NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3819.

Zdravotnictví. — Administrativní řízení: I.* Není nezákonné, když od choromyslného, který v době přijetí do zemského ústavu pro choromyslné byl chud a později nabyl dostatečného jmění, po případě od jeho pozůstalosti žádány jsou náklady ošetřování za celou dobu pobytu v ústavu. — II. O předpisech o ústavech pro choromyslné. — III. Rozhodovati o nárocích veř. ústavů pro choromyslné na náhradu ošetřovacích nákladů proti ošetřovanci nebo pozůstalosti jeho přísluší úřadům politickým.
(Nález ze dne 27. června 1924 č. 8047).
Věc: Dr. J. G., advokát v Praze, jako kurátor zemřelé M. J., nezvěstné H. J. a jako zástupce pozůstalosti zemřelé M. J. (adv. Dr. Arn. Engel z Prahy) proti ministerstvu vnitra o ošetřovací náklady v ústavě choromyslných.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem magistrátu hl. m. Prahy ze 16. června 1918 bylo uznáno, že pozůstalost po M. J. jest povinna zaplatiti za ošetřování její v ústavu pro choromyslné v . . . vzešlé náklady Kč 9959.40 po srážce zaplacených Kč 1095 zbytkem Kč 8864.40.
Nález ten byl v pořadí instancí posléz nař. rozhodnutím potvrzen.
Stížnost pozůstalosti dosud neodevzdané, zastoupené přihlášenými dědici, napadá toto rozhodnutí pro nezákonnost a vytýká
1. že magistrát jako politický úřad I. stolice nebyl příslušným vydati nález, poněvadž jde o ústav zemský ve správě zem. správní komise;
2. že ošetřovaná v době přijetí do ústavu byla nemajetná, nabyla jmění teprve v r. 1913 a že zem. fondu nepřísluší nárok na vrácení nákladů, které po dobu nemajetnosti ošetřovanky dle své povinnosti vynaložil;
3. že na ošetřovací náklady bylo zaplaceno 1350 Kč, nikoliv pouze 1095 Kč.
Ze spisů jjde, že M. J. byla přijata do ústavu 5. listopadu 1901 jako nemajetná a zůstala tam do smrti — do 26 června 1916. Dle udání zástupce st-lů v pozůstalostním řízení nabyla ošetřovanka r. 1913 dědictvím jmění 14 953 K 50 h, dle spisů o její pozůstalosti činí čistá pozůstalost K 13 212.90.
Dle výkazu ústavu pro choromyslné z 30. března 1918 činilo ošetřovné za dobu shora uvedenou úhrnem 9959 40 Kč, načež bylo zaplaceno Kč 1095. — — —
Nss opřel rozhodnutí své o následující úvahy:
Dle zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. o organisaci veř. zdravotnictví jest státní správě svěřen také dohled na všechny ústavy pro choromyslné, § 2, lit. b). Opírajíc se o zmocnění zákonem tím dané vydalo min. vnitra nařízením z 14. května 1874 č. 71 ř. z. předpisy o ústavech pro choromyslné, při čemž rozeznává mezi ústavy soukromými a ústavy veřejnými a ohledně těchto stanoví v § 21, že podmínky přijetí a propuštění chorých ohledně veřejných ústavů pro choromyslné a všechny poměry těchto ústavů se řídí stanovami ústavu min. vnitra schválenými.
Dle § 23 téhož zákona jest věcí obcí, aby se staraly o ošetřováni chudých choromyslných a o jich dodání do veřejného ústavu pro choromyslné (§ 24 zák. dom. z 3. prosince 1863 ř. z., č. 105), při čemž je mají úřady politické podporovati.
»Statut pro zemský blázinec v Praze« v § 2 pod heslem »jakých ústav má prostředků«, uvádí pod č. 2, že uhrazují se výdaje blázince z nahrazených ošetřovních nákladů, což se děje a) za nemocné k placení způsobilé z jejich jmění, b) za nemocné k placení nezpůsobilé od jejich příbuzných k placení způsobilých a k tomu zákonně povinných, od obcí a korporací, pokud jsou dle zákona placením povinny, od jiných stran v základě zvláštního právního závazku nebo zvláštního ushodnutí a konečně, když nemá místa žádný z dotčených případů, od zemských fondů těch zemí, kde nemocní mají právo domovské.
Dle § 4 stanov jest řízení ústavu ve všech záležitostech lékařských a správních vzneseno na odpovědného řiditele, který ústav zastupuje vůči úřadům a obecenstvu. Na prvního správního úředníka náleží bezprostřední správa čistě správních záležitostí — vedení pokladny, veškeré účetnictví, korespondence i dobývání ošetřovních poplatků a chování jich v patrnosti.
