NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Hroby válečné.

I. Péče o v. h. před světovou válkou a podle mírových smluv. II. Úprava péče o v. h. v jednotlivých státech. III. Úprava péče o v. h. v RČ.: a) v. h. před světovou válkou; b) v. h. z doby světové války.
I. Péče o v. h. před světovou válkou a podle mírových smluv. Předmětem těchto poznámek nemají býti mírové hroby Hroby válečné.
vojenské, jež zřizuje vojenská správa za určitých předpokladů pro pohřbení svých příslušníků zemřelých v činné službě v době mírové, a to buď na zvláštních vojenských hřbitovech anebo na hřbitovech jiných; o těchto hrobech platí příslušné vnitřní předpisy (viz na př., pokud RČ. se týče, § 25 služ. předp. H-IV-1, výn. MNO. čj. 377089/52622 ÚSVHr. ze 6. XI. 1923, výn. MNO. 725951 ÚSVHr. ze 16. XI. 1923, výn. MNO. čj. 62254/V/1/27 z 13. I. 1928, čl. 21 D [věst. MNO. z r. 1928, č. 7, čl. 50] atd.), po případě ujednání s majetníky dotčených hřbitovů.
Zde má býti pojednáno jen o t. zv. hrobech válečných, v nichž jsou pohřbívány oběti války, a to bez rozdílu ať jde o příslušníky vlastního, spojeneckého nebo nepřátelského státu.
Již před světovou válkou byla mezinárodním právem uznána povinnost válčících států mrtvoly padlých bojovníků pohřbívati. Tato povinnost byla připisována tomu z válčících států, který opanoval bojiště. Tak stanovil čl. 3 ženevské úmluvy revidované 6. VII. 1906 (č. 191 ř. z. z r. 1911), že po každém boji má ten, kdo opanuje bojiště, pečovati, aby mrtvoly byly chráněny před oloupením a zlým nakládáním a aby byly před pohřbením nebo spálením pozorně ohledány za účelem bezpečného zjištění smrti a totožnosti. Podobné ustanovení měl též čl. 16 desáté úmluvy II. Haagské konference mírové z 18. X. 1907 (č. 186 ř. z. z r. 1913) o používání zásad ženevské úmluvy v námořní válce.
Za světové války znesnadňoval způsob válčení v zákopech namnoze dopravu a pochovávání mrtvých. Mezinárodní komitét Červeného kříže obrátil se 26. X. 1915 na vlády všech válčících států s žádostí, aby docházelo k častějšímu klidu zbraní, za něhož by mohly býti mrtvoly pohřbeny a ranění odneseni; zúčastněné státy však odpověděly, že intensita válčení nedovoluje, aby této žádosti bylo vyhověno. Uvedenému mezinárodnímu komitétu Červeného kříže došly za války též některé stížnosti, že hroby válečníků, ležící na území vyklizeném pod tlakem nepřátelským, nejsou dostatečně šetřeny vojskem na vyklizené území vtrhnuvším.
V. h. ze světové války došly zvýšené ochrany mírovými smlouvami ukončivšími tuto válku. Jsou to zejména ustanovení čl. 171 a 172 mírové smlouvy Saint Germainské (s Rakouskem), čl. 155 a 156 mírové smlouvy Trianonské (s Maďarskem), čl. 225 a 226 mírové smlouvy Versaillesské (s Německem), čl. 116 a 117 mírové smlouvy Neuillyské (s Bulharskem).
Podle těchto ustanovení zavázali se kompaciscenti těchto smluv:
1. že se postarají o to, aby hroby vojínů a námořníků pohřbených na jejich území byly v úctě chovány a udržovány;
2. že uznají každou komisi, jíž bude některou vládou (resp. pokud Německa se týče, některou vládou spojenou nebo sdruženou) uloženo zjistiti, sepsati, udržovati nebo zříditi přiměřené pomníky na dotčených hrobech a že budou nápomocni těmto komisím při plnění jejich úkolů;
3. že si navzájem poskytnou při vyřizování žádostí o převoz ostatků vojínů a námořníků všechna ulehčení s podmínkou, že bude vyhověno zákonům dotčeného státu a že bude dbáno potřeb veřejného zdravotnictví;
4. že stejným způsobem budou nakládati s hroby válečných zajatců zemřelých v zajetí a civilních internovaných zemřelých za internace;
5. že si navzájem vydají úplný seznam zemřelých se všemi údaji, jež mohou přispěti ke zjištění totožnosti;
6. že si navzájem dají všechna data o počtu a umístění hrobů osob, jež byly pohřbeny bez zjištění totožnosti.
