NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8410 —
č. 8410.

Živnostenské právo: Může společnost podle o. z. o. býti subjektem živnostenského oprávnění?
(Nález ze dne 3. února 1930 č. 34039/28.)
Prejudikatura: Boh. A 2967/23.
Věc: Adolf R. v B. proti ministerstvu obchodu o živnostenské oprávnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 4. února 1928 oznámil st-1 osp-é v B., že přijal své plnoleté syny Julia a Oskara do své firmy, jež nyní zní: »Adolf R. et Söhne, Erzeugung und Reparatur landwirtschaftlicher Maschinen in F.«, nebude však protokolována, protože firma nedosahuje předepsané sazby výdělkové daně; zároveň ustanovil syna Oskara splnomocněným zástupcem firmy a žádal, aby to bylo vzato na vědomí. Výměrem z 15. března 1928 nevzala osp v Bruntále toto ohlášení na vědomí jako opověď živnosti shora označenou společenstevní firmou — — — —; další odvolání byla v pořadu instančním zamítnuta z důvodů výměru první stolice.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že sdružení osob dle všeob. obč. zák., o které zde jedině jde, nevykazuje povahy právnické osoby, a proto že takovému sdružení nelze uděliti společné živn. oprávnění, poněvadž živn. řád zná provozování živnosti jen osobami fysickými nebo právnickými. Stížnost naproti tomu hájí stanovisko, že i společnosti založené dle předpisů o. z. o. jsou právnickými osobami a že proto měla ve smyslu § 3 živn. řádu opověď živnosti býti vzata na vědomí. Spor jde tudíž pouze o otázku, zda výdělečná společnost ve smyslu § 1175 o. z. o. je právnickou osobou a jako taková spadá pod ustanovení § 3 živn. ř.
Občanský zákoník prohlašuje v § 1216 výslovně, že ustanovení 27. hlavy jest použíti i na společnosti obchodní, není-li v příčině nich nic zvláštního stanoveno. Hlava 27. o. z. o. jedná o smlouvě o společnosti statků a stanoví v § 1175, že svolí-li dvě nebo více osob k tomu, aby spojena byla jejich práce nebo jejich věci pro užitek společný, zřizuje se smlouvou takovou společnost pro společný výdělek. Právní povahu jmění takovéto výdělečné společnosti stanoví § 1183 ve spojení s §§ 1182 — Č. 8411 —
a 1192 o. z. o. v ten způsob, že jak užitky, tak i kmenové jmění pokládány býti mají za společné jmění všech společníků, kteří k tomu přispěli. Ohledně dělení jmění společenského stanoví § 1215, že když se společnost rozejde a jmění společenské se má děliti, jest kromě předpisů o výdělečných společenstvech šetřiti též nařízení, daných v hlavě o společenství práva vlastnického, která ustanovují, jak se má rozděliti věc společná.
Z toho plyne, že při společnosti (societas) podle občanského práva jsou subjekty společného jmění jednotliví členové společnosti dle ideálních dílů, že jmění to tedy jest condominium pro indiviso všech společníků a nenastává tudíž personifikace jmění toho. Právo občanské nepovažuje tedy společnosti výdělečné za osoby právnické a nepovažuje jmění patřící do této společnosti za jmění, jež by nenáleželo jednotlivým společníkům. Z § 26 o. z. o. nelze také vyvoditi argument pro názor, že společnosti podle práva občanského jsou osoby právnické, neboť § 26 vůbec neprohlašuje, co jsou osoby právnické, nýbrž praví jen, že se stanoviska právního řádu není závady, aby dovolená společnost byla osobou právnickou.
Stejný názor vyslovil ostatně nss již ve svém nál. Boh. A 2967/23.
Stížnost nevytýká, že se § 3 živn. ř. dle svého nadpisu vztahuje nejenom na právnické osoby, nýbrž také na společnosti, a nedovozuje z tohoto nadpisu, že i výdělečné společnosti dle obč. zák. mohou býti subjektem živn. oprávnění, nýbrž jest vybudována výlučně na názoru, že takovéto společnosti jsou právnickými osobami, pročež v daném případě bylo opověď vzíti na vědomí. Tento názor není však dle shora uvedeného správným a bylo proto stížnost zamítnouti.
Poukazuje-li stížnost vzhledem ke znění posledního odstavce nař. rozhodnutí k tomu, že firma k protokolování vůbec nemůže býti připuštěna, poněvadž předepsaná sazba výdělkové daně nedosahuje hranice 200 Kč, jest tato okolnost pro posouzení sporné otázky, zda totiž živn. úřad byl povinen opověď vzíti na vědomí, irelevantní a nestává se nař. rozhodnutí proto nezákonným, že st-li jest snad de facto znemožněno pro výdělečnou společnost jím zamýšlenou dosíci společného živn. oprávnění.

Citace:

č. 8410. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 345-346.