Č. 4788.

Pozemková reforma. I. Výpovědi z hospodaření a převzetí zabraných nemovitostí nevadí čekatelská a nástupnická práva jiných osob. — II. Z předpisu § 12 náhradového zákona, že výpověď jest dáti tak, aby mohly býti ukončeny práce sklizňové, nelze vyvozovati, jakoby majetek lesní záboru nepodléhal. — III. Stát může zabraný a převzatý majetek podržeti též k úkolům jiným než všeužitečným.
(Nález ze dne 12. června 1925 č. 11 817) Věc: Albert Th., František Josef, Karel August a Louis Filip Th. (adv. Dr. Frant. Wien Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) stran výpovědi z hospodaření.
Výrok: Stížnost se jednak zamítá jako bezdůvodná, jednak se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výměrem z 26. července 1924 vypověděl stpú držiteli svěřenského panství v Ch. Albertu Th. hospodaření na nemovitostech zapsaných ve vložce č. ... českých desk zemských a dále knihovních vložkách č. ... a navrhl okresnímu soudu ve Stodě, aby výpověď tu doručil svrchu jmenovanému držiteli svěřenství, dále čekatelům svěřenství Františku Th. a Josefu Th. a opatrovníku svěřenství a potomstva Dru Františku W., advokátu v Praze.
O stížnosti uvážil nss takto: — — —
Stížnost brání se výpovědi mimo jiné námitkou, že výpověď příčí se § 9 zák. záb., ježto ruší čekatelská práva agnátů, směřujíc k tomu, aby majetková podstata tvořící předmět nástupnického práva jejich byla jim odňata.
Námitka tato spočívá na mylném výkladu zákona, neboť ustanovení § 9 záb. zák., že při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, nebyly zkráceny, nelze vykládati v tom smyslu, že zábor, resp. převzetí zabraných nemovitostí je vyloučeno tehdy, když by tím byla dotčena práva osob třetích na majetku tom váznoucí. Zákon zajisté podrobuje výslovně záboru i majetek vázaný, tedy i majetek, jehož vlastnictví je v určitých směrech omezeno ve prospěch osob třetích. Podléhá tudíž i takový majetek převzetí a vůbec všem důsledkům ze záboru plynoucím. Do jaké míry mají při tom chráněna býti práva osob třetích, neustanovuje § 9 záb. zák., nýbrž další zákony jej provádějící, zejména zák. náhradový. Dle těchto zákonů však nebrání výpovědi okolnost, že určité osoby mají na vypovídané nemovitosti zvláštní práva nástupnická a čekatelská, a mohou proto i takové nemovitosti státem býti převzaty.
Stížnost vytýká dále, že majetek lesní vůbec nepodléhá záboru, ježto zákon náhradový v § 12 předpisuje, že výpověď jest dáti tak, aby ukončeny mohly býti práce sklizňové, a o pracích sklizňových nemůže býti řeči u majetku lesního.
Soud neshledal námitku tuto důvodnou. Nelze-li u určitého nemovitého majetku mluviti o pracích sklizňových, lze z toho dovozovati jen tolik, že pro stpú odpadá svrchu uvedené omezení v příčině určení vypovídací lhůty, neplyne z toho však, že dotyčný majetek záboru a převzetí vůbec nepodléhá. Že ostatně i majetek lesní záboru podléhá, plyne nejen z ustanovení § 2 záb. zák., jenž v příčině záboru majetku lesního žádné výjimky nečiní, ale i z předpisu § 4 zákona o hospodaření na zabraném majetku a § 10 zák. příd., kteréžto předpisy výslovně i majetek lesní za majetek zabraný prohlašují. — — —
Stížnost konečně dovozuje, že odporuje zákonu, jestliže stát hodlá převzíti majetek st-lů k účelům jiným než všeužitečným.
