— 89 —
Příspěvek k výkladu § 2. lit. c. tr. z.
Rozsudkem c. k. kraj. soudu v O. ze dne 13. října 1909 Vr 1095/9/50 byl C. Ž. dle § 2593 tr. ř. osvobozen od obžaloby pro zločin těžkého ublížení na těle ve smyslu § 152., 155. a) tr. z., přestupek lehkého ublížení na těle ve smyslu § 411. tr. z., přestupek zlomyslného poškození cizího majetku ve smyslu § 468. tr. z. a přestupek § 1. zák. o tul.
Stručný děj je:
Dne 21. srpna 1909 po 10. hod. dopolední přišel obžalovaný k M. P., která tenkrát nedaleko H. trávu žala, bodl ji se slovy »aha, už vás mám«, ač ho před tím vůbec neznala a nikdy s ním ničeho neměla, do levého a pravého boku tak, že omdlela a padla na bok, odkryl ji po pás, bodl ji pak dále kudlou do břicha, do stehen a nad slabinu, tak že vnitřnosti vyhřezly. Obžalovaný poodešel na to kousek cesty od ní, sedl si na mez a díval se na ni a když po chvíli viděl, že P. vstává ze země, vstal a volně odcházel. Nežádal ji, aby mu byla po vůli a také jí přirození neohmatával.
Téhož dne asi o 1/2 12 hod. dop. znepokojoval obžalovaný na poli nedaleko N. U. Františku B. a o 1/4 9 hod. večer pobodal nožem lehce v O. Ludmilu M. a Annu M.
Téhož večera rozbil obžalovaný v olomucké synagoze zlomyslně 6 tabulí v ceně 5 K.
Obžalovaný se úplně doznal a tvrdil, že 18. srpna 1909 byl v O. okraden o peníze, tato ztráta peněz uvedla jej do velkého vzteku, že si myslel, ať se s ním stane cokoliv, a nouzí a hladem byl prý uveden do takového rozčilení, že ani neví, co vše dělal a proč ony jemu za vinu kladené trestní činy spáchal. Mimo to udal, že cítil tenkrát také velkou pohlavní podrážděnost, že proto ženské křivákem ohrožoval a bodal. Dle dobrozdání soudních lékařů oddal se obžalovaný záhy nemírné onanii, v 15. roce dostal epileptické záchvaty a časté závratě s mrákotnými stavy, při čemž se také jeho pud pohlavní abnormálným způsobem vyvinoval. — 90 —
Již v 16. roce dopustil se zločinu nedokonaného násilného smilstva, po odpykání uloženého mu trestu v trvání 1 roku žaláře, dopustil se zase podobného činu a byl pro krádež dvakrát trestán.
Dle dobrozdání soudních lékařů nejedná se u Ž. o čistý sadismus, t. j. perversní ukájení pudu pohlavního bodáním a trýzněním žen, poněvadž prý týž, jak udává, necítil při bodání ukojení pudu pohlavního (?), jinak konstatují lékaři jen zmenšenou příčetnost.
Soud pokládal za prokázáno, že duševní příčetnost obžalovaného následkem přirozené slabomyslnosti, následkem epilepsie a chorobné pohlavní dráždivosti je značně zmenšena; poněvadž se obžalovaný kritického dne pro ztrátu peněz a hlad nalézal ve velkém rozčilení, tedy v prudkém affektu, dospěl soud k přesvědčení, že obžalovaný zločin těžkého uškození na těle a přestupky dle § 411., 468. tr. z. provedl v takovém pomatení smyslů, ve kterém si svého jednání nebyl vědom (§ 2. odst. c) tr. z.). Přestupek dle § 1. zák. o tul. soud vůbec za prokázaný neměl.
Stížnost zmateční c. k. stát. zastupitelství opírala se o zmatky dle § 281. č. 5. a 281. č. 9. lit. b) tr. z. a dovozovala, že soud dva pojmy disparátní: »prudký affekt« a »pomatení smyslů«, stotožňuje, že neprokazuje, že affekt dosáhl takového stupně, že v konkrétním případě přivodil porušení vědomí a konečně, že nebyly vyvráceny různé námitky přednesené.
C. k. nejvyšší a kasační soud rozsudkem z 2. prosince 1909 Kr III. 180/9/4 po veřejném líčení zmateční stížnosti vyhověl, rozsudek v odpor vzatý (vyjma výrok o tuláctví, jehož se stížnost zmateční nedotýkala) zrušil a odkázal věc k novému projednání a rozhodování z těchto
důvodů.
Zmateční stížnost státního zastupitelství odporující jedině výroku sprošťujícímu obžalovaného obžaloby pro zločin těžkého uškození na těle, jak jest naznačeno v §§ 152., 155. lit. a) a b) z. tr. a pro přestupky dle §§ 411. a 468. tr. z. opírá se o zmatky podle č. 5. a 9. lit. b) (správněji lit. a) ř. tr. Stížnost jest v právu.
Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný způsobil M. P. dne 21. srpna 1909, pobodav ji nožem, více lehkých a jedno těžké poranění, kvalifikované podle § 155. lit. a) a b) z. tr. a že zranil téhož dne lehce také L. M. a A. M., pobodav je nožem, dále že vyrazil téhož dne aneb během následující na to noci v židovské synagoze olomoucké kamenem 6 okenních tabulí. Přes to sprošťuje však rozsudek obžalovaného obžaloby pro tyto trestní činy, kvalifikované podle §§ 152., 155. lit. a) a b), resp. § 411., 468. tr. z. a to z toho důvodu, poněvadž se prý dostal, jsa od přírody slabomyslným, padoucnicí stiženým a pohlavně chorobně podrážděným a jsa vydán následkem krádeže — 91 —
na něm spáchané v šanc hladu, do prudkého aífektu a spáchal tudíž činy položené mu za vinu v takovém pomatení mysli, ve kterém si nebyl jednání svého vědom. (§ 2. c. z. tr.)
