NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12824.

Četnictvo. — Řízení správní. — Řízení před nss: * Výrok kvalifikační komise u velitelství četnických oddělení, resp. výrok zemského četnického velitelství o určení kvalifikace četnických gážistů mimo služební třídy podle §§ 15 a 20 kvalifikačního předpisu pro četnictvo (výnos ministerstva vnitra č. 44291/13/1928) není rozhodnutím úřadu v právně technickém smyslu, jak je má na zřeteli § 2 zákona o ss, nýbrž pouze odborným dobrozdáním, které stranou před nejvyšším správním soudem samostatně potíráno býti nemůže.
(Nález z 20. března 1937 č. 13178/34.) Věc: Jan H. v Kalečíně proti výměru zem. četn. velitelství v Užhorodě z 1. února 1934 o kvalifikaci.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Výměrem zem. četn. velitelství v Užhorodě z 23. října 1933 byly st-li jakožto četnickému strážmistru v. v. oznámeny podle § 19 kvalif. předpisu: 1. kvalifikace za rok 1932, 2. vady v popisu. Proti tomuto kvalifikačnímu popisu za rok 1932 vznesl st-1 podle § 20 odst. 1 kvalif. předpisu stížnost, o níž rozhodlo zem. četnické velitelství v Užhorodě nař. výměrem, v němž jest uvedeno, že kvalifikace za rok 1932 byla st-li stanovena při řádném kvalifikačním řízení podle § 4 odst. 2 kvalif. předpisu kvalifikační komisí zřízenou podle ustanovení § 15 odst. 1/1 téhož předpisu u velitelství četn. oddělení v Chustu, odůvodněno zamítavé vyřízení stížnosti do kvalifikačního popisu za rok 1932 a připojeno poučení, že rozhodnutí je konečné. Zároveň bylo st-li sděleno, že léta 1931 a 1932 nebyla mu započtena do doby pro zvýšení služného, že tím nastalo oddálení postupu do služného 3. plat. stupnice a že vzhledem k ustanovení § 151 odst. 7 plat. zákona č. 103/1926 Sb. zem. četn. velitelství v Užhorodě vydalo st-li nový dekret, kterým byly jeho požitky ve lhůtě zákonem přípustné upraveny.
Zabývaje se stížností vznesenou do tohoto výměru, musil nss především konstatovati, že stížnost, třeba ve svém úvodu prohlašuje, že béře nař. výměr v odpor v celém rozsahu, formuluje přece ve svém obsahu konkretisované námitky toliko proti oné části nař. výměru, kterým byla stanovena st-lova kvalifikace za rok 1932 a vytčeny vady v jeho popisu. Naproti tomu nemá stížnost žádného stižního bodu proti té části téhož výměru, ve které se vyslovuje vyloučení let 1931 a 1932 ze zápočtu pro zvýšení služného a oddálení postupu platového do 1. července 1934 a oznamuje vydání nového dekretu o úpravě služebních platů. Je tudíž předmětem kognice nss výhradně otázka st-lovy kvalifikace. V tomto směru namítá stížnost na prvním místě, že nař. rozhodnutí je nezákonné proto, že se opírá o ustanovení kvalifikačního předpisu pro četnictvo, uveřejněného ve Věstníku min. vnitra č. 9/1928. Tento předpis, pokud obsahem svých ustanovení překročuje rámec pouhé interní instrukce (zejména, v předpisech §§ 19 až 21) a zasahuje do právní sféry jednotlivých subjektů, není prý platnou a účinnou právní normou, poněvadž je v rozporu se zásadami §§ 55, 81 a) a 84 ústavní listiny, jakož i zákona č. 139/1919 Sb. ve znění zákona č. 500/1920 Sb., neboť nebyl vydán k provedení určitého zákona a také se na žádný zákon neodvolává, je výnosem pouze jednotlivého min., nikoli zákonem nebo vlád. nař. vydaným vládou ve sboru, a nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení. Teprve na druhém