Zmíněná ustanovení mírových smluv nezakládají smluvní poměr pouze a jedině mezi státy spojenými a sdruženými na jedné Rakouskem (resp. Německem, Maďarskem a Bulharskem) na druhé straně, nýbrž zakládají takový smluvní poměr mezi jedním každým z těchto států a kterýmkoli jiným státem ze signatárních států příslušné mírové smlouvy (srov. znění čl. 171 mírové smlouvy Saint Germainské a analogická ustanovení ostatních mírových smluv); výjimkou z této zásady jest, že vlády spojené a sdružené nejsou mezi sebou na základě mírových smluv samých povinny vydávati si navzájem seznamy zemřelých a poskytovati údaje o počtu a umístění hrobů osob, jež byly pohřbeny bez zjištění totožnosti (viz znění 2. odstavce § 172 mírové smlouvy Saint Germainské a obdobná ustanovení ostatních mírových smluv). Mezi jednotlivými státy spojeneckými byly o v-ých h-ech uzavřeny zvláštní mezistátní úmluvy, na př. mezi Francií a Anglií 26. XI. 1918, mezi Anglií a Italií 11. V. 1922.
Pokud pak vymezení pojmu v-ých h-ů se týče, mají zmíněná ustanovení — jak Hroby válečné.
z povahy věci plyne — na mysli patrně jen povinnou péči o hroby cizích příslušníků a nikoliv i příslušníků vlastních; akt piety mírovými smlouvami nařízený je jednak pro vlastní příslušníky samozřejmý, jednak nemůže býti účelem mezistátní úmluvy upravovati takovou čistě vnitrostátní záležitost.
II. Úprava péče o v. h. v jednotlivých státech. K provedení ustanovení mírových smluv o v-ých h-ech byla v jednotlivých státech učiněna různá opatření povahy dílem legislativní, dílem administrativní.
Ježto na této úpravě má RČ. nemalý zájem vzhledem k tomu, že i její příslušníci jsou pohřbeni ve v-ých h-ech na různých cizích státních územích, je vhodné zmíniti se ve stručnosti o tom, jak je péče o v. h. upravena v jednotlivých státech, na jichž území jsou též v. h. československých státních příslušníků, resp. osob, které měly v době úmrtí domovské právo v některé obci RČ.
V Rakousku bylo spolkovým zák. z 2. VII. 1925, č. 257 BGBl., stanoveno, že majitelé pozemků, na nichž jsou hroby válečníků, jsou povinni je tam trvale nechati, udržovati k nim přístup a trpěti všechna opatření potřebná k jejich důstojnému udržování. Tuto povinnost zákon označuje za veřejné břemeno, které pořadím svým jde před všemi veřejnými a soukromými právy, aniž potřebovalo zápisu do pozemkových knih. Majiteli pozemku může býti ze státních prostředků poskytnuto odškodnění za zatížení jeho majetku zmíněným břemenem, pokud je to spravedlivo vzhledem k obsahu břemene a k majetkovým i výdělkovým poměrům postiženého majitele. Předpisy zmíněného zákona platí pro hroby všech osob pohřbených na rakouském státním území po 1. VIII. 1914, pokud byly buď příslušníky ozbrojené moci býv. rak.-uh. monarchie nebo některé mocnosti za světové války s ní spojené, nebo příslušníky států nepřátelských, anebo náležely k průvodu vojenských útvarů některého z válčících států; dále platí stejnou měrou pro hroby těch příslušníků zmíněných mocností, kteří zemřeli jako váleční zajatci nebo civilní internovaní na rakouském státním území. Podle výborové zprávy rakouské Národní rady bylo ustanovení o tom, že péče o v. h. je trvalá, pojato do zákona proto, že ve čl. 171 a 172 mírové smlouvy Saint Germainské nějaké omezení doby, po kterou třeba o v. h. pečovati, není; při tom však bylo poznamenáno, že nelze tomu rozuměti tak, jako by tu šlo o nějaké břemeno na věčné časy, nýbrž že uzavřením nových smluv bude lze příslušné časové omezení provésti.
