Čís. 1726.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Pokud zakládá důvod § 13 písm. b) rozl. zák. trest vězení vyslovený cizozemským (říšskoněmeckým) soudem.
(Rozh. ze dne 20. října 1922, Rv I 364/22.)
Žalobě manžela o rozluku manželství z důvodu § 13 písm. b) rozl. zák. oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaná byla odsouzena rozsudkem zemského soudu v Kleve v Německu ze dne 30. dubna 1914 do vězení na 7 let. Trest vězení německého trestního práva nerovná se sice zdejšímu trestu těžkého žaláře. Dle § 21 říšského tr. zák. dlužno však trest vězení v trvání jednoho roku klásti na roven trestu káznice v trvání osmi měsíců, rovná se tudíž trest vězení 1 roku trestu káznice na 1 rok. Trest káznice říšského tr. zák. jest co do druhu trestu téhož rázu jako tuzemský trest těžkého žaláře. Vyplývá to z ocenění všech rozhodných okolností při srovnání těchto druhů trestů, stupně a způsobu omezení na svobodě, jakož i z jinakých s tímto trestem spojených právních následků. Dle těchto vývodů rovná se trest vězení v trvání 7 roků, k němuž žalovaná byla odsouzena, trestu káznice 4 let a 8 měsíců, který odpovídá trestu těžkého žaláře téže délky dle tuzemského práva. První soud tedy případně vyřkl, že je zde rozlukový důvod dle § 13 lit. b) zák. rozl. ježto také činy žalované, jež daly podnět k opětovnému jejímu odsouzení, svědčí o její zvrhlé povaze.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání z důvodů odvolacího soudu.
Citace:
č. 1726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 583-583.