Vzdání se dědictví dle §u 551. obč. zák. státi se může jen smlouvou uzavřenou praesumptivním dědicem se zůstavitelem. Zvláštní formy ke smlouvě se nevyžaduje.

V platném a pravém posledním pořízení (písemný testament u notáře sepsaný) ze dne 16. července 1903 ustanovila B. T. z P. uni- versální dědičkou veškerého svého jmění svou neť H. s tou podmínkou, že při nastoupení dědictví po zůstavitelce musí ihned vydati prohlášení, jímž se zříká svého práva dědického na pozůstalost po svém otci K. Z-ovi ve prospěch svých sourozenců. Ku konci poslední vůle výslovně se praví: »pokud se pí. H. svých dědičných nárokův a práv proti svému otci K. Z-ovi ve prospěch svých sourozenců nevzdá, nesmí jí pozůstalost po zůstavitelce býti odevzdána.«
Otec universální dědičky pí. H. byl při nápadu dědictví (smrti
zůstavitelky B. T.) živ.
Při projednání pozůstalosti po B. T. předložila universální dědička pí. H. ve formě notářského spisu sepsané jednostranné prohlášení, dle něhož »zříká se ve smyslu ustanovení testamentárního svého práva dědického a všech nároků na svéčasnou pozůstalost po svém otci K. Z. ve prospěch svých sourozenců« přihlásivši se k dědictví z testamentu.
Pozůstalostní soud nepřijav k soudu toto jednostranné prohlášení universální dědičky o vzdání se dědictví po jejím ještě žijícím otci, nařídil jí usnesením ze dne 23./8. 1904, aby ve stanovené lhůtě předložila dvojstrannou smlouvu v jakékoliv formě sepsanou, uzavřenou s otcem jejím, dle níž se svého svéčasného práva dědického ohledně jeho pozůstalosti vzdává, s odůvodněním, že dle §u 551. obč. zák. žádá se ku vzdání se dědictví smlouvy uzavřené praesumptivním dědicem se zůstavitelem.
Proti tomuto usnesení podala universální dědička pí. H. stížnost (rozklady byly zamítnuty) s tím odůvodněním, že zákon v §u 551. obč. zák. »vzdání se dědictví« klade na roveň »poslední vůli o vlastním majetku«; jest prý tedy toto vzdání se vždy jen jednostranným projevem vůle, třeba že by mohlo býti za živa zůstavitelova vzdání se dědictví dle §u 551. v některých případech smlouvou. Rozdíl prý jest pouze ten, že vzdání se dědictví smlouvou bylo by neodvolatelným, jednostranné pak vzdání se dědictví jest vždy odvolatelné; tak asi jako dědická smlouva jednostranně neodvolatelná a jiné poslední pořízení každé chvíle odvolatelné. (Srv. Stubenrauch: Kom. § 551.)
Musí prý se tedy otázka formy vzdání se dědictví posuzovati s praktičným ohledem na § 805. obč. z. (vzdání se dědictví již připadlého) a ve srovnání obou zákonných ustanovení byla by nutnou smlouva jen v těch případech, kdyby se toto vzdání se dědictví dělo ve prospěch osob třetích, docela cizích (ne dědicův onoho zůstavitele), neboť jen v tom případě by zůstaviteli nemohlo býti lhostejným, aby po něm dědila místo jeho dítěte osoba zcela cizí.
Že zákon náš nežádá smlouvy ku vzdání se dědictví, vyplývá prý nejen ze slov §u 551.: »ist auch befugt im voraus darauf Verzicht zu tun,« §u 605.: »dass er nicht Erbe sein will,« §u 767.: »wer auf das Erbrecht Verzicht geleistet hat,« nýbrž z celé povahy práva dědického, které vyhýbá se úzkostlivě všelikým smlouvám a smlouvy dědické jen mezi manžely připouští (§ 602.). A že by vzdání se dědictví ve formě smlouvy se zůstavitelem nebylo něčím jiným než smlouvou dědickou, nemožno popírati. Krajský soud v O. jako soud rekursní zamítl usnesením ze dne 29./9. 1904 stížnost z těchto důvodů:
