Nalezené věci.

Základní předpisy o nálezech jsou obsaženy v býv. rak. obec. občanském zákoníku, recipovaném v části území našeho státu. Částečnou jich obdobu nalezneme pak v zásadách občanského práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Dále přicházejí v úvahu některé předpisy specielní, ať již povahy zákonné, či pouhé ministerské výnosy, jichž bude se dále dotčeno. Konečně vztahují se na tuto materii i některá ustanovení trestních zákoníků platných v obou oblastech právních řádů. S hlediska veřejného práva je právní úprava této věci zajímavá potud, že určitá působnost připadá úřadům správním. Pro souvislost věci je ovšem třeba zmíniti se i o soukromoprávní úpravě této materie.
a) Právní úprava v zemích České a Moravskoslezské. V § 388 obč. zák. vyslovuje se zásada trvání vlastnického práva u věcí ztracených. Definice pojmu „ztracená věc“ obsažena je často v rozhodnutích býv. rak. nejvyš. soud. dvoru, a to vždy vytýčením znaků v podstatě stejných. Za ztracené věci pokládány jsou ty movité věci, jež nejsouce v ničí viditelné detenci z moci dosavadního detentora bez jeho vědomí vyšly (rozh. z 9. 3. 1904, Pfaff-Schey, nová řada, č. 2633), resp. věci, které opomenutím péče a opatrnosti nutné k ochraně vlastnictví vyšly z moci jich býv. detentora, byvše zanechány na místě všeobecně přístupném, takže třetí osobou mohou býti lehce zpozorovány a přisvojeny (rozh. z 9. 1. 1917, Nowak, nová řada, č. 1818). Judikatura propracovala tento pojem ostatně ještě detailněji, takže za ztraceně jest na př. považovati i věci ukradené a zlodějem pohozené (rozh. nejv. soud. dv. z 18. 4. 1903, Pfaff-Schey, nová řada, č. 2323), nikoli však věci ve veřejném dopravním podniku zapomenuté (rozh. z 18. 2. 1874, Glaser-Unger, č. 5274) atd. Podle názoru v nauce se vyskytujícího nelze mluviti o ztrátě, jestliže ten, kdo někde zapomenul věc, ví určitě, kde ji zanechal (arg. z analog. § 396 obč. zák.); jinak je tomu však, jestliže osoba věc ztrativší mohla jen tušiti, kde ji ztratila (rozh. nejv. soud. dv. z 9. 3. 1904, Pfaff-Schey, nová řada, č. 2633).
Vlastnictví k věcem ztraceným nelze nabýti pouhým jich přivlastněním (§ 388 obč. zák.).
V §§ 389 až 394 obč. zák. normován jest pak poměr nálezce k věcem nalezeným a postup při nálezu.
Nálezce je povinen vrátiti věc předešlému držiteli, je-li ze znaků věci nebo z jiných okolností zřejmě poznatelný. Není-li mu však předešlý držitel znám, musí — jestliže hodnota nalezené věci převyšuje částku 1 zlatého — dáti nález vyhlásiti během 8 dnů způsobem v místě obvyklým. Má-li pak nalezená věc hodnotu větší než 12 zlatých, jest povinen oznámiti nález příslušnému úřadu (§ 389 obč. zák.). V nauce je sporno, zda při přepočítávání těchto částek má se vycházeti z měny konvenční či z měny vídeňské. V prvém případě činily by tyto částky převedeny na měnu československou 2,10 Kč a 25,20 Kč, v druhém případě 0,84 Kč a 10,08 Kč.
Úřadem tu zmíněným je obecní úřad (obecní starosta) (srov. slovo „Ortsobrigkeit“ v § 389 obč. zák.), a to podle názoru prakse v oboru samostatné působnosti obce (místní policie), takže v místech, pro něž je zřízen státní úřad policejní, jemuž přísluší výkon místní policie, týkající se bezpečnosti majetku, přechází tato působnost na něj.
Úřad má učiněné oznámení neprodleně způsobem v místě obvyklým vyhlásiti, nedotýkaje se zvláštních znaků nalezené věci; nebude-li však vlastník ve lhůtě okolnostem přiměřené objeven a převyšuje-li hodnota nalezené věci 25 zlatých (t. j. podle rozcházejícího se mínění teorie buď 52,50 Kč nebo 21,—Kč), učiní vyhlášku třikrát ve veřejných novinách. Nelze-li nalezené věci bez nebezpečenství ponechati v rukou nálezcových, musí býti tato nebo — nelze-li jí bez patrné škody uschovati — částka za ni ve veřejné dražbě stržená soudně uložena nebo třetí osobě k úschově odevzdána (§ 390 obč. zák.).
