Taxa.

Taxa (z řeck. τάξιο, τάσσειν v pozdější latině taxatio, určení, zjištění) značí nejobyčejněji úředně regulovanou úplatu, zač jisté zboží smí se prodávati neb určitá práce konati. Ve smyslu tom shledáváme se s hojnými taxami již v dobách starších, tak nad jiné ve středověku. I v době nynější jsou případy takových tax obvyklými (taxy advokátní, notářské, lékárnické, povoznické).
V jiném smyslu užívá se slova taxa k označení dávek nucených, jež určité osoby dle imperativních předpisů platiti musejí ve prospěch korporace veřejné (státu, země, obce) u příležitosti úkonů rázu veřejnoprávního v jejich prospěch předsevzatých. V těchto případech mluví se o taxách právních. Taxy tyto možno děliti na dvě skupiny: Do prvé náležejí taxy, jež platí se u příležitosti, kde požadují se určité činnosti orgánů veřejných a jako částečná úhrada za náklad činností tou způsobený platí se zvláštní dávka. Taxa má zde povahu úplaty za výkon. Dávky tyto možno řaditi mezi poplatky ve smyslu vědy finanční (viz heslo Poplatky).
Druhou kategorií tax právních tvoří taxy placené u příležitosti propůjčení zvláštních oprávnění, na př.: udělení titulů, šlechtictví, různých privilegií a pod. Taxy tyto, byť i starší doktrina odůvodňovala je se stanoviska principu poplatkového, nelze pokládati za poplatky ve smyslu vědy finanční, nýbrž mají povahu daní ve vlastním toho slova smyslu.
Taxy právní obou výše uvedených kategorií sahají původem svým již do dob pradávných. Zjevy obdobné taxám jako úplatám za zvláštní úřední úkon shledáváme již v starém právu germánském (fredus, Gewette. Fredus je ta část pokut placených ve franském soudním řízení, která se platila ne poškozenému, nýbrž úředníkům za porušení míru. Gewette je pokuta placená králi franskému za porušení královského míru. Srov. blíže Schrödr, Lehrbuch der Deutschen Rechtsgeschichte a Deutsches Rechtswörterbuch, kde jsou sebrány i doklady).
Rozšířily se v pozdějších dobách neobyčejně. V době státu patrimonálního, kde péče právní v převážné většině nalézala se v rukách soukromých juridicentů (vrchností, stavů, měst, církve a j.) a kde jen centrální úřady a vyšší instance byly státními, plynuly taxy za úkony jednak do pokladen zeměpanských, jednak juridicentům soukromým, ano i jednotlivým úředníkům. Taxy, jež plynuly úředníkům in partem salarii nazývány též sportle, sportule. Taxy za zvláštní oprávnění svůj původ mají v právu lenním a vytvořily se z čestných darů, jež lenním pánům u příležitosti udílení různých oprávnění od vasallů byly dávány. Na místo těchto od případu k případu určovaných darů nastoupily později platy v určité výši, jež zvláštními předpisy byly upravovány a rozšířeny na případy, kde udílena různá oprávnění od zeměpánů jejich poddaným.
V Rakousku shledáváme se s oběma útvary tax právních velmi záhy a postupem času vytvořeno jich množství nepřehledné. Byly z části různě upraveny dle jednotných zemí k monarchii náležejících. Tříditi je systematicky jest téměř nemožno; jen některá rozdělení možno uvésti, jež však z části vzájemně se křižují. V základu možno je děliti na taxy za určité výkony a taxy za určitá oprávnění. Poslední byly jednak taxy zeměpanské jednak taxy soukromé, podle toho, plynuly-li do pokladny zeměpanské neb soukromým juridicentům (vrchnostem, stavům, městům, církvi a j.), případně i jednotlivým úředníkům. Taxy zeměpanské tříditi možno dále podle úřadu vyměřujícího na taxy dvorské a taxy zemské. Podle druhu činnosti, jež taxe podléhala a dle toho jednalo-li se o soudnictví neb politickou správu, možno děliti taxu na taxy vrchnostenské a taxy soudní, taxy soudní byly taxy v záležitostech sporných, nesporných a taxy knihovní (při deskách zemských, knihách pozemkových a městských). Vybírání sportlí ve prospěch úředníků, vedlo ku průtahům a vykořisťování stran. Za Marie Terezie (r. 1749 a 1754) nařízeno, že taxy zeměpanské nemají plynouti úředníkům ale zeměpanské komoře. Za Josefa II. všeobecný řád soudní z 1. 5. 1781 zakázal výslovně všem soudcům braní tax in partem salarii.
