Č. 7103.

Řízení před nss-em. — Řízení správní: I. * Úřad, rozhodnuvší v meritu věci na základě zvláštního předpisu zákona (na příkl. předpisu § 15, odst. 4 zák. č. 286/24) s platností konečnou, rozhoduje s konečnou platností také o žádosti, aby stížnosti, podané k nss do merita věci, byl přiznán odkladný účinek podle § 17 zák. o ss. — Zaměstnanci veřejní. — Učitelstvo: II. Výnos zšr-y, kterým tato sděluje učiteli svůj úmysl, dáti jej na trvalý odpočinek podle § 13 zák. č. 286/24, není »rozhodnutím« ve smyslu § 2 zák. o ss. — III. Také ředitel občanské školy může býti podroben restrikci podle §§ 27 a 13 zák. č. 286/24. — IV. Rozhodnutí o nuceném odchodu učitele z činné služby podle § 13 zák. č. 286/24 není nezákonné ani vadné proto, že bylo postiženému doručeno až po 31. prosinci 1925. — V. K výkladu § 14 zák. č. 286/24. — VI. Není nezákonné ani vadné, provede-li úřad restrikci zaměstnance podle § 13 zák. č. 286/24 přes to, že podal námitky proti výměru, kterým mu byl sdělen úmysl jej restringovati. — Jazykové právo: VII. Jak vzniká jazykový spor ve smyslu § 7 jaz. zák.?
(Nález ze dne 27. února 1928 č. 22464/26).
Prejudikatura: Ad I: Boh. A 6296/27, ad II: Boh. A 293/26, ad III: Boh. A 6906/27, ad IV: Boh. A 6247/27, 6906/27, ad V: Boh. A 6044/26, 6057/26 ad VI: Boh. A 6355/27. Věc: Jan S. v T. proti zemské školní radě v Praze a proti ministerstvu školství a národní osvěty stran pensionování dle zák. č. 286/24 a nepřiznání odkladného účinku.
Výrok: Stížnost do výnosu zem. škol. rady v Praze z 31. prosince 1925 odmítá se jako nepřípustná, stížnost do výnosu zem. škol. rady v Praze z 20. února 1926 a dorozhodnuti min. škol. ze 16. června 1926 se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. výměrem zšr-y v Praze z 31. prosince 1925 bylo st-li sděleno, že zšr, uváživši důvody, uvedené v § 14 ve spojení s §em 27 zák. č. 286/24, hodlá st-le na základě zmocnění, daného jí po rozumu § 15 odst. 4 cit. zák. min. škol. dáti podle § 13 cit. zák. do trvalé výslužby a uvedla úvahy, které ji k tomuto úmyslu vedou. Zároveň bylo podotknuto, že st-l může ještě v nepřekročitelné lhůtě osmidenní dodatečné ohlásiti písemně odchod z činné služby, avšak není přípustno určovati si dobu, od kdy by st-l měl býti dán do výslužby. — Podáním z 1. února 1926 podal st-l proti tomuto výnosu námitky.
Nař. rozhodnutím z 20. února 1926 přeložila zšr, uváživši důvody, uvedené v § 14 ve spojení s §em 27 zák. č. 286/24 pro rozhodování o tom, které učitelské osoby nár. škol v Čech. mají podle předchozích ustanovení zák. opustiti službu, na základě zmocnění daného jí po rozumu § 15, odst. 4 cit. zák. mn-em dle § 13 zmíněného zák. st-le do trvalé výslužby. —
Podáním ze 16. dubna 1926 uvedl st-l, že výnosu z 20. února 1926 byl připojen překlad bez podpisu, data a adresy a bez ověření správnosti překladu a upozornil, že podle § 2 jaz. zák. jest úřad povinen vydati rozhodnutí, ne-li jenom v jazyce německém, tedy aspoň v jazyce českém i německém, poněvadž strana má bydliště ve kvalifikovaném okresu soudním. Poněvadž st-1 z opatrnosti, bez prejudice a aniž se vzdává doručení německého vyřízení, proti shora uvedenému výnosu podává stížnost k nss, žádal s poukazem na § 17 zák. o ss, aby stížnosti přiznán byl odkladný účinek, kteroužto žádost blíže odůvodnil.