Přihlásí-li se dřívější detentor nebo vlastník nalezené věci do roka od učiněné vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, má mu býti vydána věc nebo peníze za ni stržené. Je však povinen nahraditi výlohy a dáti nálezci — požádá-li o to — na t. zv. nálezném 10% obecné ceny. Dosáhla-li by však odměna podle toho vypočtená částky jednoho tisíce zlatých, má býti vyměřena ze zbytku jen ve výši 5% (§ 391 obč. zák.). Při přepočítávání této částky dojdeme — podle toho, zda vycházíme z měny konvenční či vídeňské (v nauce sporno) — buď k částce 2100 Kč nebo k částce 840 Kč.
K instituci nálezného, které je nárokem soukromoprávním a o němž tudíž rozhodují soudy, víže se řada otázek, začasté sporných, řešených jak v nauce, tak i judikaturou. Otázky ty nejsou ovšem bez významu ani pro správní úřady, u nichž jsou často nalezené věci deponovány a před nimiž tudíž dochází zpravidla k mimosoudnímu vyrovnání mezi nálezcem a tím, kdo věc ztratil.
Tak na př. je sporno v nauce, zda nárok na nálezné přísluší i tehdy, poznal-li nálezce z nalezené věci toho, kdo ji ztratil, a odevzdal mu ji přímo. Judikatura odpírá tento nárok též tehdy, mohl-li nálezce osobu věc právě ztrativší na ztrátu pouhým zavoláním upozorniti (rozh. nejv. soud. dv. z 29. 1. 1896, Pfaff-Schey, č. 15704).
Rozsah retenčního práva nálezcova je sporný.
Nehlásí-li se nikdo právem k nalezené věci do roka, nabude nálezce práva užívati věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li se dřívější detentor později, má mu býti vrácena věc anebo to, co se za ni stržilo, i se získanými úroky, po srážce útrat a nálezného. Teprve po promlčecí době nabude nálezce jako poctivý držitel práva vlastnického (§ 392 obč. zák.).
Zmíněná promlčecí doba činí podle převážného názoru nauky a podle judikatury (srov. na př. rozh. nejv. soud. dv. z 20. 10. 1886, Unger, č. 11216) tři roky, je-li vlastníkem osoba fysická, a šest let, je-li jím osoba právnická (§§ 1466 a 1472 obč. zák.). Jest ji počítati od dokonané vyhlášky, resp. není-li jí třeba, ode dne nálezu.
O teoretických úvahách, vížících se k tomuto způsobu nabytí vlastnictví, nelze se tu rozšiřovati.
Je přirozeno, že nálezce může se svých práv vzdáti, a to všeobecně nebo částečně, po případě i ve prospěch osob třetích.
Kdokoli by nešetřil uvedených předpisů, ručí za veškeré škodlivé následky. Nešetřil-li by jich nálezce, pozbude též nároku na nálezné (§ 393 obč. zák.).
Několik osob, které věc současně nalezly, má stejné závazky a práva. Za spolunálezce pokládá se i ten, kdo věc nejprve spatřil a snažil se jí dosíci, třeba jiný dříve se jí uchopil (§ 394 obč. zák.).
Právním předpisem není řešena otázka, co stane se s nalezenými věcmi, k nimž neuplatňuje svých práv ani vlastník ani nálezce. V úvahu přišly by nejspíše jako analogon předpisy o kaducitě soudních a administrativních deposit (viz heslo „Kaducita“). Avšak oběžníkem ministerstva vnitra z 25. 4. 1924, č. 25553/5 (Věstník min. vnitra — VI., str. 200) byl dán státním úřadům policejním pokyn, aby takovéto věci po uplynutí jednoroční uschovací lhůty odevzdaly obci k dalšímu uschování, po případě k prodání veřejnou dražbou. Výtěžek má připadnouti po uplynutí promlčecí doby místnímu chudinskému fondu.
Tento oběžník shrnuje vůbec pro státní úřady policejní citované již předpisy o postupu při nálezu a zmiňuje se též o povinnosti státních úřadů policejních vésti v patrnosti oznámení ztrát. Takováto oznámení jsou podle výnosu býv. rak. min. fin. ze 6. 1. 1865, č. 59326/5287 prosty kolku (Verordnungsblatt des Finanzministeriums, roč. 1865, str. 6).
Specielní předpis, týkající se nálezů, byl vydán ještě dvor. dekretem z 24. 1. 1818, č. 1410 sb. z. s. Při nálezech veřejných obligací, znějících na určité jméno, má platiti jen prvá věta § 389 obč. zák. o povinnosti nálezcově vrátiti věc předešlému držiteli. Ostatní ustanovení občanského zákoníka o nálezech nemají v tom případě místa. Nálezce má proti vlastníkovi jen nárok na náhradu hotových výloh jako jednatel bez příkazu.
Výklad pojmu „veřejná obligace, znějící na určité jméno“ obsažen je v četné judikatuře, jež však kolísá v některých případech (tak na př. ohledně vkladních knížek spořitelních a j.). (Srov. na př. rozh. nejv. soud. dv. Glaser-Unger atd. č. 7149, 15823, 16048, 16129 a nová řada č. 2201, 2323, 3201 a j.)
Nešetření předpisů o nálezech, zejména zatajení a přivlastnění si nalezené věci, má pro nepoctivého nálezce i důsledky trestně-právní.
