NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 334.

Vyhoštění: 1. * Zákonnou podmínkou vyhoštění cizince podle § 2, odst. 5 zák. ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. je toliko existence a zjištění takových skutečností, z nichž dle jejich povahy a obsahu lze dovozovati, že další pobyt osoby, o niž jde, ohrožoval by veřejný pořádek nebo bezpečnost. Tuto skutkovou premisu nejvyšší správní soud může přezkoumávati toliko po stránce formální ve směrech uvedených v § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě. — 2. * Není všeobecně uznaného práva stran nahlížeti do správních spisů, týkajících se jejich záležitosti. Pokud zákon neustanovuje jinak, lze ze zásady slyšení stran dovozovati nárok strany na nahlédnutí toliko do těch spisů správních, o něž se naříkané rozhodnutí neb opatření podle svého obsahu opírá. (Nález ze dne 18. února 1920 č. 1229.)
Věc: Jakub F. v K. (adv. Dr. O. Brod z Klatov) proti zemské správě politické v Praze stran vyhoštění z území republiky Československé.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresní politické správy v Klatovech ze dne 12. září 1919 čís. 36307 byl Jabuk F., dozorce chemické továrny v K., příslušný do Vídně, v základě § 2, odst. 5 zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. vyhoštěn na vždy z celého území Československé republiky z ohledů na veřejný pořádek, poněvadž bylo zjištěno, že skupovával a skupuje velké množství potravin, přesahující daleko jeho potřebu a dále je zadává, aniž je k tomu oprávněn. Podané odvolání bylo naříkaným rozhodnutím zemské politické správy ze dne 3. října 1919 č. 14-B-572 zamítnuto »z důvodů veřejného pořádku«.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Podle § 2, odst. 5 zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. mohou osoby, které v území státním nemají domovského práva, býti z celého tohoto území vyhoštěny, jeví-li se pobyt jejich zde z ohledů na veřejný pořádek nebo bezpečnost nepřípustným. Zákon rozlišuje tento případ vyhoštění cizinců zcela přesně od policejního vyhoštění dle odst. 1 a 2 citovaného paragrafu a připouští je zcela všeobecně, aniž stanoví jiných předpokladů, než že pobyt jejich v území státním je neslučitelný s obecným zájmem na zachování veřejného pořádku a bezpečnosti. Zákonnou podmínkou vyhoštění cizince je tedy jen existence a zjištění takových skutečností, z nichž dle jejich povahy a obsahu lze dovozovati, že by další pobyt osoby, o niž jde, ohrožoval veřejný pořádek a bezpečnost. Nelze pochybovati o tom, že v době válečné a poválečné, kdy veřejný pořádek a bezpečnost života i zdraví občanstva činily nutným státní hospodaření s potravinami, rušivé zasažení v úmysly a disposice státu, které tu naříkané rozhodnutí předpokládá, by bylo způsobilo ohroziti veřejný pořádek a bezpečnost. Jde tedy jen o to, zda v konkrétním případě dán jest skutkový podklad pro tento úsudek. Po této stránce nejvyšší správní soud hledě k ustanovení § 6, odst. 1 zákona o správním soudě, dle něhož zásadně je vázán skutkovou podstatou, kterou žalovaný úřad přijal za pravou, skutkové premisy žalovaného úřadu ve věci samé přezkoumávati nemůže a nemůže zejména ve věci samé podrobiti svému přezkoušení hodnocení skutkových okolností co se týče otázky, zda chování stěžovatelovo dosáhlo oné míry, že lze s důvodem mluviti o rušivém zásahu ve veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud musí se proto omeziti toliko na zkoumání, není-li tu nějaké závady ve směrech uvedených v odst. 2 citovaného § 6. Po této stránce však závad neshledal.
Výtka, že stěžovatel nebyl vůbec slyšen, je zcela lichá, protože podle spisů byl podroben 11. září 1919 podrobnému výslechu u okresní politické správy a poskytnuta mu plná volnost, aby se vyjádřil o stížnostech proti němu pronášeným, čehož také použil. Rovněž bezdůvodna jest námitka, že nebylo mu dovoleno nahlédnouti do správních spisů. Neníť žádného zákonného ustanovení, které by stranám v administrativním řízení dávalo všeobecně právo nahlížeti do všech spisů administrativ ních. Naopak lze z ustanovení jednotlivých zákonů, které stranám toto právo výslovně poskytují (na příklad § 7, al. 5 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. o státním příspěvku vyživovacím) souditi a contrario, že všeobecně právo stran nahlížeti do administrativních spisů jejich záležitostí se týkajících uznáno není. Také z § 28, odst. 3 zákona o správním soudě ve znění zákona ze dne 21. září 1905 č. 149 ř. z. plyne, že stranám všeobecně právo nahlížeti do spisů správních nepřísluší. Ze zásady slyšení stran lze pak dovozovati jen tolik, že úřad nesmí svoje rozhodnutí neb opatření budovati na takových skutkových okolnostech nebo průvodech, ohledně nichž nebyla straně dána možnost se vyjádřiti, a že tedy nutno ovšem dáti straně nahlédnouti v ty spisy správní, o něž rozhodnutí se opírá. Tato zásada však v konkrétním případě porušena nebyla. Úřad opřel svůj výrok o skutečnosti známé jemu úředně z vlastního jednání, že stěžovatel byl opětně postižen, skupuje ve velkém různé potraviny a zadávaje je dále resp. vyvážeje je, pročež mu zejména obilí několikráte bylo úředně zabaveno. Stěžovatel při svém výslechu sám doznal, že mu potraviny opětně byly úředně zabaveny, aniž by tvrdil, že toto zabavení snad stalo se neprávem. Nebylo-li mu dovoleno nahlédnouti v jiné spisy administrativní, o něž se výrok úřadu, jak uvedeno, neopírá, nelze v tom spatřovati žádné vady řízení. Rovněž irelevantní jest pominutí důkazů stranou nabízených jednak o tom, že stěžovatel potraviny opatřoval oprávněně pro zaměstnance továrny, kde byl ustanoven, jednak že choval se náležitě k ruským zajatcům v továrně zaměstnaným, a že mezi ním a dělnictvem továrny nebylo rozporů, poněvadž tyto důkazy v prvním směru vzhledem k faktu úředně známému a ostatně také doznanému, že byly mu potraviny opětně nikoli neprávem zabaveny, nepadají na váhu, v druhém pak směru týkají se skutečností, na něž žalovaný úřad při svém rozhodování vůbec nepozíral.
Jeví se tedy stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 334. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 158-160.