Nejdůležitější z tax majících povahu úplat za konání úřadů veřejných byly taxy soudní. Velká jich roztříštěnost dle jednotlivých zemí byla odstraněna teprve za Josefa II., kdy dostalo se taxám v záležitostech sporných a nesporných nové důležité jednotné úpravy dvěma zákony: pat. z 1. 11. 1781 (Sb. z. s. č. 28) pro záležitosti sporné a pat. z 13. 9. 1787 (Sb. z. s. č. 717) pro záležitosti nesporné. Taxám těm podléhaly téměř veškery soudní akty a expedice, a výše jich řídila se zpravidla v záležitostech sporných podle velikosti místa, kde péče právní byla vykonána tak, že za soudní akty ve větších městech platila se taxa vyšší, při taxách v záležitostech nesporných podle výše jmění, případně podle výše příjmů. Výnos jich byl poměrně nízký, tak činil r. 1826 kolem 500000 zl. v celé říši. Příčina spočívala hlavně v tom, že taxy byly kreditovány, t. j. žádná expedice nesměla býti zadržena pro nezaplacenou taxu, což vedlo k tomu, že bez zvláštního vyzvání a exekuce nebývaly placeny.
Taxy za uděleni zvláštních oprávnění (titulů, šlechtictví, řádů, hodnosti, privilegií), zvané též taxy politické a komorní, plynuly povždy do pokladny komory zeměpanské. I pro ně byly vydávány zvláštní řády, z nichž nejdůležitějším před poslední jich úpravou byl dvorní řád taxovní z r. 1785 (Hoftaxordnung) a zemský řád taxovní z r. 1786 (Ländertaxordnung). Předpisy řádů těchto nebyly veřejně vyhlášeny, následkem čehož strany, jimž taxy byly vyměřovány, poukázány byly na libovůli úřadů vyměřujících. Povahu taxy za zvláštních oprávnění měla i arrha služební, jež původ svůj vzala r. 1713 a jejíž výnos plynouti měl zprvu „pro dote“ vídeňského ústavu bankovního (Stadt-Banco-Institutum), arrhu platiti měli úředníci a sluhové dvorští při úřadech jak civilních, tak vojenských a při úřadech na těchto závislých, již byli pod přísahou a požívali „ex aerario” služné, adjutum neb výslužné nejméně 500 zl. ročně. Pozdější úprava stala se r. 1775, 1792 a arrha byla zrušena r. 1820.
Četné vady předpisů taxovních vedly k tomu, že již od r. 1818 bylo pomýšleno na reformu tax. Obtíže této reformy nejlépe lze si představiti, uvážíme-li že nepřetržitě trvala až do r. 1840, kdy teprve nastala nová úprava řádem kolkovním a taxovním ze dne 27. 1. 1840 (podrobnosti reformy srov. Funk, Poplatek z převodů majetkových na případ smrti, I. díl). Zákon tento upravil pouze taxy, pokud příslušely úřadům zeměpanským. Ony taxy jež plynuly juridicentům soukromým, zůstaly i nadále v platnosti a teprve sestátnění veškeré justice a správy v polovici XIX. století odstranilo tyto taxy soukromé.
Zákon kolkovní a taxovní dělí se ve dva díly: prvý díl zákona: zákon kolkovní, upravuje dávky kolkem vybírané, mezi něž pojaty dřívější taxy za zvláštní výkony úřadů zeměpanských, díl druhý: zákon taxovní upravil jednotně taxy za zvláštní oprávnění a pouze jedinou taxu, mající povahu úplaty za zvláštní úřední výkon: taxu depositní. Prvý díl zákona kolkovního a taxovního byl zrušen zákonem poplatkovým z 9. 2. 1850, č. 50 ř. z. (srov. heslo Poplatky, Funk, spis citovaný a Naše berní právo, 1936, § 58), naproti tomu zůstal druhý díl „zákon taxovní” (§ 133—240 zák. kolk. a tax.) nadále v platnosti. Až do doby dnešní nebyl formálně zrušen, ale ve skutečnosti zbylo z něho prakticky velmi málo. Mimo taxy v zákoně taxovním uvedené shledáváme se jen porůznu se zvláštními taxami, jež po vydání zákona taxovního byly ponechány, případně nově byly zavedeny neb upraveny.
