Č. 419.

Zabírání bytů: Byl-li nájem bytu ujednán před 22. listopadem 1919 a nastěhoval-li se nájemník do bytu před vypršením lhůty stanovené v § 6 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., není bytový úřad oprávněn zavésti řízení dle § 2 cit. zák., třebas by mu dotyčná nájemní smlouva byla omylem formálně hlášena ke schválení.
(Nález ze dne 19. května 1920 č. 4439.)
Věc: Amalie Grünwaldová, Karel Berger a Vilemína A. Leitenbergerová na Smíchově (adv. Dr. A. Lasch ze Smíchova) proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Amalie Grünwaldová, vdova po adj. financ, prokuratury v Bubenči, a Karel Berger, obch. zástupce v Teplicích, podáním datovaným z 2. prosince 1919, ale došlým k městskému úřadu na Smíchově teprve dne 3. ledna 1920. oznámili bytovému úřadu na Smíchově, že dne 2. října 1919 najali od pí. Leitenbergrové na Smíchově, Švédská ul. č. 20, každý po 1 pokoji, nábytkem opatřeném, s právem nastěhování se 15. prosince 1919 a žádali o úřední schválení.
Bytová komise na Smíchově zmocněna společným bytovým úřadem v Praze se svolením zemské politické správy odepřela usnesením ze dne 3. ledna 1920 smlouvě té dle § 2 zákona z 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. schválení z důvodu, že pronajímatelé nevyhovují podmínkám § 14 uvedeného zákona, a doložila, že odepřením schválení pokládají se uvedené 2 pokoje za zabrané dnem, kdy měly býti podle schválené smlouvy pronajímatelům odevzdány t. j. dnem 15. prosince 1919 a že byt má býti bytové komisi odevzdán do 15. ledna 1920.
Stěžovatelé podali proti usnesení tomuto odpor, v němž poukázáno k tomu, že právě jmenovaní 2 stěžovatelé se do bytu dne 2. října 1919 najatého také již dne 15. prosince 1919 nastěhovali, že v době té ještě lhůta dle § 6 cit. zákona k oznamování nájmů ani určena nebyla, tím méně již vypršela, takže stěžovatelé nebyli povinni pronájem obci oznamovati a nemůže proto o neschválení smlouvy nebo zabrání bytu býti řeči.
Společný bytový úřad v Praze však naříkaným rozhodnutím odpor zamítl z těchto důvodů: »Byť i bylo správným tvrzení stěžovatelů, že k oznámení nájemní smlouvy dle § 2 zákona o zabírání bytů nebyli povinni, přece jen tak učinili a bytová komise na Smíchově byla nejen oprávněna, ale i povinna o žádosti té rozhodovati. Rozhodnutí její pak plně odpovídá zákonu.«
Rozhoduje o stížnosti, podané pro nezákonnost, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Předpisem § 2 zákona o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. uložena jest povinnost každému, kdo hodlá pronajmouti byt, aby to oznámil napřed bytovému úřadu, by tento smlouvu zamýšlenou schválil. Tutéž povinnost má dle téhož předpisu i ten, kdo již dříve byt nějaký pronajal, nenastěhoval-li se nájemce před vypršením lhůty stanovené podle § 6.
Lhůta tato určena byla vyhláškou společného bytového úřadu v Praze ze dne 16. ledna 1920 pro celý obvod působnosti tohoto úřadu dnem 31. ledna 1920.
Nutno tudíž, jde-li o otázku povinného hlášení nájemních smluv předepsaného v uvedeném § 2, rozeznávati mezi smlouvami uzavřenými před platností zákona ze dne 30. října 1919 t. j. před 22. listopadem 1919, kterýmžto dnem zákon tento vstoupil v účinnost, a smlouvami teprve po 22. listopadu 1919 učiněnými.
Kdežto smlouvy druhu posledního podléhají bezvýjimečně schvalovacímu právu bytového úřadu a tudíž vždycky hlášeny býti musí, ukládá zákon stejnou povinnost ohledně smlouvy před 22. listopadem 1919 uzavřené jen tenkráte, když smlouva taková nebyla do dne 31. ledna 1920 realisována t. j., když nájemník se do tohoto dne do bytu smlouvou takovou najatého nenastěhoval.
Stalo-li se tak, pak smlouva nájemní před 22. listopadem 1919 učiněná vymyká se vůbec kontrole a schvalování úřadu bytového. Úřad bytový nemá ohledně poměrů smlouvou takovou založených nižádné úřední moci a nemůže proto ani tenkráte zahájiti řízení dle § 2, kdyby smlouva ta omylem jemu byla stranami samými předložena, ježto každý správní úřad musí z povinnosti úřední dbáti mezí své kompetence, jichž rozšířiti nebo posunouti ani tehdáž nesmí, když by strana s tím souhlasila nebo přímo o to žádala.
Smlouvy, které kontrahovali stěžovatelé s pí. Leitenbergerovou na Smíchově o nájmu každý jednoho pokoje, spadají do kategorie smluv z této ingerence bytového úřadu vyňatých. Uzavřeny byly — jak nesporno — již dne 2. října 1919, tedy před 22. listopadem 1919 a realisovány byly před 31. lednem 1920, ježto již 15. prosince stěžovatelé, každý do svého pokoje jím najatého, se nastěhovali.
Učinili-li stěžovatelé o smlouvě této bytovému úřadu na Smíchově ohlášení, nesměl tento úřad o ohlášce takové zahájiti řízení dle § 2 cit. zákona, nýbrž bylo jeho povinností uvědomiti pouze podatele, že smlouva ohlášená jeho schválení nepodléhá a odmítnouti tak zakročení pro svou nepříslušnost.
Naříkané rozhodnutí, které stojí na opačném právním stanovisku, jest tudíž protizákonné.
Na vývody odvodního spisu, v němž žalovaný úřad svoji kompetenci k zakročení snaží se opříti o § 8, č. 8 cit. zák., stačí podotknouti, že nález v odpor vzatý nijaký výrok ve smyslu § 8 č. 8 neobsahuje a ani obsahovati nemohl, ježto řízení po rozumu tohoto předpisu — které by se musilo obírati otázkou poskytnutí vhodných a dostatečných náhradních bytů oběma stěžovatelům — nepředcházelo.
Bylo proto naříkané rozhodnutí dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 335-337.