Rozhodnutím z 5. května 1926 zamítla zšr st-lovu žádost za přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss jako neodůvodněnou, poněvadž veř. zájem vzhledem k ustanovení zák. č. 286/24 toho žádá, aby nař. výnos byl bezodkladně vykonán.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l odvolání k min. škol., které nař. rozhodnutím ze 16. června 1926 rekurs zamítlo jako nepřípustný, poněvadž o přeložení st-lově na trvalý odpočinek rozhodla zšr s konečnou platností a měla proto také po rozumu § 17 zák. o ss o žádosti za odkladný účinek rozhodovati s konečnou platností pouze zšr, jakožto úřad, jenž rozhodl konečně ve věci.
St-1 podává k nss tři stížnosti a to: I. Prvou proti výnosu zšr-y z 31. prosince 1925, kterým st-li bylo sděleno, že jej zemská školní rada hodlá dáti na odpočinek. II. Druhou stížnost proti výnosu zšr-y z 20. února 1926, kterým st-1 byl pensionován a konečně III. třetí stížnost proti rozhodnutí min. škol. ze 16. června 1926 stran zamítnutí rekursu o nepřiznání odkladného účinku.
Rozhoduje o stížnostech vycházel nss z těchto úvah:
Ad I. Stížnost prvou uznal nss podle §§ 21 a 2 zák. o ss za nepřípustnou, poněvadž onen výnos nemá povahu autoritativního a proto právní moci schopného založení nebo upravení právních poměrů st-lových a není tedy rozhodnutím nebo opatřením ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž pouhým předběžným sdělením o tom, že úřad hodlá teprve budoucně vydati »rozhodnutí« o st-lově pensionování (srovn. též usnesení Boh. A: 293/26). Ad II. »Rozhodnutím« ve smyslu § 2 zák. o ss je teprve výnos zšr-y z 20. února 1926; stížnost druhou do toho výnosu směřující uznal však nss bezdůvodnou.
1. Pokud stížnost především namítá, že st-li bylo nař. rozhodnutí dodáno jenom v originálu českém s připojeným německým překladem bez udání data, adresy, čísla a podpisu, že překlad není ani opatřen úředním záznamem, že souhlasí s originálem českým a že tedy st-1 nemá záruku, zda německý překlad skutečně se shoduje s českým textem originálním, kterýžto postup odporuje § 2 zák. jaz., jeví se vývody stížnosti podle §§ 21 a 5 zák. o ss nepřípustnými, poněvadž nař. rozhodnutím nebylo o tvrzeném porušení jazykových práv st-lových, plynoucích mu po př. z § 2 jaz. zák. vůbec rozhodováno. Naopak byl by st-l — pokládal-li se nař. rozhodnutím ve svém jazykovém právu podle § 2 zák. jaz. za dotčena — musil teprve po rozumu § 7 úst. zák. č. 122/1920 vznésti otázku tu v cestě adm. na spor a mohlo by se předmětem kognice nss-u státi teprve rozhodnutí, které by přípustná poslední stolice správní v takovémto sporu vynesla.
2. Stížnost dále vytýká, že žal. úřad, ač st-1 již podáním z 1. února 1926 žádal za přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss, přes to vydal nař. rozhodnutí, aniž dříve o žádosti té rozhodl.