Z. těchto ustanovení se podává, že veřejné ústavy pro choromyslné jsou zařízení veřejného zdravotnictví a že plní úkoly veřejné správy. Nezávisí na vůli správy jejich, zdali některou osobu do ošetřování chtějí přijmouti, ani jaký plat za ošetřování má býti požadován — tyto poměry jsou všeobecně veřejnými úřady normovány, zejména jeví se náklady ošetřovací jako poplatek za určité dávky a úřední jednání nutná v zájmu veřejného zdravotnictví.
Ze stanov se dále podává, že náklady na ošetřování platiti musí ošetřovanec neb osoby dle zákona nebo dle zvláštní úmluvy k tomu povinné. Dle zák. z 17. února 1864 č. 22 ř. z. má ovšem zemský fond nésti náklady ošetřování za osoby k placení neschopné, které bezplatně do ústavu pro choromyslné byly přijaty. Bezplatně mohou do ústavu choromyslných býti přijati pouze osoby, o kterých jest předloženo vysvědčení chudoby dle předpisu sdělané ,(§ 8 stanov).
Z toho jde, že bezplatné přijetí do ústavu choromyslných jest aktem veřejného chudinství, který nastupuje dle zák. z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. pro Čechy jen tehdy, když vlastní jmění nebo výdělečnost ošetřovance nestačí, když tyto náklady na ošetřovaném nelze dobýti. Veřejné chudinství jest v Čechách zák. z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. vybudováno v ten způsob, že v prvé řadě má obec povinnost pečovati o chudé; pokud prostředky obce nestačí, má okres přispěti — tomuto též náleží, aby zřídil a vydržoval ústavy pro ošetřování nemocných, opatření a zaměstnání chudých a pod. Kde prostředky okresu nestačí — nastupuje země, která se též má postarati o ústavy pro veřejné blaho, jichž zřízení se pro okresy nehodí, pokud jest jich v zemi třeba (srov. §§ 25 až 28 cit. zák.).
Z úvah těchto zjevno, že tu jde o poměry veřejného práva, o kterých vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru nákladů ošetřovacích a orgánů za ně ručícího mohou rozhodovati pouze úřady příslušné pro rozhodování o plnění veřejnoprávném. Pro nedostatek zvláštních předpisů v tomto směru a vzhledem k tomu, že opatření chudinské podmíněno jest právem domovským a s ním úzce spjato, sluší pokládati za příslušné k rozhodování o nároku na náhradu útrat ošetřovacích proti ošetřovanci po případě jeho pozůstalosti státní úřady politické (§ 36 a 39 zák. dom. a contr. § 38 téhož zák.). Výtka, že úřady politické nebyly příslušné ve věci rozhodovati jest tedy neodůvodněna.
Výtka, že náklady ošetřovací byly do té doby — kdy ošetřovanka nabyla jmění — hrazeny zem. fondem jako jeho povinnost a že proto nelze žádati náhradu těchto nákladů na pozůstalosti, rovněž není odůvodněna, a to dle následujících úvah:
Ústav pro choromyslné přijímá nemajetného choromyslného bezplatně jen za předpokladu, že náklad nemůže býti hrazen z jmění ošetřovance; nárok ústavu proti ošetřovanci na ošetřovné však trvá a může býti realisován, když ošetřovanec nabyl jmění dostatečného, že z něho bez újmy nutné výživy ošetřovancovy a jeho rodiny náklady ošetřovací mohou býti hrazeny. Poměr zem. fondu k ústavu nedotýká se této latentní povinnosti ošetřovance, a nemůže tento z okolnosti, že zem. fond ústavu náklady hradil, dovoditi, že jeho zásadní povinnost k placení těchto nákladů pominula.
Závěr ten podává se z úvahy, že i pro ústav zemský, chudinské opatření poskytující, stejně jako pro obec musí platiti zásada § 15 chud. zák., že od chudého, který později nabyl dostatečného jmění, lze žádati náhradu nákladu chudinského zaopatření — dále z úvahy, že bezplatné přijetí do ústavu stalo se za předpokladu, že jde o osobu chudou a že předpoklad ten není více dán, když dříve chudý stal se placení schopným.
Pokud jde o rozdíl částek, které na celkový ošetřovací náklad byly placeny, nelze rovněž stížnost uznati důvodnou — neboť st-1 vůči výkazu nedoplatku správou ústavu předloženému ve správním řízení neprokázal, že zaplatil více. než účtovaných K 1095, zejména neprokázal, kolik a zač platil.
Stížnost je tedy ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 3819. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 222-225.