místě a jen pro případ, že stanovisko stížnosti o právní povaze kvalifikačního předpisu četnictva nebylo by nss uznáno za správné a že by bylo shledáno, že ustanovení §§ 19 až 21 cit. předpisu jsou normou platnou a účinnou, uplatňuje stížnost dále, že výrok zem. četn. velitelství v Užhorodě o st-lově stížnosti do jeho kvalifikace za rok 1932 je rozhodnutím (opatřením) správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss. Dovozuje pak, že kvalifikační listiny vedou se o datech rozhodných (§ 1) nejen pro posuzování způsobilosti četnického gážisty k zastávání určitého místa nebo funkce a pro posuzování způsobilosti jeho k povýšení (na něž není nároku), ale i pro posuzování, jsou-li dány předpoklady pro zvýšení služného (na něž je právní nárok dán), že tedy tato data kvalifikační listiny mají prvek rozhodující, autoritativní, že kvalifikace je v zákonech, nařízeních a služebních předpisech stanovena za podmínku vzniku určitého práva neb určité újmy právní a zejména kvalifikace »neuspokojivá« má prý bez jakýchkoli dalších aktů přímé právní účinky pro postiženého četnického gážistu, určujíc přímo jeho právní situaci v tomto směru a tedy přímo zasahujíc do jeho subjektivních práv veřejných. Vycházejíc pak z tohoto právního podkladu vytýká konečně stížnost nař. výměru vadnost řízení a nezákonnost s hlediska ustanovení kvalif. předpisu.
Nss musil se předem jak se zřetelem na vývody odvodního spisu žal. úřadu, namítajícího nepříslušnost nss k rozhodování ve věci samé, tak i vzhledem k ustanovení § 4 zákona o ss z povinnosti úřadu zabývati otázkou, zda jsou v případě st-lově dány předpoklady příslušnosti nss po rozumu § 2 zákona o ss, je-li totiž nař. výměr žal. úřadu rozhodnutím neb opatřením správního úřadu, a obírati se tak dříve námitkami relevovanými stížností teprve na místě druhém. Neboť procesní otázka příslušnosti soudu je v každém případě primární a lze teprve v případě kladné odpovědi na ni přistoupiti ke zkoumání zákonitosti nař. výroku co do jeho věcného obsahu, kdežto pro posouzení právní povahy jeho jako rozhodnutí či opatření správního úřadu je nerozhodno, zda kvalifikační předpis, z něhož úřad vychází, je platnou normou či pouhou interní instrukcí úřadu.
Otázkou, zda výrok úřadu (kvalifikační komise) o kvalifikaci zaměstnancově je rozhodnutím či opatřením v právně technickém smyslu, jak je má na zřeteli předpis § 2 zákona o ss, zabýval se nss již v četných svých usneseních a nálezech, a to jak ve příčině civilních zaměstnanců státních vzhledem k ustanovením §§ 18 a 20 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. (Boh. A XXX/20, 8489/30, 8545/30, 10414/33, 11123/34, 11370/34, 12287/36 a j.), tak ve příčině gážistů vojenských (Boh. A 9114/31) podle služebního předpisu A-4-1, a dospěl v nich vesměs k závěru, že ani výrok kvalifikační komise o kvalifikaci zaměstnancově, ani případné rozhodnutí o stížnosti do tohoto výroku není rozhodnutím neb opatřením spráního úřadu po rozumu § 2 zákona o ss, nýbrž toliko odborným dobrozdáním, které strana před nss nemůže naříkati samostatně. Tento právní názor byl v poslední době znovu přezkoumán v odborném plenu nss, které usnesením z 12. října 1936 č. j. Pres. 456/36 Boh. A DIX/36 setrvalo na stanovisku dříve zastávaném a na jehož podkladě pak vydán další nález nss ze 7. list1opadu 1936 č. j. 257/35-3 Boh. A 12617/36.