V Německu byl vydán zákon o udržování hrobů válečníků ze světové války 29. XII. 1922, č. 2 ř. z. z r. 1923. Péče o v. h. náleží, není-li jiných opatření, říši a zemím. Na pozemcích, kde jsou v. h., spočívá právo klidu (Ruherecht), z něhož plyne pro majetníka pozemku závazek hroby tam trvale ponechati, udržovati je přístupnými a přiznati zemím vliv na jejich úpravu a udržování. Prováděcí nařízení upravilo otázku nákladovou, péči v technickém slova smyslu a evidenci. Referát pro v. h. jest v Zentralnachweiseamt für Kriegsverluste und Kriegergräber.
V Maďarsku byly podle nařízení M. E. ze 4. IV. 1923, č. 2312/1923, v. h. a hřbitovy založeny na 30 let. O v. h. umístěné na hřbitovech jen k tomu účelu určených pečuje stát; o hroby umístěné jednotlivě nebo v malých skupinách na hřbitovech obcí nebo náboženských společností pečují tyto obce nebo společnosti. Co se má se zmíněnými hroby státi po uplynutí doby 30 let, není dosud nikde stanoveno.
V Anglii pečuje o věci v-ých h-ů říšská komise v-ých h-ů, zřízená královským listem 10. V. 1917; tato komise provádí zmíněnou péči ve shodě s ustanovením mírových smluv. Zákonem z 30. VI. 1926 byla zřízena správa císařského nadačního fondu pro v. h.
V Belgii je péče o v. h. svěřena nař. z 25. V. 1919 úřadu v-ých h-ů při belgickém ministerstvu války. Zák. ze 14. VII. 1919 stanovil, že hroby bojovníků i nebojovníků zemřelých pro vlast budou udržovány na útraty státu obcemi, v nichž tyto hroby leží.
Ve Francii zákon z 29. XII. 1915 učinil opatření, aby stát mohl získati pozemky ke zřízení hřbitovů pro příslušníky armády francouzské a armád spojeneckých, padlé ve válce v době od 2. VIII. 1914 do 24. X. 1919, v tom případě, nepostačují-li hřbitovy dosavadní. Opatřování a udržování těchto hřbitovů děje se na útraty státní; udržování může býti na žádost svěřeno obcím a společnostem. Zák. z 28. VI. 1922 rozšířil ustanovení zmíněného zákona na německé v. h. z doby od 2. VIII. 1914 do 24. X. 1919. Zák. z 13. VII. 1924 stanovil pak podmínky, za jakých budou obce Hroby válečné.
odškodněny za v. h. umístěné na jejich hřbitovech.
V Italii upravil věc m. j. dekret z 11. VII. 1918, č. 6163, cirk. it. min. voj. z 28. VII. 1921, č. 403, zák. z 11. VIII. 1921, č. 1074. Příslušné pozemky opatřuje stát; udržování hrobů může býti svěřeno obcím nebo i jiným institucím.
V Polsku přísluší péče o v. h. hlavnímu úřadu péče o v. h. ve Varšavě, jenž má u každého sborového velitelství odbočky. Věc patří resortně do příslušnosti ministerstva vojenství.
V Rumunsku je péče o v. h. svěřena zvláštní společnosti hrobů hrdinů padlých ve válce. Resortně patří tato péče do působnosti ministerstva prací, sociální péče a zdravotnictví. Zák. z 22. IV. 1920, č. 1693, bylo umožněno vyvlastniti pozemky, na kterých jsou pochováni vojíni jak rumunští, tak i cizí, jakož i pozemky, které budou uznány za vhodné ke zřízení hřbitovů, na něž mají býti sneseny ostatky vojínů ojediněle pochovaných. V r. 1927 byl vydán o v-ých h-ech zák. 31. V. 1927, č. 1699.
V S. H. S. bylo vydáno prov. nař. o zřizování a udržování v-ých h-ů a hřbitovů ve vlasti i v cizině ze 12. XII. 1919, které platilo až do 22. IV. 1922, kdy nabyl účinnosti zák. z 28. II. 1922 o zřizování v-ých h-ů ve vlasti i v cizině. Vrchní dozor na hroby a hřbitovy válečné je svěřen ministerstvu kultu. V r. 1925 byl pak vydán zák. 23. VIII. 1925, č. 257, o národní vděčnosti mužům o vlast zasloužilým (zbudování chrámu osvoboditelům).