Námitka tato není důvodná. Žádost za přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss předpokládá, že příslušné konečné rozhodnutí správního úřadu (§ 2 a 5 zák. o ss) je vůči straně již vydáno. Není proto nezákonným ani vadou řízení, vydal-li žal. úřad nař. rozhodnutí, aniž dříve nebo zároveň rozhodl o žádosti podle § 17 zák. o ss. Pokud by však stížnost mínila touto námitkou vytýkati, že nebyl přiznán odkladný účinek stížnosti uvedené sub 1., je bezdůvodnou, poněvadž žádati za odkladný účinek podle § 17 zák. o ss lze jenom v příčině »konečného rozhodnutí nebo opatření správního« ve smyslu §§ 2 a 5 zák. o ss, jakým však — jak rozvedeno sub 1. — výnos zšr-y z 31. prosince 1925 uvedený shora sub 1. nebyl. Ostatně bude o otázce povolení odkladu podle § 17 zák. o ss ještě řeč doleji sub 3.
3. Dále namítá stížnost, že restrikce podle zák. č. 286/24 je ve smyslu § 27 zák. toho možná jen při »učitelích«, nikoliv však při řediteli školy občanské. — K podobné námitce zaujal nss již záporné stanovisko v nál. Boh. A 6906/27, kde dospěl k právnímu názoru, že také ředitel občanské školy je učitelem ve smyslu § 27 zák. č. 286/24 a může tedy rovněž býti podroben restrikci podle uvedeného zák. Nss trvá i tu na uvedeném právním názoru a shledal tudíž námitku právě uvedenou bezdůvodnou.
4. Bezdůvodná je též další námitka stížnosti, vytýkající, že vzhledem k § 4 a § 15 zák. 286/24 nebyla st-lova restrikce v roce 1926 již po zák. přípustná. V tomto směru vyslovil nss již v nál. Boh. A 6247/27, že rozhodnutí o pensionování státního zaměstnance podle § 13 zák. č. 286/ 24 nestává se nezákonným ani vadným tím, že je st-li doručeno až po 31. prosinci 1925; dále vyslovil nss v nál. Boh. A 6906/27 právní názor, že předpis § 4 odst. 2 zák. č. 286/24 nepřekáží nucenému pensionování osoby učitelské teprve v roce 1926. Z právních názorů těchto, na nichž nss i tuto setrvává a z příslušných vývodů obou právě cit. nálezů, na které se podle § 44 j. ř. poukazuje, plyne bezdůvodnost také této námitky (ad 4).
5. Dále dovolává se stížnost na doklad tvrzené nezákonnosti nař. rozhodnutí předpisů § 14 zák. č. 286/24 a dokládá, že v případě st-lově nebylo zachováno pořadí v § 14 stanovené, že u st-le hlediska uvedená v § 14 nejsou dána a že také nebyla vzata v úvahu možnost přeložiti st-le jinam ve smyslu § 14 odst. 3. — Ani po této stránce neshledal nss stížnost důvodnou, kdyžtě — jak nss ustáleně judikuje (srovn. nál. Boh. A: 6044/26 a Boh. A: 6057/26) předpisy § 14 zák. 286/24 nejsou normou zakládající právní nárok postiženého zaměstnance, nýbrž toliko směrnicí, kterou se má úřad při provádění zákona říditi; takže i kdyby směrnice ty byly v konkrétním případě úřadem porušeny, nemůže strana přes to důvodně s tohoto hlediska tvrditi nezákonné porušení svých subj. práv podle § 2 zák. o ss.
6. Bezdůvodně vytýká stížnost dále, že žal. úřad nevzal vůbec zřetele na st-lovy námitky, podané na základě výnosu zšr-y z 31. prosince 1925 a nekonal o námitkách těch šetření; neboť podle právního názoru, k němuž nss dospěl v nál. Boh. A: 6355/27, může zaměstnanec, jemuž se dostalo výzvy podle § 13 odst. 3 zák. 286/24, býti přeložen do trvalé výslužby přes to, že ohlášení o dobrovolném odchodu z činné služby nepodal. Poněvadž pak účelem upozornění podle § 13 odst. 3 zák. 286/24 je jedině, aby byla zaměstnanci poskytnuta možnost zažádati za dobrovolný odchod ze služby a zajistiti si tak výhody v dalších odstavcích § 13 uvedené, aniž § 13 odst. 3 vyhrazuje straně právo na formální »námitky«, nelze v tom, že úřad přes námitky takové a bez zvláštního dalšího šetření o nich přikročí k nucené restrikci, — zejména též vzhledem na shora uvedený význam § 14 zák. 286/24 — shledati nezákonnost nebo podstatnou vadnost řízení.