Předmětem tax podle řádu taxovního z 27. 1. 1840 (§§ 133—240) byly: I. zeměpanská propůjčování milosti, II. propůjčování služeb, III. obsazování duchovních beneficií, IV. propůjčování privilegií, V. udělení různých oprávnění, VI. úschova u soudu uložených statků. — Již za Rakouska zrušena byla taxa za obsazování duchovních beneficií, upravená v §§ 189—204 zák. tax (zák. z 13. 12. 1862, č. 89 ř. z.) a nahrazena poplatkem v s. p. 86/40 popl. zákona zmíněným, a některé taxy za zeměpanské propůjčování milosti (za některé úřady čestné a taxy inkolátní a indigenátní) některé byly z části nově upraveny. Tak taxy depositní cís. patentem z 26. 1. 1853, č. 18 ř. z., a poplatky za udělení privilegií zákonem patentním z 11. 1. 1897, č. 30 ř. z.
I. K taxám za zeměpanské propůjčování milostí náležely:
1. Taxy šlechtické, t. j. taxy za povýšení do stavu šlechtického, za obnovení diplomů šlechtických, za propůjčení predikátů a udělení neb obnovení znaků. Za povýšení do stavu šlechtického placena podle různosti stupně různá taxa (za povýšení do stavu knížecího — v přepočtu korunovém — 25200 K, hraběcího 12600 K, stavu svobodných pánů 6300 K, rytířského 3150 K a za jednoduché šlechtictví 2100 K; ženy platily pouze polovici těchto tax). Za obnovení diplomu šlechtického placen pátý díl a za propůjčení praedikátu desátý díl taxy za povýšení do stavu šlechtického. Pokud se týče znaků, prohlášeny za poplatné: spojení znaků (unio armorum) a zlepšení znaku (melioratio armorum).
2. Taxy řádové placeny podle předpisů příslušných statut řádových, z nichž některé však výslovně od placení tax osvobozovaly (tak řád Františka Josefa).
3. Taxy za udílení hodností, k nimž náležely hodnost tajného rady (taxa 12600 K) a komořího (taxa 2100 K).
4. Taxy za udělení čestných úřadů (na př. číšníka, truksasa).
5. Taxy za udělení neb potvrzení čestných titulů, tak titulů rady dvorního (taxa 1260 K) neb jakéhokoliv titulu rady, na př. stavebního, zdravotního, lesního, komerčního, školního (taxa 315 K).
Taxy pod I. uvedené odpadly po převratu v důsledku odpadnutí svého předmětu dle zák. ze dne 10. 12. 1918, č. 61 Sb., ve znění zák. ze dne 10. 4. 1920, č. 243 Sb. Teprve § 8 zák. ze dne 21. 10. 1936, č. 268 Sb., bylo stanoveno, že za propůjčení čsl. řádu nebo čestného odznaku čsl. státnímu občanu nebo za udělení titulu podle tohoto zákona může býti vybírána taxa ve prospěch státní pokladny. Podrobnosti, zejména o výši, předpisování, vybírání taxy a o osvobození od ní, upraví vláda nařízením.
II. Taxám za propůjčení služeb, jež vyvinuly se ze starší obdobné dávky arrhy, podléhaly jen definitivní jmenování na místa služební, s nimiž byl spojen požitek ze jmění státního neb jemu na roveň postaveného fondu veřejného. Obnos 600 K byl od daně sproštěn. Ze zbytku systemisovaného platu platila se při prvém jmenování taxa činící třetinu platu, při nabytí nového platu vyššího třetinu rozdílu mezi platem dřívějším a novým. Taxe té podléhalo i propůjčení služeb vojenských (důstojníci), obnos osvobozený činil však zde 1200 K (nejv. rozh. z 23. 6. 1878). Od taxy byli osvobozeni úředníci kabinetní kanceláře, ministerstva zahraničních záležitostí (dvor. dekret z 12. 10. 1840, č. 5592) a adjuta konceptních praktikantů (dvor. dekret z 27. 2. 1844, č. 6650). Taxa byla vybírána měsíční srážkou z příjmu oprávněného ve 12 lhůtách (§ 223) a působila značně tíživě (srov. také můj návrh na zrušení této taxy č. 621 příl. k sten. prot. sněm. posl. XXI. zas. říšské rady 1911).
Placení těchto tax, jež se vybíraly z platů státních zaměstnanců srážkou, převzal v době válečné stát (nař. min. fin. ve shodě se zúčastněnými ministerstvy ze dne 4. 12. 1916, č. 9 ř. z. z r. 1917). Čl. V zák. ze dne 17. 12. 1919, č. 2 ex 1920 Sb., je zrušil. V § 10 vlád. nař. ze dne 22. 12. 1933, č. 252 Sb., bylo při zvýšení pensijní základny zavedeno vybírání zvláštního pensijního příspěvku.