Žal. úřad ve výpovědi neuvedl, že vypovězené pozemky si stát ponechává pro sebe a že je nepřidělí vůbec, ani že je podrží pro účely jiné než všeužitečné, takže stížnost vlastně brojí proti výroku, který v nař. rozhodnutí ani obsažen není. Než i kdyby se nehledělo k tomu a stát skutečně pozemky chtěl pro sebe podržeti, nemohl by v tom nss shledati nezákonnost.
Slovní výklad § 1 odst. 1 příd. zák. svědčí tomu, že zákon tu rozeznává trojí způsob naložení se zabranou a převzatou půdou: buď ji stát sám podrží, nebo jí použije k účelům všeobecně prospěšným anebo ji přidělí. To se podává z toho, že zákon vedle sebe klade obraty »stát sám nepodrží«, a »nepoužije k účelům všeobecně prospěšným« naznačující jasně různost způsobu naložení s půdou, která v prvém případě má zůstati státu bez jakéhokoli omezení a v druhém sloužiti účelům všeobecně prospěšným. Že by cit. ustanovením mělo býti vysloveno, že stát půdu i podržet může jen pro účely všeobecně prospěšné, odporuje znění jeho. Neboť má-li v obou prvých případech zůstati zabraná a převzatá půda v rukou státu — o přídělu její jiným subjektům je ustanovení v § 1 pod č. 6 — a měl-li by ji stát vždy věnovati účelům všeobecně prospěšným, nebylo by lze najíti racionelní důvod pro to, proč by zákon rozlišoval mezi podržením půdy pro zmíněné účely a použitím její pro ně.
Stížnost ovšem shledává uvedený gramatikální výklad nesprávným, dovozujíc ze souvislosti cit. odstavce se zněním § 10 zák. záb. (počátek první věty a druhá věta), že v § 1 odst. 1 příd. zák. slova »k účelům všeobecně prospěšným« se vztahují nejen ke slovu »nepoužije«, nýbrž i k předchozímu slovu »nepodrží«, takže smyslem tohoto ustanovení jest, že stát může zabranou půdu jak podržeti, tak i použíti vždy jen k účelům všeobecně prospěšným. Nss tento názor z důvodů předem uvedených nesdílí. Než i kdyby se mělo cit. ustanovení tímto způsobem vykládati, nebylo by lze dospěti k závěru, že prosté převzetí půdy státem je nezákonné. Neboť pak rozdíl mezi »podržením« a »použitím« půdy pro řečené účely by mohl býti jen ten, že v druhém případě se půda pro účely ty hned dá k disposici, kdežto v prvém případě se pro ně jen »podrží«, t. j. reservuje. Tomuto reservování by nejen nebylo v cestě, nýbrž pojem reservování by to přímo předpokládal, že v době převzetí není určen, ba třeba ještě ani znám onen všeobecně prospěšný účel, k němuž jednou v budoucnosti převzaté půdy má býti »použito«. A pak by zase nic nebránilo tomu, aby stát zabranou půdu do svých rukou převzal.
Stížnost ovšem shledává takovou překážku v tom, že státní lesy a statky se podle vl. nař. z 25. září 1924 č. 206 Sb. prohlašují za podniky spravované podle zásad obchodního hospodaření, čímž sleduje se účel docílení zisku, který je nesrovnatelný s účelem všeobecné prospěšnosti, a vychází tedy zřejmě z toho, že takto spravovány budou i převzaté, v rukou státu ponechané lesy. Leč tato okolnost je zcela irelevantní. Obchodní způsob správy nemění ničeho na povaze podniku neb ústavu; je-li tento všeobecně prospěšný, zůstane jím i když je spravován podle zásad obchodního hospodaření. Dokladem toho je na příklad okolnost, že čsl. státní dráhy byly prohlášeny za podnik takto spravovaný, a že dráhám těm přísluší právo expropriační, které podle § 1 zákona z 18. ledna 1878 č. 30 ř. z., předpokládá uznání všeobecné prospěšnosti jejich. Z těchto důvodů bylo odmítnouti stížnost jednak jako nepřípustnou, jednak zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4788. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1129-1132.