Z těchto úvah bylo stížnost ad 2. zamítnouti jako bezdůvodnou.
Ad III. Rozhodnutím ze 16. června 1926 odmítlo min. škol. st-lův rekurs, podaný do rozhodnutí zšr-y stran nepřiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss jako nepřípustný, poněvadž ve věci té rozhodla zšr, jejíž meritorní rozhodnutí podle zák. č. 286/24 mělo povahu konečnou, rovněž s platností konečnou. Proto není předmětem kognice nss-u otázka, zda žádosti st-lově za odkladný účinek podle § 17 zák. o ss mělo nebo musilo býti vyhověno, nýbrž může nss jenom zkoumati, zda shora uvedený výrok min. je po právu, zda tedy skutečně rozhodnutí zšr-y z 5. května 1926 mělo povahu konečnou.
Tu pak shledal nss stanovisko žal. úřadu správným, setrvávaje na právním názoru vysloveném již v nál. Boh. A: 6296/27, že totiž k rozhodování o žádosti za povolení odkladu podle § 17 zák. o ss je příslušným ten správní úřad, který ve věci konečně rozhodl a jehož rozhodnutí je naříkáno; z toho tedy především jde, že v daném případě rozhodovati o žádosti st-lově za přiznání odkladu byla příslušnou zšr. Otázku pak, zda rozhodnutí příslušného úřadu o nepřiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss je nebo není konečné, když rozhodnutí ve věci vlastní povahu konečnou má, nutno po názoru nss-u zodpověděti kladně.
Pro toto stanovisko mluví jednak úvaha, že jenom úřad rozhodnuvší s konečnou platností o meritu věci bude jedině moci posouditi také, zda podmínky pro odklad podle § 17 zák. o ss jsou dány a že by nebylo na místě, aby vyšší stolice správní, která neměla možnosti rozhodovati ve věci samé, byla nucena rozhodovati přes to stran přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss, tedy ve sporu, který je jen důsledkem a adnexem sporu hlavního, meritorního; konečně nebylo by ani v zájmu strany, aby — ač ve věci samé může se již dovolati kognice nss-u — musila ve sporu podle § 17 zák. o ss teprve čekati na vyřízení nadřízené stolice správní; postup takový byl by tím spíše na úkor strany, když právě spor podle § 17 zák. o ss vyžaduje rozhodnutí brzkého a to tím více, jelikož — jak nss ustáleně judikuje — (srovn. nál. Boh. A: 1447/ 22, 1879/23, 3626/24 a j.) stížnost podaná k nss pro nepřiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss se stává bezpředmětnou, jakmile stížnost do výroku meritorního, pro kterou strana za odklad žádala, byla nss-em zamítnuta. Kdyby se tedy — ačkoliv o meritu věci s konečnou platností rozhodovala správní komise, která normálně není poslední stolicí, — připouštěl do výroku téhož úřadu stran nepřiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss ještě rekurs na normální instanci vyšší, stalo by se tím právo strany podle § 17 zák. o ss ve velkém počtu případů ilusorním.
Z těchto úvah dospěl nss k závěru, že úřad, rozhodnuvší o meritu věci na základě zvláštního předpisu zákona — jakým je v daném případě předpis § 15 odst. 4. zák. 286/24 — s platností konečnou, rozhoduje s konečnou platností také o žádosti, aby stížnosti podané k nss-u do merita věci byl přiznán odkladný účinek podle § 17 zák. o ss.
Z těchto úvah bylo také stížnost ad 3. zamítnouti.

Citace:

č. 804. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 721-723.