III. Za propůjčování duchovních beneficií kde byla jak uvedeno taxa zrušena zák. č. 89/1862 ř. z. a bylo poznámkou 4. k saz. pol. č. 86/40 zavedeno placení poplatků z komunit, nyní se platí poplatek podle § 6 zák. ze dne 12. 8. 1921, č. 295 Sb.
IV. Taxy za udělení privilegií. Sem náležejí:
1. Taxy za patenty na nové vynálezy v oboru průmyslovém, jež byly nově upraveny v Rakousku zákonem o ochraně vynálezů (patentním zákonem) z 11. 1. 1897, č. 30 ř. z., a vyhláškou min. obchodu a financí ze dne 21. 9. 1901, č. 158 ř. z. Kromě poplatků za podání a řízení ve věcech patentových platí se zvláštní poplatky přihláškové, poplatek přirážkový a roční poplatek za ochranu patentovou. Tyto poplatky nevybírají se ve prospěch finanční správy.
2. Taxy za udělení privilegií (nyní koncesí výn. ze 4. 5. 1849, č. 238 ř. z.) k pořádání trhů výročních a týdenních. Taxa činí dle zák. taxovního (§ 207) 63 K a dlužno ji tolikráte složiti, kolik je trhů výročních v roce, neb týdenních trhů v týdnu. Taxa ta dosud platí a jest jedinou taxou vybíranou podle taxovního zákona ve prospěch finanční správy.
3. Taxa za udělení privilegia ke zřízení akciové společnosti k výhradnímu provozování obchodu výdělečného. Taxu tuto dlužno dle zákona taxovního platiti, pokud není předmětem obchodu nový vynález v oboru průmyslu a tedy nebyla zaplacena taxa sub 2. zmíněná; činí 31 K 50 h za každý rok koncese. Zda taxa ta dosud právně platí není ani v kruzích úředních určito, ač bylo v tom směru pátráno v ministerstvu vnitra, unifikací, financí a zemském finančním ředitelství. S hlediska právního sluší souditi, že ustanovení o této taxe stalo se neúčinné vydáním cís. patentu z 26. 11. 1852, č. 253 ř. z., podle něhož jest k zřízení akciové společnosti třeba zvláštního povolení státní správy místo dřívějšího privilegia.
V. Zákon taxovní znal tyto taxy za různá oprávnění:
a) Za připuštění k advokacii. Taxa byla zrušena čl. IV. zák. ze dne 6. 6. 1868, č. 96 ř. z. Nyní se platí podle odst. 3., § 6, zák. ze dne 3. 4. 1925, č. 54 Sb., pevný poplatek 500 Kč kolky, které se nalepí do seznamu advokátů a znehodnotí razítkem příslušné advokátní komory (§ 6 vlád. nař. ze dne 28. 4. 1925, č. 87 Sb.).
b) Za ustanovení veřejným agentem. Zda taxa ta jest dosud praktickou, jest i v kruzích úředních pochybno. Převládá názor, že byla taxa zrušena zvláštní sazbou uvedenou v oboru min. vnitra dávkovým řádem dle nař. 248/1935 Sb. B. č. 27. Za povolení veřejné agencie platí se dávka za úřední úkon od 100—1000 Kč.
c) Za jmenování notářem a sensálem (§§ 212, 213). Místo tax stanovených v §§ 212 a 213 taxovního zák. platí se podle § 6 zák. č. 54/1925 Sb. za každé jmenování nebo přeložení notáře (veřejného notáře) a ustanovení sensálem pro určitý obvod pevný poplatek 500 Kč. Poplatek zapravuje se kolky na protokol.
d) Za povolení ke zřízení, změně nebo rozšíření fideikomisu (dle okolností Kč 2100,—, 525,—, 1575,—, 1050,—, 262,50). Svěřenství byla zrušena zák. ze dne 3. 6. 1924, č. 179 Sb., a tím odpadlo vybírání taxy.
Zák. č. 269/1936 Sb. stanoví za užívání státní vlajky, státního znaku neb některé jeho části povolené podnikům výdělečným taxu 10000 Kč ve prospěch státní pokladny, jde-li o symbol svazku území samosprávy ve prospěch tohoto svazku.
