NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13939.

Pensijní pojištění (zákon ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n.).
Zaměstnankyně nemá proti zaměstnavateli nárok na náhradu škody, ježto ji včas nepřihlásil k pensijnímu pojištění, nepříslušel-li ji podle zákona nárok na výbavné ani tehdy, kdyby byla včas přihlášena k pensijnímu pojištění. Lhostejno, že podle prakse Všeobecného pensijního ústavu by se jí bylo dostalo výbavného, kdyby ji byl zaměstnavatel včas přihlásil k pensijnímu pojištění.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1934, Rv I 361/33.)
Žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného jako úřednice od 6. března 1926 do 30. června 1927. Od 15. července 1927 do 1. září 1931 byla zaměstnána u firmy L. Jako zaměstnankyně žalovaného byla žalobkyně přihlášena u Pensijního ústavu od 1. dubna 1926 do 30. června 1927. Dne 19. srpna 1928 se žalobkyně provdala. Její nárok na výbavné byl rozsudkem pojišťovacího soudu ze dne 16. června 1931 zamítnut proto, že žalobkyně dosáhla před sňatkem jen 29 příspěvkových měsíců, poněvadž v měsíci březnu 1926 nebyla přihlášena k pojištění. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném výbavného 3600 Kč, opírajíc žalobní nárok o zavinění žalovaného, jež spatřovala v tom, že jí žalovaný nepřihlásil k pojištění dnem jejího nastoupení do zaměstnání, dnem 1. března 1926, čímž se stalo, že jí nepřihlášená doba chyběla pro splnění předepsaných třiceti příspěvkových měsíců zakládajících nárok na výbavné. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 25 zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. zanikne-li povinné pojištění a zůstane-li pak vystouplý pojištěnec aspoň po šest měsíců bez zaměstnání povinného pojištěním, má nárok, by mu byla vrácena část premií, a ženám, jež se provdají ve dvou letech po výstupu z pojištění, nebo vystoupí z pojištění ve dvou letech po sňatku, doplní se částky premií, na jichž vrácení mají podle předchozího ustanovení nárok, na 80% premií za ně skutečně zaplacených. Podle § 35 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. má pojištěnka nárok na výbavné, uzavře-li sňatek po dokonání aspoň 60 příspěvkových měsíců, a podle § 185 téhož zákona platí ustanovení § 35 pro pojištěnky, které získaly aspoň šest příspěvkových měsíců před platností tohoto zákona (t. j. před 1. lednem 1929) s tou změnou, že se čekací doba snižuje na třicet příspěvkových měsíců, a pojištěnkám, které vystoupily z pojištění v době od 1. července 1928 do 31. prosince 1928 a které získaly aspoň třicet příspěvkových měsíců, náleží nárok na výbavné podle prvého odstavce, když se provdaly v posledních dvou letech před účinností zákona. Jak v napadeném rozsudku uvedeno, je mezi stranami nesporné, že žalobkyně byla jako úřednice zaměstnána u žalovaného od 6. března 1926 do 30. června 1927 a u firmy L. od 15. července 1927 do 1. září 1931, že dne 19. srpna 1928 uzavřela manželský sňatek, a že její nárok na výbavné uplatňovaný proti úřadovně A. všeobecného pensijního ústavu v Praze byl rozsudkem pojišťovacího soudu v Praze ze dne 16. října 1931 zamítnut. Byla tudíž žalobkyně zaměstnána u žalovaného jako úřednice za platnosti zákona čís. 89/1920 sb. z. a n. a za platnosti zákona toho se také provdala. Podle ustanovení § 25 zák. nárok na vyplacení premií žalobkyně neměla, ježto v době sňatku byla pojištěnkou, byla totiž zaměstnána u firmy L. a tedy povinně pojištěna, a nevystoupila z pojištění do dvou let po sňatku. Podle ustanovení §§ 35 a 185 neměla však žalobkyně nároku ani na výbavné, neboť jednak pojistný případ, sňatek, nestal se za platnosti zákona a prvý případ § 185 pensijního zákona tu nedopadá, jednak vdala se sice v posledních dvou letech před účinností zákona, z pojištění však nevystoupila v době v zákoně uvedené, t. j. v době od 1. července 1928 do 31. prosince 1928, takže tu není ani druhého případu § 185 pens. zák.; nevznikla tudíž žalobkyni škoda tím, že ji žalovaný přihlásil k pojištění u všeobecného pensijního ústavu v Praze až od 1. dubna 1926 a nikoliv od 6. března 1926. Není tedy příčinné souvislosti mezi nesprávným hlášením žalobkyně k pojištění, které učinil žalovaný, a tvrzenou škodou, vzešlou žalobkyni nepřiznáním nároku na výbavné, žalobkyně bez ohledu na tuto skutečnost nároku na výbavné neměla a nárok ten nemohl jí býti ani přiznán, i kdyby mohla vykázati třicet příspěvkových měsíců, v tom tedy i celý březen 1926.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o podmínky vzniku nároku na výbavné podle §§ 35 a 185 zákona o pensijním pojištění ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., schvaluje dovolací soud právní názor soudu odvolacího a odkazuje dovolatelku na výstižné důvody napadeného rozsudku, jež vyhovují stavu věci a zákonu a jichž správnost nebyla dovolatelčinými vývody vyvrácena. Dovolatelka dále dovozuje, poukazujíc na spis Dr. Jana Gallasa »Výklad k zákonu o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách« z roku 1929, — že podle prakse Všeobecného pensijního ústavu prý by se jí bylo dostalo výbavného, kdyby ji byl žalovaný přihlásil k pensijnímu pojištění včas. Avšak okolnost, jaká byla prakse Všeobecného pensijního ústavu v uvedeném směru, nemá význam pro posouzení, zda žalobní nárok na náhradu škody jest podle zákona odůvodněn proti žalovanému, neboť z toho, že Všeobecný pensijní ústav vyplatil snad jiným pojištěnkám výbavné, ač na ně neměly zákonného nároku, nemůže žalobkyně vyvozovati pro sebe právní nárok na výbavné, a neplyne z toho nijak, že by nárok na výbavné musil býti přiznán také jí a že jen opominutím včasné přihlášky se strany žalovaného se stalo, že jí nárok na výbavné přiznán nebyl a že jí tím byla způsobena škoda.

Citace:

Čís. 13939.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 349-351.