Na tomto právním názoru setrvává nss i v případě st-lově a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na bližší odůvodnění svých nálezů shora citovaných. Na věci nic nemění, že výroky úřadů v těchto nálezech posuzované se zakládaly — jak již shora řečeno — buď na ustanoveních §§ 18 a 20 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., nebo na vojenském služebním předpisu A-4-1, kdežto v případě st-lově jde o výrok založený na ustanovení četnického kvalifikačního předpisu, vydaného min. vnitra výnosem z 24. července 1928 č. j. 44291/13-28 a uveřejněného ve Věstníku čsl. četnictva č. 9/1928. Vždyť i tu je pro posouzení právní povahy výroku kvalifikační komise zřízené podle § 15 cit. kvalif. předpisu, resp. výroku zem. četnického velitelství, pokud se týče min. vnitra jako instance rekursní podle § 20 odst. 3 téhož předpisu, jediné rozhodnou podstata aktu, který je v tomto předpisu v § 1 vyznačen jako kvalifikace. Podstata kvalifikace četnických gážistů až do hodnosti podplukovníka záleží pak v tom, že podle § 7 se vylíčí povaha četnického gážisty v tom kterém kvalifikačním období a ve funkci zastávané kvalifikovaným v této době, četnický gážista se pak zhodnotí po všech stránkách vytčených v § 8 (co do schopnosti a chápavosti, všeobecného vzdělání, praktické způsobilosti, způsobilosti k výcviku podřízených, co do způsobilosti k výchově a vedení podřízených, co do znalosti služebního jazyka slovem i písmem, co do píle a vytrvalosti, chování ve službě, chování mimo službu a co do společenského vystupování, svědomitosti a spolehlivosti ve výkonu služby a celkového výsledku služební činnosti), při čemž u gážistů v hodnosti nižší než štábního strážmistra odpadá hodnocení co do způsobilosti k výcviku podřízených a způsobilosti k výchově a vedení podřízených, kdežto naopak u důstojníků v hodnosti plukovnické nebo vyšší se hodnotí ještě také činnost a úspěch v dosavadním velitelství a způsobilost k zastávání nejblíže vyššího velitelství nebo jiného velitelství. Na to určí se stupeň kvalifikace, při čemž — shledá-li to kvalifikační komise nutným nebo účelným — může v rubrice kvalifikačního popisu zapsati vedle známky ještě bližší vysvětlení o činnosti, známkou zhodnocené. Všechny tyto momenty, k nimž je při kvalifikaci přihlédnouti (§§ 8, 11 kvalif. předp.), jsou pouhé skutečnosti (vlastnosti, schopnosti, znalosti, chování, výsledek upotřebení), též celé zařízení kvalifikační (§ 4), i když se v něm hodnotí a oceňují okolnosti uvedené v § 8 odst. 1 č. 1—12 a v »poznámce« (§ 10), směřuje jen k bezvadnému zjištění určitých skutečnosti, t. j. služební způsobilosti četnického gážisty a jeho kvalit. Na tom nic nemění okolnost, že kvalifikační posudek podává zvláštní k tomu zřízený orgán (kvalifikační komise), že je přípustno za určitých předpokladů do určení kvalifikace si stěžovati a že o stížnosti rozhodne buď zem. četnické velitelství nebo min. vnitra podle toho, byl-li předsedou kvalifikační komise velitel oddělení či nikoli (§ 20 odst. 3), ježto ani výrok na základě takové stížnosti vydaný nemá jiného obsahu, než zjištění oněch okolností, které jsou směrodatný pro posouzení způsobilosti četnického gážisty. Nelze proto kvalifikační řízení srovnávati s řízením administrativním, které předchází vydání nějakého rozhodnutí neb opatření, nýbrž nutno je považovati v oboru zaměstnaneckého a tedy i četnického práva za řízení sui generis. Třeba určení kvalifikace tvoří v některých směrech předpoklad pro autoritativní úpravu právních poměrů četnického gážisty (§ 1 kvalif. předp.) — při vyloučení z platového postupu, při vyloučení určitého: období ze služebního pořadí —, přece jen samo o sobě právní poměry tyto neurčuje a není tudíž rozhodnutím neb opatřením, jaká má na zřeteli ustanovení § 2 zákona o ss, nýbrž pouhým odborným dobrozdáním, které stranou nemůže býti před nss napadáno samo o sobě. Nelze proto přisvědčiti stížnosti, pokud tvrdí opak. Není-li tu však »rozhodnutí neb opatření« správního úřadu, chybí základní předpoklad příslušnosti nejvyššího správního soudu podle § 2 zákona o ss, takže bylo nutno stížnost pro nepřípustnost odmítnouti.

Citace:

Č. 12.824. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 421-425.