Dlužno činiti rozdíl mezi odmítnutím již deferovaného dědictví a vzdáním se dědictví, které teprve připadne. O tento případ se zde
jedná.
Zůstavitelka B. T. žádá, aby za universální dědičku jejím testamentem ustanovená H. prohlásila, že se dědictví po svém otci vzdává, chce-li po ní dědictví nabýti. Otec univ. dědičky H-ové však ještě žije. Má se tedy H. vzdáti dědického práva po svém otci před nápadem jeho. Takové vzdání dědictví může se však státi jen mezi zůstavitelem a dědicem. Neboť dle ustanovení poslední věty §u 551. obč. zák. vztahuje se takové vzdání se dědictví i k potomkům, čemuž tak není při vzdání se dědictví mezi spoludědici. jelikož na živu jsoucí dědicové potomky z dědictví vylučují. Omluva spoludědiců za živobytí zůstavitelova bez jeho vědomí a spolupůsobení učiněná, byla by dle §u 879. č. 4 obč. z. neplatná. Když tedy vzdání se dědictví za živa zůstavitele státi se může jen mezi ním a praesumptivním dědicem, nelze takové vzdání se dědictví jinak zjistiti než dvojstranné, totiž smlouvou. K takovému ujednání arciť není třeba určité formy; první soudce také zvláštní (třeba notářskou) formu naříkaným usnesením nežádá, neboť usnesením tím žádá se jen dvojstranná smlouva, třeba v jakékoliv smlouvě sepsaná, která by se též výslechem H. a jejího otce Z. u soudu zjistiti dala.
Okolnost, že zůstavitelka B. T. v poslední své vůli o vydání prohlášení univ. dědičkou mluví, nemůže býti směrodatnou.
Mimořádný revisní rekurs univ. dědičkou H. podaný, byl nejvyšším soudem zamítnut z důvodu
formálního, že zde není podmínek §u 16. nesp. ř., za kterých jediné v řízení nesporném se dopouští bráti v odpor souhlasná rozhodnutí nižších soudů, obzvláště že nelze v případě tomto mluviti o patrné protizákonnosti.
Ve věci samé pak se v důvodech uvádí:
Může-li vzdání se dědictví dle §u 551. obč. zák. za života zůstavitelova státi se jen smlouvou uzavřenou se zůstavitelem, anebo také jednostranným prohlášením vůle toho, kdo se dědictví vzdává, nebudiž zde dále objasňováno.
Tolik jest jasno — a uznává to také rekurentka — že by jedno- stranné prohlášení o vzdání se mohlo až do úmrtí zůstavitele beze všeho taktéž jednostranně býti odvoláno.
Poslední vůli B. T-ové může se rozuměti jen v tom smyslu, že ustanovení stěžovatelky za dědičku mělo býti učiněno závislým od definitivního a neodvolatelného vzdání se dědictví po jejím otci Z. K tomu však jest nutno prohlášení o vzdání se ve formě smlouvy.
Uzavření smlouvy musí pak býti prokázáno soudu pozůstalost po B. T-ové projednávajícímu, poněvadž podle znění zůstavitelčina testamentu samo nastoupení dědictví podmíněno jest prohlášením o vzdání se dědictví po jejím otci.
Takovýto důkaz může však podán býti jen tím způsobem, že se buď soudu předloží listina o smlouvě od obou smluvních stran podepsaná, nebo že se podají příslušná oboustranná prohlášení před soudem buď písemně, buď do soudního protokolu.
(Rozhodnutí c. k. nej vyššího soudu ze dne 26./10. 1913, č. 15805.)
Bachura.

Citace:

Vzdání se dědictví dle §i 551. obč. zák. státi se může jen smlouvou uzavřenou praesumptivním dědicem se zůstavitelem. Zvláštní formy ke smlouvě se nevyžaduje.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 221-224.