V § 201 býv. rak. trest. zák. pod lit. c uvedena je příkladmo tato skutková podstata podvodu (§ 197 trest. zák.), který podle výše škody je kvalifikován bud jako zločin (§ 200 trest. zák.) nebo jako přestupek (§ 461 trest. zák.): „(podvodu se dopouští), kdo nalezené nebo omylem se mu dostavší věci úmyslně zatají a si přivlastní. .“
Pro ohraničení od skutkových podstat jiných trestných činů, zejména krádeže, propracovala si i judikatura trestních soudů pojem „ztracených věcí“, a to v tom smyslu, že za ztracenou pokládá se věc, jestliže místo, kde jest, není vlastníku vůbec nebo již známo anebo jestliže trvale se stalo nepřístupným (nálezy býv. rak. nejv. soud. co kasač. dvoru z 15. 12. 1882, Nowak č. 505, z 11. 7. 1885, Nowak č. 807, z 19. 12. 1885, Nowak č. 866 a j.).
V §§ 395 až 397 obč. zák. jsou věcem ztraceným postaveny v podstatě na roveň věci skryté, t. j. věci, ohledně nichž měl jich poslední detentor úmysl vyloučiti moc třetích osob tím, že přenesl věci ty na takové místo, kde od nepovolaných osob jen těžko, zpravidla jen náhodou, mohly by býti odkryty (srov. rozh. býv. rak. nejv. soud. dv. z 9. 1. 1917, Nowak, nová řada, č. 1818).
Naleznou-li se věci neznámého vlastníka zakopané, zazděné nebo jinak skryté, má býti o tom učiněno oznámení tak jako při nálezu vůbec. Je-li vlastník poznán z vnějších znamení nebo z jiných okolností, má mu býti věc vydána; tento je však povinen — nemůže-li dokázati, že o věci již věděl, — dáti nálezci nálezné ve stejné výši jako u nálezu. V případě, že se vlastník nemůže ihned zjistiti, má se postupovati jako při nálezu.
Odchylné předpisy platí pro nález pokladu (srov. §§ 398 až 401 obč. zák. a řadu dvor. dekr., zejména z 15. 6. 1846, č. 970 sb. z. s.). (Viz heslo „Poklad“.)
b) Právní úprava v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Zásada, že vlastnictví k věcem nalezeným nelze nabýti pouhým přivlastněním a že trvá ohledně nich vlastnické právo dosavadního vlastníka, platí i tu.
Postup při nálezu je však upraven částečně jinak a jiný jest i poměr nálezcův, k věci nalezené a jeho oprávnění.
Ze skutkové podstaty přečinu bezprávného přivlastnění věci ztracené, formulované v § 365 býv. uh. trest. zák. o zločinech a přečinech, vyplývá pro nálezce povinnost odevzdati nalezenou věc do 8 dnů příslušnému úřadu anebo přímo tomu, kdo ji ztratil.
Cena nalezené věci není tu měřítkem pro postup při nálezu. Jinak však platí o úřední úschově nalezené věci, o vyhlášení nálezu, o roční lhůtě pro přihlášení se vlastníka a o odevzdání nalezené věci po této lhůtě nálezci k užívání v zásadě stejné zásady, jaké jsou obsaženy v normách uvedených sub a. V detailech není ovšem tato věc upravena; tak zejména není určen způsob vyhlášky a pod.
I tu stane se nálezce vlastníkem nalezené věci po uplynutí promlčecí doby; jde tu však o všeobecnou promlčecí dobu 32 let (srov. rozh. býv. uh. král. kurie č. 6707/1883).
Instituce „nálezného“ není občanskému právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vůbec známou. Nálezce může požadovati jen náhradu hotových výloh. Opačně lze zase i tu konstruovati soukromoprávní ručení za škodu vzniklou vlastníku ztracené věci z nezachování tohoto postupu při nálezu nálezcem.
Cit. oběžník min. vnitra z 25. 4. 1924, č. 25553/5 vztahuje se v zásadě i na Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Po stránce trestně-právní je tato věc upravena v cit. již § 365 trest. zák. o zločinech a přečinech, který konstruuje zvláštní skutkovou podstatu přečinu „bezprávného přivlastnění věci ztracené“.
Ohledně nálezu věcí skrytých platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stejné zásady jako ohledně nálezu věcí ztracených.
O nálezu pokladu platí pak i tu zásady zvláštní (srov. § 366 trest. zák. o zločinech a přečinech a rozh. býv. uh. král. kurie č. 4293/1899).
Literatura
je výhradně civilistická a jest z velké části uvedena na př. v Randově „Právu vlastnickém dle rakouského práva“ (VI. vyd. 1917, str. 163 a násl.). Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus srov. na př. Fajnor-Záturecký: „Nástin súkromého práva platného na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi“, 1924, str. 104.
Josef Hoffmann.

Citace:

Soudcovské listy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 9, s. 320-320.