III. Úprava péče o v. h. v RČ.
a) Válečné hroby z doby před světovou válkou. Z doby před světovou válkou jsou na území RČ. některé pomníky z dřívějších válek, tak zejména z války z r. 1866. U těchto pomníků nejde vlastně ani tak o péči hrobní ve vlastním slova smyslu, jako spíše o péči památkovou (historickou, stavební, po případě uměleckou); po té stránce může míti na věci zájem po případě památkový úřad.
Péči o tyto pomníky obstarávaly soukromé korporace, spolky, obce a jednotlivci. O pomníky pocházející nebo vztahující se na válku z r. 1866 pečuje zvláštní komise zřízená při průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích, jež převzala jmění dřívějšího ústředního spolku pro udržování vojenských pomníků z r. 1866 v Hradci Králové dne 16. V. 1919 se rozešedšího; z tohoto jmění byla zřízena nadace pro udržování vojenských pomníků z r. 1866, spravovaná zmíněnou komisí.
b) Válečné hroby z doby světové války. V RČ. není péče o v. h. z doby světové války dosud upravena zákonem.
V býv. armádě rak.-uh. byly tu různé inspekce v-ých h-ů (u armádních velitelství a v zápolí u teritoriálních velitelství); po převratu zůstaly tyto inspekce na území republiky v sídlech býv. teritoriálních velitelství a byly přizpůsobeny organisaci čs. armády. Ústřední správu obstarával původně po převratu ústřední inspektorát v-ých h-ů, jenž se později přeměnil na „Ústřední správu v-ých h-ů“ při ministerstvu národní obrany; tato Ústřední správa (přičleněná nyní k I./3. odděl. MNO.) provádí péči o v. h. a soustřeďuje veškerou agendu, týkající se v-ých h-ů cizích i československých příslušníků, jakož i válečných hřbitovů a vede také příslušnou evidenci a službu informační i pomocnou (při exhumacích a pod.).
Hroby na vojenských zajateckých nebo táborových hřbitovech, jakož i na velkých vojenských odděleních obecních hřbitovů jsou pod přímou správou vojenskou; rovněž o hroby na větších obecních hřbitovech pečuje vojenská správa svými posádkovými velitelstvími nebo posádkovými správami. Péče o hroby na menších obecních hřbitovech s malým počtem v-ých h-ů jest svěřena (v místech, kde není posádky) zpravidla četnickým stanicím.
Na péči o v. h. přikazuje ministerstvo národní obrany ze svých úvěrů jednak t. zv. zřizovací paušál a jednak též t. zv. udržovací paušál. Výměra paušálu na v. h. (a to jak pro jednorázovou zařizovací náležitost, tak pro každoročně se opakující náležitosti udržovací) je od 1. I. 1928 stanovena směrnicemi pro hospodaření s paušály, vydanými výnosem MNO. z 13. I. 1928, č. 62254/V/1/27 (věst. MNO. z r. 1928, č. 7, čl. 50). Správcem tohoto paušálu je příslušná hřbitovní správa (posádkové velitelství, velitelství četnické stanice, starosta obce), která jej má dnem 31. XII. každého roku vyúčtovati a účet i s doklady předložiti příslušnému zemskému vojenskému velitelství (intendanci).
Dodati sluší, že, není-li pro to zvláštních titulů (zejména dobrovolně převzatých závazků), nelze obcím, pokud zákon jinak nestanoví, zvláštní břemena péče o v. h. ukládati.
Zákonná úprava věci, zejména též po
Slovník veřejného práva českosl. 52 stránce kompetenční, se podle zpráv denního tisku připravuje; dojde-li k ní, bude vyřešena též otázka trvání délky povinné péče o v. h. a stránka úhradová. Vzhledem k tomu, že u některých v-ých h-ů již desetiletý t. zv. tlecí turnus skončil, musilo ministerstvo národní obrany prozatím cestou administrativní učiniti opatření potřebná k dalšímu zachování hrobů.
V-ými h-y rozumí se při provádění péče o ně v RČ. podle výnosu MNO. ze 4. II. 1921, č. 382008/ÚSVHr., resp. podle zmíněných směrnic pro hospodaření s paušály (věst. MNO. z r. 1928, č. 7, čl. 50) hroby účastníků světové války z doby od počátku světové války do 31. XII. 1919, a to nejen československých státních příslušníků, nýbrž i příslušníků cizích států bez rozdílu jejich národnosti. Celkový jich počet je v RČ. kolem 140000.
Jaroslav Vorel.

Citace:

Hroby válečné. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 828-832.