VI. Soudní úschova jmění. Místo taxy (§ 218 zák. tax.) vybírají se schovací poplatky podle cís. patentu z 26. 1. 1853, č. 18 ř. z. Nyní jsou schovací poplatky upraveny § 12 zák. ze dne 3. 4. 1925, č. 54 Sb.
Poplatky za úschovu se dosud preliminují v rozpočtu a účtují v státním závěrečném účtu v súčtovacím odvětví „Taxy“; (účtování v státním závěrečném účtu odpovídá ustanovení § 31 výnosu min. fin. a nejvyššího účetního kontrolního úřadu ze dne 17. 10. 1863, č. 4358 F. M., že státní závěrečný účet má se přimykati přesně na formu rozpočtu).
Vedle toho jsou v státním rozpočtu uvedeny a v státním závěrečném účtu účtovány taxy podle č. IV, 2 — za privilegium ke konání ročních a týdenních trhů. Schovací poplatky dle č. VI sem ovšem nepatří. Správně měly by býti preliminovány v státním rozpočtu pod položkou „Taxy“ pouze taxy podle č. IV, 2 a pak taxy, jež budou stanoveny dle zák. č. 268 a 269/1936 Sb. Taxy, jež staly se „Poplatky“ náležely by správně v rozpočtu do položky „Poplatky“.
V rozpočtu na r. 1937 preliminuje se výnos tax pod tit. 3., § 5, pol. 3., obnosem 849600 Kč. Z toho připadá na taxy za různá oprávnění (která jsou to rozpočet blíže nedetailuje) 2500 Kč taxy z deposit 840900 Kč, všechny ostatní příjmy patřící mezi taxy 6200 Kč (i zde detail druhový chybí).
Poslední státní závěrečný účet na r. 1935 uvádí výnos tax: platba Kč 851156,10, rozpočet 700000 Kč, náležitost Kč 854432,18.
Pod pojmenováním „taxa“ byla dříve až do zrušení zák. č. 231/1924 uvedena t. zv. daň branná, nazvaná „taxa vojenská“ (srov. heslo Taxa vojenská — branný příspěvek), jež nyní byla nahrazena t. zv. branným příspěvkem zák. č. 266/1934 Sb.
U loterie obvyklá jest t. zv. „taxa loterní“, jež má povahu taxy za zvláštní oprávnění. Srov. heslo Loterie.
Dosud jsou obvyklými t. zv. „zkušební taxy“ a „taxy za udílení akademických stupňů”. Tyto taxy nebyly a nejsou taxami dle zákona taxovního. Mají povahu poplatků a býv. sportlí, poplatků to placených úředním osobám in partem salarii. Taxy zkušební došly úpravy, pokud jde o university a vysokou školu zvěrolékařskou zák. č. 344/1921 Sb., na státních školách středních zák. č. 463/1921, 144/1925, 161/1926 Sb., za zkoušky způsobilosti pro učitelství na středních školách č. 232/1921. Četné taxy zkušební jsou vybírány v resortech min. školství, vnitra, zemědělství, zdravotnictví, spravedlnosti a veřejných prací. V připomínkovém řízení meziministerském nalézá se osnova, jež proponuje inkameraci těchto tax. Z přílohy této osnovy patrno, že jde o 81 případů, kde vybírají se taxy, jež upraveny byly povětšině výnosy ministerskými.
Taxami za udílení zvláštních oprávnění jsou taxy za udílení akademických stupňů na universitách a na vysoké škole zvěrolékařské č. 344/1921 Sb.
Literatura.
Funk: „Poplatek z převodů na případ smrti dle zák. ze dne 9. 2. 1850, č. 50 ř. z., a jeho dodatků se zřetelem k historickému vývoji“, I. díl (Praha, 1902); Koscynski: „Untersuchungen über ein System des österr. Grebührenrechtes“ (Finanzarchiv XV.); v. Myrbach: „Taxen“ (Österr. Staatswörterbuch, 2. vyd.); Widmer: „Zur Geschichte des Stempel- und Gebührenwesens in Österreich“ (Zft. f. Volksw., 1897); Talíř-Drachovský: „K dějinám rakouského taxovnictví“, 1906/1912; Funk: „Naše berní právo“, 1936, část pátá, a týž: „Finanční věda“, 3 vyd. 1930; ze spisů starších zejména: Kremer: „Erörterung des Stempel- und Taxgesetzes vom 27. Jänner 1840“ (Vídeň 1840).
Vilém Funk.

Citace:

FUNK, Vilém. Taxa. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 889-893.