NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8374 —
Č. 8374.

Váleční poškozenci: I. Nárok na vdovský a sirotčí důchod po válečném poškozenci je podmíněn příčinnou souvislostí mezi poraněním utrpěným ve službě vojenské, po případě mezi nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě a mezi skutečností, která způsobila fysiologickou příčinu invalidovy smrti, a to i tehdy, bylo-li manželství uzavřeno již ve stavu invalidity. — II. Nárok ten je proto vyloučen, nastala-li smrt invalidy zavražděním.
(Nález ze dne 21. ledna 1930 č. 859.)
Prejudikatura: Boh. A 4916/25.
Věc: Terezie P. a spol. v K. proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. V. Elsnic) o důchod válečných poškozenců.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence pro Slov. v Bratislavě z 1. května 1921 přiznal jmenovaný úřad manželi st-lčinu Štěpánu P., obuvníku ve Sv., invalidní důchod ročních 1 800 Kč — Č. 8374 —
s 50% drah. přirážkou a 10% příplatkem na nezaopatřené děti. Dne 10. ledna 1926 byl Štěpán P. zavražděn, následkem čehož byl pak jeho invalidní důchod koncem měsíce ledna 1926 zastaven.
Přihláškou z 2. března 1926 domáhala se st-lka toho, aby jí a jejím 3 nezl. dětem přiznán byl vdovský, resp. sirotčí důchod podle ustanovení zák. 142/20. — Dvěma výměry z 29. května 1926 zamítl zem. úřad pro péči o vál. poškozence pro Slov. žádost z důvodu, že smrt Štěpána P. nenastala následkem choroby získané ve válce a není v souvislosti s jeho voj. službou válečnou.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad st-lčino odvolání z těchto důvodů: Štěpán P. byl dne 10. ledna 1926 zavražděn, čímž je bezpečně zjištěno, že jeho smrt nastala z jiného důvodu, než který jest naznačen v § 1 lit. a) zák. č. 199/19, a nemají proto po něm nároku ani vdova podle § 13 zák. č. 142/20 na důchod vdovský, ani sirotci podle § 20 odst. 1 zák. č. 39/22 na důchod sirotčí.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Předpokladem pro nárok na vdovský a sirotčí důchod po rozumu §§ 13 a 20 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. a z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. jest — jak nss již podrobně odůvodnil v nál. Boh. A 4916/25, — aby tu byla dána přímá, t. j. příčinná souvislost mezi onou skutečností, která způsobila fysiologickou příčinu smrti vál. invalidy a mezi jeho poraněním utrpěným ve službě voj., nebo nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě.
Stížnost míní, že v případě, o který jde, takové souvislosti potřebí nebylo a to proto, poněvadž zemřelý invalida uzavřel sňatek teprve po tom, když invalidou se stal. Vyslovuje právní názor, že v takovém případě, normovaném specielním ustanovením § 14 zák. 142/20 oné příčinné souvislosti potřebí není a dovozuje z toho, že jak st-lce, tak dětem jejím nárok na rentu přísluší. — Názor stížnosti je však mylný.
Ustanovení § 14 cit. zák. rozšiřuje nárok na vdovský důchod, který dle § 13 přísluší ženám, které uzavřely sňatek manželský dříve, než muž jejich stal se vál. invalidou, výjimečně i na ženy, které se provdaly již s vál. invalidou. Ovšem nerozšiřuje nárok ten na všechny takové pak ovdovělé ženy, nýbrž stanoví v bodě a)—c) určité podmínky pro nárok ten. Jde-li však jen o rozšíření nároku na vdovský důchod na další kategorii vdov, je zřejmo, že — není-li v ustanovení o rozšíření tom nic jiného ustanoveno — musí i při té kategorii vdov býti splněna základní podmínka, totiž příčinná souvislost smrti invalidy s poraněním resp. nemocí ve válce utrpěnými resp. zhoršenými.
Ovšem míní stížnost, že § 14 výslovně od této zásady upouští, a vidí to v ustanovení § 14 lit. c), v němž ustanoveno jako jedna z podmínek, že manželství trvalo aspoň rok, nebo bylo dříve přerušeno náhodnou smrtí manželovou. Ze slova »náhodnou« dovozuje právě, že při kategorii vdov v § 14 uvedených vůbec oné příčinné souvislosti potřebí není. — Ale stížnost přehlíží, že slůvko »náhodnou smrtí« je pojato jen do podmínky sub lit. c) a to ve spojitosti s dobou trvání manželství, uvádějíc, — Č. 8375 —
že při náhodné smrti manželově, nastavší v prvém roku manželství, vdova nároku na důchod nepozbývá.
Nss nezabýval se otázkou, zda by se dalo z ustanovení toho dovoditi, že vdova, jejíž manželství netrvalo rok, poněvadž muž její zemřel náhodnou smrtí, má nárok na důchod, třeba by při náhodné smrti té nebylo souvislosti příčinné s poraněním neb nemocí zaviněnými službou vojenskou. Nezabýval se otázkou tou proto, poněvadž manželství st-lčino trvalo nesporně více než rok, a nejde tedy o takový případ, kde by manželství bylo dříve smrtí manželovou přerušeno.
Vycházeje z těchto úvah, shledal nss bezdůvodnou stížnost, pokud jako nezákonný napadá výrok žal. úřadu, jímž st-lce nebyl přiznán důchod vdovský.
Pokud jde o děti st-lčiny, je jejich nárok na důchod sirotčí založen v § 20 zák. 39/22 a z ustanovení toho je zcela zřejmo, že sirotkům po vál. poškozenci přísluší nárok jen tehdy, nebylo-li prokázáno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, než který je uveden v § 1 lit. a) zák. 199/19. Při sirotcích těch není vůbec rozdílu, narodili-li se z manželství uzavřeného před či po invaliditě otcově. Příčinná souvislost svrchu vytčená musí býti dána v každém případě. Je-li tomu tak, pak žal. úřad právem odepřel přiznati i dětem jejich domnělý nárok na sirotčí důchod, když je nesporno, že otec jejich byl zavražděn.

Citace:

č. 8374. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 265-267.