Z důvodů rozsudku však jde na jevo, že soud stotožňoval mylně prudký affekt s pomatením smyslů a že pochopil nesprávně pojem tohoto trestnost vylučujícího důvodu.
Odůvodňuje svůj náhled dovolává se rozsudek posudku soudních lékařů o duševním stavu obžalovaného a vlastních poznatků soudního dvoru. Posudek soudních lékařů však přímo vylučuje, že by byl obžalovaný v době, když čin spáchal, duševně chorým a také, že by byl býval ve stavu pomatené mysli. Týž praví sice, že obžalovaný je individuem epileptickým a pohlavně z části degenerovaným a přiznává mu, pokud běží o delikty v affektu spáchané příčetnost sníženou, vytýká však zároveň, že padoucnice jeho posud význačnější degeneraci duševní nevyvolala, že jeho intelligence, soudnost a jeho paměť posud podstatněji neutrpěla, že jest jeho názor o trestuhodnosti jeho činu zcela jasným, že činům v obžalobě uvedeným žádný záchvat padoucnice nepředcházel a že se také po nich amnesie nedostavila. — Naproti tomu shledává rozsudek pří- znaky značného snížení příčetnosti, jež pozoroval na obžalovaném soudní dvůr sám, v tom, že se plaše kolem sebe ohlížel, při vážných věcech tiše usmíval, a že se zodpovídal, udávaje, že spáchal činy kladené mu za vinu v obžalobě pod vlivem »starých duchů«, kteří však udělali prý již místo »duchům novým«.
Že se však skutečnostmi těmi nezjišťuje, že v době činu bylo vědomí obžalovaného nadobro zrušeno, jak to předpokládá pomatení smyslů uvedené v § 2. lit. c) z. tr. jakožto důvod trestnost vylučující — jest jasno. Ze zjištění rozsudku lze poznati jen tolik, že obžalovaný spáchal činy položené mu za vinu v prudkém affektu. Nebyl-li však aííekt stupňován až ku zrušení vědomí, nemůže býti pokládán za pomatení smyslu po rozumu § 2. lit. c) tr. z., a pouhou duševní nedocenností skutková povaha § 2. lit. a)—c) vyčerpána není.
Rozsudek přechází, jak mu to stížnost s hlediska č. 5 § 281. ř. tr. právem vytýká, mlčením skutečnosti, jež přímo vylučují, že by vědomí obžalovaného bylo bývalo v době spáchaného činu zrušeno, tak zejména skutečnost, že se po spáchání činu nedostavila amnesie a že se obžalovaný přiznal, že byl zachvácen velikým vztekem již dne 18. srpna 1909, hned na to, když shledal, že na něm byla spáchána krádež, a že se rozhodl, že »něco provede«, ať se s ním děje cokoliv. Neoceněnou zůstala též skutečnost, patrná z oznámení ř. č. 1., že obžalovaný sdělil bezpečnostnímu úřadu, byv zadržen proto, že neměl prostředků a příbytku, sám, že přepadal osoby ženského pohlaví s nožem a že vytloukl okna židovské modlitebny, že udal dokonce i datum, místo, hodinu a bližší okolnosti jednotlivých úto- — 92 —
ků, že se tudíž na ně nepochybně pamatoval, což by bylo přece v případě zrušeného vědomí v době činu nadobro vyloučeno. Okolnost, že soudní dvůr posuzuje příčetnost obžalovaného, zůstavil rozhodující tyto skutečnosti bez povšimnutí, činí výrok soudcovský ovšem neúplným a rozsudek dle § 281. č. 5. ř. tr. zmatečným. Okolnost pak, že prudký affekt, jenž tvoří přece jen polehčující okolnost § 46. lit. d) z. tr. byl zaměněn mylně s důvodem pomatení smyslů, jenž vylučuje podle § 2. lit. c) z. tr. trestnost, činí rozsudek zároveň dle § 281. č. 9. lit. a) ř. tr. zmatečným. Dr. Glos.
Pozn. zasílatele. Srov. rozh. kas. s. nál. 2408, 8805 o významu affektu, o významu pohlavní zrádnosti nál. 2840, 3474, o duševní nedocennosti (geistige Minderwertigkeit) nál. 3039. Viz, také Gross Archiv 1909 Schiedermayer: Fälle von Sadismus. Obžalovaný C. Ž. patří zajisté do kalegorií t. zv. nebezpečných duševně méněcenných individuí (gemeingefährliche vermindert Zurechnungsfähige), o nichž jedná předběžná osnova rak. tr. z. v § 37. (srovn. o tom v. Liszt: »Die sichernden Massnahmen in den drei Vorentwürfen« v »Oester. Zeitschrift fur Strafrecht« 1910 č. 1.) Dle stavu našeho dnešního zákonodárství rakouského nelze o podobných individuích učiniti opatření, jimiž by společnost proti jich útokům byla ochráněna; nesrovnalosti z toho vyplývající jsou velmi závažné. Otázka je, jak sluší právnicky posuzovati útoky sadistické záležející zejména v bodání žen (Mädchenstecherei); pokud vím, nezaznamenává judikatura kass. soudu podobný případ, neboť studium psychopathických zjevů sexuálních (zejm. homosexuality, sadismu, masochismu, exhibitionismu) zejména v poslední době se teprv prohloubilo a nelze ani dnes konstatovati, že by se byl vykrystalisoval již nesporný názor vědecký o těchto zjevech, ač literatura psychiatrická i kasuistická je neobyčejně rozsáhlá již. Právnicky posuzovati je sluší jako delikty proti tělesné bezpečnosti.