost namítá však dále, že nejde tu o budovu, která byla po 3 měsíce nepoužívána, a poukazuje na to, že manžel stěžovatelčin najal od majitele pozemku č. kat. 33 v Libni na dobu 10 let stodolu úplně nezpůsobilou k jakémukoliv užívání a dle ujednání s majitelem jejím přestavěl ji na ohnivzdornou dílnu vlastním značným nákladem za tím účelem, aby v ní po továrensku byla provozována výroba plechového zboží.
Přestavba ta byla provedena na základě povolení magistrátu ze dne 9. prosince 1919 č. 5873/III. a teprve výměrem tohoto úřadu ze dne 23. března 1920 č. 3057/III-20 bylo provedení přestavby schváleno a stavební povolení k užívání jejímu uděleno.
Není tedy správný předpoklad žalovaného úřadu, že zabraná dílna byla po 3 měsíce nepoužívána, poněvadž šlo o novostavbu, která stala se způsobilou k používání teprve tehdy, když provedení stavby bylo schváleno.
Tato námitka jest oprávněna. Jak ze spisů a z odůvodnění naříkaného rozhodnutí vysvítá, opírá se rozhodnutí toto o skutkovou podstatu, že tu jde o místnost tovární nebo živnostenskou, která je po 3 měsíce prázdná. Má tedy žalovaný úřad za to, že lze místnost tuto zabrati dle ustanovení § 8 č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
V daném případě zjistil zmocněnec žalovaného úřadu při šetření na místě samém dne 27. ledna 1920 konaném, že v místnosti zabrané uloženy jsou různé stroje manžela stěžovatelčina, přes to však udal v témže protokole, že jest místnost ta po adaptaci přes půl roku prázdná.
Ač po té stěžovatelka při svém výslechu u společného bytového úřadu dne 25. února 1920 udala, že dílna dosud není zřízena, že nejsou tam všechny potřebné stroje a ani kolaudace stavby není provedena a ačkoliv udala dále, že manžel její před několika týdny zemřel a ona nucena jest hledati kupce, který by zaplatil investovaný značný kapitál a živnost od ní převzal, přikročil přece žalovaný úřad již dne 18. března 1920 k záboru zmíněně dílny, aniž dříve odstranil rozpor obsažený již v udání zmocněnce t. j. odper mezi tvrzením, že v dílně jsou »uloženy různé stroje« a tvrzením, že jest »přes půl roku prázdná« a aniž by zjistil, zdali stěžovatelka jako majitelka dílny vůbec měla možnost, ji k účelu, ku kterému byla určena, používati a nebránila-li jí v tom žádná podstatná překážka.
Kdyby byl žalovaný úřad, jak k tomu byl po zákonu povinen, předem konal šetření dotazem u příslušného stavebního a živnostenského úřadu, bylo by, jak nyní ze spisů vysvítá, vyšlo na jevo, že bylo teprve 23. března 1920 uděleno povolení k užívání jejímu po stránce stavební, při čemž bylo podotknuto, že se povolení k užívání po stránce živnostenské ještě dáti nemůže, ježto strojové zařízení nebylo provedeno.
Opomenutí těchto šetření má zřejmě svou příčinu v tom, že žalovaný úřad vycházel z právního názoru, že při posouzení otázky, zda určitá nově zřízená místnost živnostenská jest po dobu 3 měsíců nepoužívána (§ 8 č. 3 cit. zák.), rozhoduje toliko faktický stav této místnosti, jaký byl konstatován při šetření po rozumu § 11 tohoto zák.
Názoru tomuto nemohl se však nejvyšší správní soud přikloniti, vycházeje z úvahy, že při řešení této otázky třeba především zkoumati, zdali majiteli takové místnosti nebrání nějaká podstatná mimo vůli strany ležící překážka právní ji po dobu 3 měsíců používati.
Proto třeba též přihlížeti k tomu, zdali příslušný úřad udělil již povolení k používání takové místnosti a to jak po stránce stavební tak i živnostenské, neboť pokud povolení takové nebylo uděleno, jest straně předpisy stavebního a živnostenského řádu bráněno používati místnosti k účelu, pro který jest určena, a nemůže tedy v takovém případě ani úřad z nepoužívání živnostenských místností vyvozovati proti straně důsledky ve smyslu § 8 č. 3 zák. ze dne 20. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
Zmíněný mylný názor odůvodňuje nutnost zrušiti naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správním soudě jako zákonu odporující.

Citace:

č. 418. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 333-335.