Spis konečný a řeč konečná (ve starém řízení soudním). Podáním dupliky jest spor ukončen а k řešení zralým. I. Výjimkou však smí soud v řízení písemném povoliti žalobci podání spisu konečného, pakli uvedl žalovaný v duplice své nové okolnosti nebo průvody (§ 55 ob. ř. s.). Ve spisu konečném mohou od žalobce uvedeny býti nové sice, však jen takové okolnosti a průvody, které bezprostředně ku vyvrácení v duplice uvedených novot slouží (§ 57). II. V řízení ústním označuje § 26 repliku, jako totožnou s řečí konečnou, jak zejména ze znění § 26 jasně najevo vychází: »O odpovědi žalovaného má žalobce k replice neb řeči konečné býti připuštěn«; rovněž označuje § 27 dupliku v ústním řízení jakožto »řeč nákonečnou«; vzdor tomu dovoluje se tímže způsobem jako v řízení písemném žalobci, aby podal zvláštní řeč konečnou po podané duplice, žalovanému pak řeč nákonečnou. Soudní řád neobsahuje žádného specielního ustanovení, zda i v řízení ústním žalobce má k podání řeči konečné zapotřebí zvláštního povolení či nikoli; praxe však v řízení ústním zvláštního nějakého svolení nevyžaduje; tím méně vyžaduje se zvláštního svolení v řízení stručném a v řízeních zvláštních; než povaha a duch řízení summárního s sebou přináší, že může soudce proti každé rozvláčnosti zakročili a tudíž i řeč konečnou a nákonečnou od případu k případu vyloučiti.