Státní pozemkový úřad je oprávněn uplatňovati nároky staropensistů podle § 50 náhr. z. i v případě, když se tito bez svolení Stát. poz. úřadu vzdali nároku na zajištění svých zaopatřovacích požitků vůči býv. vlastníku.

V řízení o rozvrhu přejímací ceny za nemovitosti převzaté Stát. poz. úřadem z velkostatku S. vzdaly se staropensistky nároku na zajištění svých požitků. Přes to přihlásil poz. úřad tyto nároky a zem. civ. soud v B. je přes odpor býval, vlastníka přikázal. Vrchní zem. soud v B. toto usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti býv. vlastníka z těchto důvodů:
Možno třeba přisvědčiti názoru stěžovatelovu, Že se staropensistky prohlášením ze dne 21./4. 1927 tím, že se vzdaly nároku na zajištění svých emolumentů, příslušejících jim proti stěžovateli podle č. 3. zák. ze dne 12.12. 1920 č. 118 sb. z. a n. § 74 náhr. z., zřekly se v tomže i nároku na zajištění emolumentů těch z přejímací ceny, neboť praví, že nežádají zajištění proto, že se jim stěžovatel zavázal důchody jejich řádně vypláceli, s čímž ony se spokojují, tedy sluší za to míti, že nežádají od stěžovatele zajištění vůbec, ani tedy, pokud jde o zajištěni z přejímací ceny, která vůbec jde na jeho účet, a pokud by nebyla vyčerpána, připadla by jako hyperocha jemu, takže vždy nutno říci, že zajištění to poskytuje on.
Avšak ony vzdaly se toho nároku toliko vůči stěžovateli a nejde pouze o něj, nýbrž o státní pozemkový úřad (čili zastoupený jím stát), jenž má podle § 21. cit. zákona č. 118/20 povinnost bdíti nad zajištěním zaměstnaneckých požitků nemocenských i pensijních, mezi něž patří i ty, o něž jde. Akce pozemnoreformní je veřejnoprávní a státu záleží na tom, aby se provedla bez újmy nejen pro zaměstnance převzatého majetku vůbec (§ 73 a 75 náhr. z.), nýbrž zvláště též pro pensisty jeho (§ 3 cit. zák. č. 118/20 § 74 náhr. z.) a proto nemohou tito se práv svých vzdáti bez svolení státu, čili zastupujícího jej Stát. poz. úřadu, jemuž zákon starost o ně uložil. Sluší uvážiti, že takové vzdání se může státi často nerozvážně, ale zákon nemůže dopustiti, aby ujma, která z toho potom vzejde, byla přičítána na vrub pozemkové reformy a proto pověřil péčí o zaměstnance přímo veřejný úřad a neponechal to jim samým, aby se starali o sebe podle vlastního uznání, jak tomu je v právu soukromém. Tím tedy, že se staropensistky vzdaly svého nároku na pojištění vůči stěžovateli není dotčeno právo a povinnost Stát. poz. úřadu pečovati o zajištění to, nýbrž by vzdání se působilo i proti němu teprve tehdy, kdyby byl prohlášení jich schválil, což se však ani netvrdí. Když se tak nestalo, působí tedy jen vůči stěžovateli, což však nestačí, aby se к nároku pensistek nehledělo při rozvrhu přejímacích cen. Zajisté, že Stát. poz. úřad byl mocí svého dozorčího práva oprávněn nárok pensistek na zajištění z cen těch přihlásiti, jak to také učinil a nevadí tomu, že § 47 odst. 3 náhr. z. dává právo přihlášku učiniti i pensistkám samým, nemůže je přece vyloučiti z hájení jich vlastních práv. Z § 74 odst. 2 náhr. z., jenž praví, že při převzetí pozemkového majetku platí o úhradě těchto nároků ustanovení § 50 a z toho §u, jenž předpisuje, že a jak nároky pensijní musí býti z přejímací ceny uspokojeny, plyne, že se to má díti z úřední povinnosti, čímž však nemůže býti míněna povinnost soudu, jenž nemůže o nárocích těch bez ohlášky věděti, nýbrž jen povinnost Stát. poz. úřadu, jenž o nich přejímaje statek zvěděti a jednati musí.
Bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 3. IV. 1928 č. j. RII 129/18—1
Rada v. z. s. Pinc.

Citace:

Státní pozemkový úřad je oprávněn uplatňovati nároky staropensistů podle § 50 náhr. z. i v případ, když se tito vez svolení Stát. poz. úřadu vzdali nároku na zajištění svých zaopatřovacích požitků .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 15, s. 497-498.