NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1908.

Neschopným k placení ve smyslu §u 486 čís. 1 tr. zák. není ještě dlužník, jenž nemá pohotově dostatečných prostředků k okamžitému zapravení všech dluhů, nýbrž jen dlužník, jenž nemůže své dluhy zapraviti ani v »přiměřené době«.
Kterou dobu dlužno považovati za přiměřenou, třeba posuzovati podle pravidel řádného hospodaření; jest přihlížeti k zvláštním hospodářským poměrům toho kterého dlužníka.
Přiměřenost doby k zaplacení dluhů u dlužníka — státního zaměstnance.
(Rozh. ze dne 27. února 1925, Zm II 546/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 7. října 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 1 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek nalézacího soudu číselně z důvodů zmatečností podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř., věcně však uplatňuje pouze důvod zmatečností podle čís. 9 a), ježto veškeré její vývody vrcholí v námitce, že nalézací soud co do pojmu neschopnosti k placení nesprávně vyložil zákon, Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. Obžalovanému klade se za vinu, že z nedbalosti přivodil si neschopnost k placení zvláště tím, že činil přílišná vydání a lehkomyslně užíval úvěru, jakož i že část svého majetku promarnil, čímž prý se dopustil přečinu úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 1 tr. zák. Stížností napadený výrok o neschopnosti stěžovatele ku placení jest v rozhodovacích důvodech nalézacího soudu opodstatněn skutečnostmi, že stěžovatel učinil v roce 1922 a 1923 dluhy úhrnem 18000 Kč, že měl v roce 1922 čistý plat 25054 Kč a v roce 1923 20238 Kč a má pojistku v odkupní ceně 385 Kč. Stížnost namítá právem, že pojem neschopnosti k placení těmito skutečnostmi naplněn není. Neschopností k placení dlužno rozuměti takový stav dlužníka, že není s to, by veškeré své věřitelé uspokojil úplně ve lhůtě, přiměřené zásadám poctivého hospodaření. Za neschopna k placení nelze tedy pokládati dlužníka již proto, že nemá pohotově dostatečných prostředků k okamžitému zapravení všech dluhů, nýbrž jen takového dlužníka, který ani v přiměřené době dluhy své zapraviti nemůže. Kterou dobu však považovati jest za přiměřenou, nutno posuzovati podle pravidel řádného hospodaření. Co do přiměřenosti doby k zaplacení dluhů nelze proto užiti pravidla, platícího pro všechny dlužníky bez výjimky stejně, nýbrž dlužno přihlížeti ku zvláštním hospodářským poměrům toho kterého dlužníka.
Dle zjištění rozsudku jest obžalovaný vrchním soudním oficiálem, který v rozhodné době a to v roce 1922 pobíral čistý plat 25054 Kč a v roce 1923 20238 Kč. Jest všeobecně známo, že většina státních zaměstnanců kromě svých nepatrných služebních požitků pravidelně nemá jiných příjmů a jmění. Kdo půjčuje státnímu zaměstnanci, obzvláště, je-li to větší peníz, musí proto pravidelně počítati a také skutečně počítá s tím, že se mu dostane zaplacení zapůjčeného peníze pouze ve splátkách, rozdělených na delší dobu, obzvláště když dlužník — jak tomu je i v tomto případě -— jsa ženatým a otcem, musí se starati též o manželku a děti. Již z této úvahy vychází, že u státního zaměstnance doba, již co do zaplacení dluhů považovati jest za přiměřenou, jest mnohem delší než u dlužníka, jsoucího v lepším finančním postavení, nebo než u dlužníka, u kterého lze následkem určitých konjunkturálních dob v obchodě (vánoce, saisona lázeňská a pod.) očekávati větší příjmy a výdělky v určitou dobu. U takových dlužníků lze podle pravidel řádného hospodářství očekávati zapravení případných dluhů v době kratší. K tomu pak přistupuje ta okolnost, že (jak se obžalovaný hájí) z části šlo i o zápůjčky, jež obžalovanému byly poskytnuty z ochoty, ohledně nichž obžalovaný mohl důvodně předpokládati, že dotyční věřitelé na zaplacení těchto dluhů naléhati nebudou. Okolnost ta jest však závažná proto, poněvadž přiměřenost doby zaplacení dluhů nemusí býti pro všechny dluhy stejná; stačí po případě, je-li dlužník s to, by zapravil prozatím aspoň část svých dluhů a po jejich zapravení dluhy ostatní, předpokládajíc ovšem, že zaplacení se stalo ve lhůtách, jednotlivým dluhům podle jich povahy přiměřených. Pouhé porovnání stěžovatelových dluhů s jeho ročními příjmy neposkytuje proto dostatečného podkladu pro závěr, že obžalovaný není s to, veškeré své v době přiměřené zapraviti a že jest proto neschopným k placení, nýbrž dlužno přihlížeti i k rodinným poměrům jeho, k výši a povaze jednotlivých dluhů a jich splatnosti, jakož i k tomu, zda věřitelé byli srozuměni posečkati se zapravením pohledávky po delší dobu, zda bylo lze dlužníkovi zálohou na služné neb podobně si zaopatřiti úvěr ku krytí nutných dluhů a vůbec ke všem hospodářským poměrům obžalovaného dlužníka. Dospěl-li proto nalézací soud pouze na základě shora uvedené jediné okolnosti k závěru, že obžalovaný jest neschopným k placení, spočívá úsudek ten na nesprávném výkladu zákona, jenž má v zápětí zmatečnost rozsudku podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1908. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 129-131.